Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    obyvatelka
    27. pro 2016    Čtené 529x

    Kristýnka Elisabeth a její příchod na svět

    Od mého prvního porodu uběhlo už skoro 6 týdnů (letí to hrozně rychle) a já se konečně dostala k tomu sepsat, jak to celé probíhalo.

    Po rizikovém těhotenství, které jsem z větší poloviny proležela, po 4 pobytech v nemocnici a prognóze doktorů, že nedonosím ani do 32.týdne, jsem celý poslední měsíc těhotenství na každé kontrole slyšela, jak je vespodu všechno krásně nachystané, jak jsem na centimetr otevřená a jak budu brzo rodit....malá byla koncem pánevním a já chtěla rodit přirozeně, takže o to více jsem byla lékaři hlídaná.

    Nemohla jsem se dočkat, až už bude malá u nás, i proto, že ten poslední měsíc jsem měla dost silné poslíčky, pořád jsem nevěděla, jestli už rodím nebo ne, jestli mi uniká plodovka nebo ne, všechno mě bolelo, byl to jeden dlouhý, nekonečný měsíc. Lékaři mi udělali dva Hamiltony, aby to uspíšili...nepomohlo. Vzhledem k tomu, že při porodu koncem pánevním se nesmí moc přenášet kvůli váze miminka, jsem 40+2 nastoupila na vyvolání porodu. Nervózní, nevyspaná. Doktorka mi ráno na poradně sice nabízela, že ještě 2 dny můžeme počkat, jestli se malá neumoudří a nebude se chtít narodit samovolně, že u KP je to lepší varianta, ale já se bála, aby jí nenarostla váha tak, že bude neporoditelná normálně (císaře jsem se bála jako čert kříže), že jsem ji řekla, aby se to už vyvolalo. 

    Takže v pondělí 14.11.2016 jsem ráno nastoupila na indukci porodu. V 10 mě přijali na pokoj, manžela poslali domů s tím, že mu dám vědět, jak se začne něco dít. O půl 12 mi zavedli první tabletku, ve 12 už jsem začala něco cítit, ale říkala jsem si, že takhle rychlé to snad být nemůže, když někdo na porod čeká i 2 dny. No, bylo to ono...ve 12 už jsem měla soustavné bolesti v kříži i v podbříšku najednou, bylo to velmi "rozkošné". V bolestech jsem se dobelhala na sesternu, že mě to opravdu hodně bolí, do toho jsem jim tam začala i zvracet. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm a zatím se nic nechystá, ani kontrakce se moc nekreslily, ale vzhledem k tomu konci pánevnímu a k mému intenzivnímu zvracení mě poslali na porodní sály. 14.02 jsem napsala manželovi, aby přijel, načež jsem se za doprovodu sestřičky odbelhala o patro výše (výtahem) na porodní sály. Tam si mě převzala porodní asistenka Kamila Bulawová, která ve Fakultní nemocnici Ostrava dělá prohlídky sálů, takže jsem ji odtamtud znala. Také jsme spolu osobně konzultovaly můj porodní plán a ona věděla, že já jsem tam, co jde rodit přirozeně ten konec pánevní. Takže jsem byla moc ráda, když jsem na svůj porod vychytala právě ji. Když mě viděla, jaké mám bolesti, nabídla mi epidural, ten jsem odmítla (během těhotenství jsem absolvovala operaci ve spinální anestezii a měla jsem po ní silný postpunkční syndrom, takže jsem se dalšího píchání do páteře bála). Domluvily jsem se, že mi místo toho píchne takovou olejovou injekci do zadku proti bolesti. Nabídla mi i klystýr, ale ten jsem také odmítla, že je zbytečný. odvedla mě na porodní sály a napojila na monitor (mohla jsem si vybrat, v jaké poloze mě budou natáčet, takže první monitor jsem seděla v křesle). PA mi pomáhala prodýchávat už dost silné kontrakce, které přicházely snad co minutu a půl. Díky její technice se mi je dařilo zvládat. Horší bylo, že jsem měla bolesti i mimo kontrakce, takže jsem se injekce nemohla dočkat. 

    Než mi ji píchla, objevil se na sále manžel. Od mé smsky do jeho příchodu uběhlo asi 28 minut, autem to máme asi 25, takže si umíte představit, jakou rychlostí zřejmě jel 😀 po zavedení injekce se mi do 20 minut ulevilo aspoň mimo kontrakce. Většinu 1. doby porodní jsem strávila na míči ve sprše. Mám tuhle dobu takovou zamlženou. Když jsem neměla kontrakci, okamžitě jsem na míči usínala, protože jsem byla hrozně unavená. Současně si ale všechno, co se dělo, pamatuju. Vím, že mi u sprchy seděl manžel, hlídal mě, abych nespadla z míče, neotravoval mě s nějakým mluvením, nosil mi vodu a další věci, co jsem potřebovala. Kontrakce přicházely pořád po té asi minutě a půl, ale dařilo se mi je vždycky rozdýchávat. PA nás nechávala o samotě, jen mě chodila občas kontrolovat nebo mi oznámit, že se bude natáčet monitor. 

    Kontrakce jsem měla celou dobu tak po minutě a půl až do půl 6, pak se natáčel monitor, následně jsem si musela vlézt na lůžko a PA zjistila, že jsem asi na 6 cm otevřená. Řekla, že zatím je čas na porod a ať se klidně vrátím do sprchy, jeslti chci. Jen se za PA zavřely dveře, rupla mi voda a sprcha už se nekonala (bohužel 🙂). V poslední fázi před porodem se kontrakce výrazně zintenzivnily a co se do té doby dalo rozdýchat, tak teď už se rozdýchat nedalo. Zkoušela jsem i dýchat nějaký plyn na snížení bolestí, ale vůbec nezabíral. Mezitím se u mě vystřídaly PA, přišla jedna taková mlaďounká, velice sympatická, která tam s námi zvládla celý porod. Před půl 7 se mi na sále najednou shromáždila hrozná spousta lidí, snad 8 jich tam bylo (později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu porodu KP, vedl ho jeden zkušený doktor a asistovala mu mladá doktorka, která se na mě učila, měla jsem ji i na poradně a byla strašně fajn). V této fázi porodu už se můj porodní plán nedal moc dodržovat, jelikož jsem neměla sílu na tlačení, tak mi píchli oxytocin, aby se malá dostala rychle ven. 

    Samotná fáze tlačení byla na celém porodu to nejzvláštější. tlačení jako takové vůbec nebolelo, nicméně asi mi to nešlo úplně podle toho, jak bylo potřeba. Rodila jsem vleže na lůžku, které bylo trochu zkosené dolů, takže jsem nemusela tlačit do kopce. I nohy jsem měla dole, ne v třmenech, nicméně jiná poloha možná nebyla, aby doktor dobře viděl, jestli všechno postupuje tak, jak má. Během tlačení se mi stala zvláštní věc: měla jsem pocit, že se na sebe dívám zvrchu, jak kdyby moje vědomí vystoupilo z těla a dívalo se na to dění na sále zeshora. Vůbec nevím, jak dlouho to celé trvalo, jen vím, že jsem najednou měla hrozné tlaky na konečník, ale byla jsem otevřená tak na 8 cm, nicméně tlačení se už nedalo zastavit. Pořád jsem tam všem říkala, že už budu tlačit, když pak došlo na samotné tlačení, měla jsem pro změnu pocit, že nemám vůbec žádné kontrakce a že nevím, kdy tlačit. Pak začaly malé padat ozvy a rozjel se ten správný šrumec. Doktor mi nechal napíchat nějaké léky, abych měla sílu a kontrakce na vytlačení malé, taky mě nastřihl, aby mě malá nepotrhala, když lezla ven. Když se zjistilo, že je s malou něco špatně, porod už se v té době nedal zastavit a převézt na císaře, malá už byla dole v porodních cestách a musela rychle ven. Tak ji doktor vytáhl zvonem za zadeček. Byla celá modrá a nedýchala, i když srdíčko naštěstí bilo. Doktor hned přestřihl pupeční šňůru a malou odnesli vedle postele na vyhřívané lůžko, kde ji rozdýchávali. Pamatuju si, že manžel mu řekl, že jsme chtěli nechat dotepat pupečník, a doktor mu na to řekl, že v žádném případě. Já se pořád ptala manžela, co je s malou a jestli je v pohodě, vůbec jsem nevěděla, že nedýchá. manžel mě furt uklidňoval, že je malá v pohodě, pak se přiznal, že tím uklidňoval hlavně sám sebe. Po nevím jak dlouhé době (zřejmě jenom pár sekund) se malá rozkřičela, můj manžel v tu chvíli začal plakat a to byla ta nejdojemnější chvíle z celého porodu. Malou jsem pak na chvilku dostala na sebe, ale zabalenou v zavinovačce, jelikož byla prochlazená, po asi 10 minutách přišla dětská lékařka s tím, že musí malá na 2 hodiny do inkubátoru, aby se prohřála, takže spolu s manželem odešli a já zůstala s doktory na sále. takže bohužel ani bonding s malou se nekonal. Najednou mě už nic nebolelo, začalo se vtipkovat, pohodička. Doktor se mi omlouval, že nemohl dodržet můj porodní plán kvůli stavu malé, tak jsem ho uklidňovala, že se nic neděje, že její zdraví je na prvním místě. Malá prý sestoupila do porodních cest moc rychle a tím si skřípla pupeční šňůru. Stalo by se to prý i při porodu hlavičkou.

    Čekalo se pak ještě na odloučení placenty docela dlouho, ztratila jsem dost krve a hrozilo, že mě budou muset uspat a placentu vytáhnout manuálně, naštěstí se pak uvolnila sama. Zásluhu na tom měla i ta milá PA, která tam se mnou byla celou dobu a jemně mi masírovala podbříšek, aby placenta vyšla ven sama. Po šití jsem musela ležet na sále víc jak dvě hodiny, chodil tam za mnou manžel mi ukazovat videa malé v inkubátoru, vždycky jenom na chvilku a pak šel honem za ní. byla jsem hodně unavená po porodu, taky kvůli ztráty krve jsem ležela na sále déle než obvykle, protože při prvním pokusu o vstávání se mi zatočila hlava a musela jsem si honem lehnout. Pak mě PA doprovodila do sprchy a následně usadila do křesla, že pro mě přijedou ze šestinedělí a odvezou nahoru. Tam jsem přijela ve chvíli, kdy se uvolnil nadstandart, takže jsem si ho honem vzala a díky tomu byl pobyt v porodnici fajn, protože jinak byly pokoje natřískané k prasknutí. Takhle tam se mnou manžel mohl strávit i jednu noc během těch pěti dnů pobytu, měla jsem neomezené návštěvy a dostatek soukromí na sebe i na svou dceru. 

    Porod není něco, co bych musela nutně absolvovat každý týden znova, ale popravdě poslední měsíc  těhotenství byl horší 🙂 FN ostrava-Poruba hodnotím pozitivně, doktoři se na nás chodili dívat jak na opičky v zoo, jelikož porod koncem pánevním s pomocí zvonu není moc obvyklý. I doktor, který mě rodil, se na nás přišel několikrát podívat, jak se nám daří 🙂 

    Malá už má přes 6 týdnů a je to nejúžasnější dítě na celém světě. Počkali jsme si na ni 5 let, ale stálo to za to 🙂