Můj porod aneb Den D, vylodění v zemi neznáma

Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Budím se ve 2:18 s šílenou bolestí. Sedám si na posteli a instinktivně kontroluji, jestli mi nepraskla voda. Nepraskla, ale v tu chvíli mě nepřipravenou zastihne další kontrakce. Ještě si matně vzpomínám, když jsem se ptala 14 dní zpět švagrový, jak ty kontrakce poznám, řekla mi jen, že je poznám, že se mi budou kroutit palce na nohou bolestí a je to tady. Vím tedy, že se o kontrakce jedná, protože ležím stočená v posteli do klubíčka a zatínám zuby bolestí. Kňučím, jak štěně, jaká je to bolest a říkám si, že nic horšího jsem nikdy nezažila a že jsem byla dítko, který mělo věčně rozseklou hlavu a kolena až na chrupavky, ale tohle, to se nedá s ničím srovnat. Musím jít na záchod, snad to trochu utlumí... do hodiny jdu 6x a nemůžu si u toho ani sednout na prkýnko, jak moc to v sedu bolí. Zapínám si aplikaci na měření kontrakcí a zpouštim jí. Mezitím jdu do sprchy, opět si jdu lehnout a aplikace mi napovídá, že kontrakce nejsou ustálené. Chvíli je to 10 minut, pak zas 4 minuty, 9 minut, 5 minut. PEKLO.. každá kontrakce mě paralyzuje tak, že nemůžu ani otevřít oči bolestí a přeji si, abych měla někde dřevěný klacík na zakousnutí, abych si nezlámala zuby, jak je mám zatnuté. Půl hodiny trávím ve sprše a není to tak hrozné, celkem mě to i uklidní. Když vylézám ze sprchy, jsou 4:40 minut. Třeba se to uklidní, myslím si bláhově, ale to byla chyba. Ještě se to zhoršilo. V 5 hodin jdu na záchod ..po 5 minutách opět a na toaleťáku krev. Vzpomenu si na to, jak mi v porodnici říkali, že když praskne plodovka a nebo budu krvácet, ať okamžitě jedu. Rozhodla jsem se pro porodnici v jiném městě. Je 5:15, když budím Vráťu s tím, že jedeme, Chudák si nestihne ani vyčistit zuby a už sedíme v autě. 

Cestou proklínám všechny silničáře...vlastně všechny lidi na celém světě 😀 Cesta není tak hrozná, jak jsem myslela a už to bolí tak, že ani neotvírám oči, takže Vráťa kontroluje nejenom kontrakce, do toho řídí, ale kontroluje i mě, jestli už jsem neporodila. Když jsme odjížděli, kontrakce se ustálily na 10 minutách. Je to doba, kdy jsem měla vyjet, protože mi měli vykapat ještě antibiotika na streptokoka.  Když přijíždíme do porodnice o 20 minut později, kontrakce jsou po 2 minutách. Nemůžu sedět už ani na boku a bolí to jak kdyby mě preparovali zaživa, ale po převlečení usedám na křeslo a sestra mi říká, že jsem otevřená na 10 prstů a že každou chvíli porodím, s mým svolením mi píchá plodovou vodu. Musí mi ale udělat ještě ozvy a tak si nechtíc sedám na to jejich křeslo. Každou chvíli skučím už bolestí a jsem vyčerpaná. Cítím to na sobě, pomalu ale jistě si uvědomuji, že jde do tuhéto a stále myslím na to, že to jsou moje poslední okamžiky. 

Sedím tedy nechtíc na křesle, přes břicho pásy, na ruce kanylu a na druhé ruce mi měří tlak. Tlak je hodně špatný. Mám 195/150, 140 pulz. Ozvy se jim ale ukazují špatně, protože sebou pořád házím v křesle a každou chvíli mi ta guma sjíždí po břiše. Antibiotika už nestíhají, ale jedny mi píchnou, okamžitě se mi zvedá kufr a zvracím. Sestru proklínám, že mě nenechá chodit a v duchu jí posílám tisíckrát do prdele každou bolavou sekundu, se kterou se to blíží. Vráťa je v nedohlednu a já se cítím strašně sama. Přispívá k tomu to, že jsem na neznámém místě, jsem vystrašená s neznámými lidmi a myslím jen na to, že se nestihnu třeba rozloučit. 

Je 6:25 a já už brečím bolestí. Tak moc to bolí... na chvíli mě přemůže moje temná stránka a v duchu si říkám, že lidi na svět v bolestech přijdou, tak že tak musí i odejít a že za chvíli snad tomu utrpení bude už konec, ale bolesti se stupňují a jakože jsem do této doby chvílemi šeptam kňučela, teď už kňučím nahlas a na cokoliv se mě ptají, odpovídám au au au... Vráťa konečně přichází a mě polévá pocit štěstí. Vím, že kdyby to nedopadlo dobře, že to stihnu. Koukám na mě, vidí jak trpím, chvílemi mám pocit, jak kdyby to i cítil a tiše mu výrazem tváře dávám mezi kontrakcemi najevo, jak moc ho miluji, jak moc pro mě znamená a taky to, jakou je mi oporou. Přichází asistentka a odvádí mě do sprchy, kde si sedám na míč a vařicí vodou si sprchuji břicho. To, že jsem nahá mě nijak nevzrušuje i přes to, že si normálně oblékám podprsenku i tričko otočená zády k Vráťovi. V tuhle chvíli se soustředím jen na to, jak moc to bolí. Opět skučím, i když voda pomohla a mám pocit, že to už začalo. Říkám tedy Vráťovi, aby tu pani zavolal. V tu chvíli vstupuje do dveří a já jí říkám, že už je to tady, že to bude každou chvíli. Odvádí mě tedy na porodní křeslo a já, zkroucená bolestí a vyčerpaná z dvou dnů beze spánku ulehám na křeslo a na cizí ženskou rotahuju nohy a vůbec mě to netrápí. V tu chvíli mi oznamuje, že dítě je už hodně nízko a že už můžu tlačit. 

Přesně si to pamatuji, jako by to bylo dnes. Naproti mě vysí hodiny, na kterých je 6:38. Ta krátká chvíle klidu, po které následovala bouře. Nastupuje kontrakce a já tlačím, jak nejvíc můžu. V duchu si říkám, že tohle nikdy nemůžu zvládnout, jaká je to bolest. Povoluji, protože mi dochází dech. Povoluji ale ve špatnou chvíli..ještě chvíli jsem to měla vydržet podle pohledu doktorky a porodní asistentky. Najednou mám plno sil a přijde mi, že i času a říkám jim, že jsem hrozně moc unavená. Oni jen, že to zvládnu a až přijde další kontrakce, tak ať tlačím, jak nejvíc to půjde.. přichází další vlna kontrakcí  a já vím, že to tak dlouho, jak by si ony přály, nezvládnu. Kontrakce přichází ve vlnách po třech. Přirovnávám si to v hlavě k cvičení, v tu chvíli mi to přijde vtipné, ale tenhle vtip v mojí hlavě zabije další kontrakce a slova porodní asistentky, která mi oznamuje, že vidí vlásky. Manžel i já jsme byli plešatí a tak jsem si myslela, že ona bude taky a tak se nadzvedávám a ptám se se slzou v oku: Ona má vlásky? Jenže v tu chvíli mě uzemní třetí kontrakce a já upadám zpět na křeslo vysílením. Třetí vlna je nejhorší. Kontrakce se oddalují a o to víc musím proti každé z nich tlačit. Tak moc to bolí, opravdu tak moc, že nedoufám už ani v to, že bych to zvládla. Už je hlavička skoro venku, ale protože jsem opět povolila dřív, zatáhla se. Jsem vyčerpaná a natahuji se za studeným hadrem, jak ptáče s otevřeným zobáčkem za matkou, ale hadr pomáhá jen na malou chvíli, na setinu vteřiny a pak zase nastupují kontrakce. V tu chvíli cítím, jak mě PA nastřihla, přestanu tlačit, podívám se z posledních sil na ní a říkám jí: Vy jste mě nastřihla. Cítím, jak to bolí, cítím, jak bolí každé zatlačení, ale na jejich povel tlačím i přes to, že už skoro nevidím, neslyším a dech už mi dávno došel. Ještě chvíli to vydřž, hecuju se v duchu ty poslední vteřiny a najednou to cítím, cítím to, že je venku... cítím, jak si z polosedu lehám a pak už je jenom tma, bolest ustupuje, realita se vzdaluje a já zapomínám na všechnu bolest, na vše, co se kolem děje a odcházím do té tmy, nechám se unášet na jejích vlnách. Je mi hrozná zima, celé moje tělo se klepe a já nad tím nemám kontrolu, cítím to, ale zapomínám. 

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, nevím, co se dělo, jediné co cítím je mokrý hadr na hlavě, cítím šití, bolí to, ale je to krátké. Doktorka mi svítí propiskovou lampičkou (jak jsem si ji pojmenovala) do očí, konstatuje, že to vypadá v pořádku a poroučí sestrám, aby mě odnesly vedle na lůžko. Jsem jako opilá. Co se to právě stalo? Jak dlouho jsem byla mimo? Podle všeho se malá narodila v 7:04, ale mě to přišlo jak 5 hodin. Teď už je ale lépe i když je mi hrozná zima, klepou se mi nekontrolovatelně ruce. Později zjišťuji, že jsem měla velkou ztrátu krve, o chlup, že jsem nemusela na infuzi, vše mě bolí, jak kdyby mě přejel náklaďák, řidič si to užíval a tak jezdil sem a tam, ale ve chvíli, kdy mě položí do postele ho vidím. Vidím lásku mého života, jak v tom velkém chlapském náručí drží uzlíček zabalený do zavinovačky. Nese mi ho se slzami v očích a ukazuje mi jí. Je nádherná... do té doby jsem si k ní zakazovala cítit jakékoliv emoce, ale stačil jediný pohled na ní a já se zamilovala. V jednu chvíli tam nebyla, v další chvíli tam byla. Nejenom na světě, ale také v mém srdci. Malinká, růžová, krásná a měla i ty vlásky.... to mi stačilo. Věděla jsem, že jsem přežila a vím, že tu budu vždy pro ní a právě to ze mě udělalo v jednu jedinou chvíli maminku a budu jí do konce svého života.