Rozhodli jsme se zkrátit si dlouhé volno mezi svátky výletem do Grazu. Bydlíme ve Vídni, takže to máme 2 hoďky autem. Vivienne (20m) měla předtím trochu teplotu a rýmu, ale nálada dobrá a ubytování už bylo zaplacené, tak jsme si říkali proč ne.

První den večer jsem si všimla, že má kolem oka růžový kruh, jako kdyby modřinu. Ještě jsem si říkala, jestli z toho nebude ječné zrno. No a druhý den ráno, když se vzbudila, očičko měla nateklé, že vůbec nebylo vidět. 

Při pohledu na ni mi bylo do breku. Ona byla spokojená, nestěžovala si, ale já hned vzbudila manžela a začli jsme shánět dětského doktora. Všichni měli dovolenou. Pak jsme zkoušeli oční obvolávat. Opět všichni až do sedmého na dovolené. Nakonec jsme se jednomu dovolali a ten nám hned doporučil, ať jedeme do místní fakultní nemocnice, kde je oční klinika otevřená non-stop a malé děti berou přednostně.

Naštěstí jsem měla auto, tak jsme nasedli a jeli. Fakultní nemocnice v Grazu je obří komplex, úplný campus, městečko samo o sobě. Zaparkovali jsem v podzemní garáži a našli oční kliniku. 

Nejdéle jsme čekali než jsme se dostali na recepci, abysme se mohli nahlásit. Trochu mě polilo při pohledu na tři plné čekárny, tak 50 lidí minimálně, ale opravdu jsme nečekali déle jak 10 minut.

Pan doktor se na nás jen podíval a hned hlásil, že nás musí převést na dětské oddělení, že si myslí, že bude potřebovat intravenózní antibiotika. Dostali jsme dřevěné puzzle pro malou jako dárek a šli zpět do čekárny, kde do 5 minut přišel pán, odvedl nás k autu a převezl k dětské klinice.

Pro druhý porod jsem si zvolila tu samou nemocnici (St. Josef Krankenhaus) – i přes drobné výtky se mi pořád líbil jejich přístup ke kojení, bondingu a samotnému průběhu porodu (bez urychlovačů, nástřihů...)

Malou jsem  přenášela pět dní. V den termínu a tři dny potom jsem byla na monitoru, kde bylo všechno v pořádku, tak mi řekli, že budeme prostě čekat (spodek nezkontrolovali).

V sobotu večer po pořádné procházce mě večer začaly slabé bolesti. Uložili jsme starší (2,5r) a já si šla lehnout. Každých deset minut jsem měla slabší kontrakce, někdy jsem to zaspala, někdy jsem vstala a prodýchavala na míči.

V sedm ráno už to bolelo docela dost, ale bylo to tak někdy po 5, někdy po 3 někdy po 10 minutách. Zavolala jsem rodičům ať se sbalí a přijedou tak před obědem. Šla jsem si dát sprchu, tam jsem asi 15 minut užívala teplo a nadávala proč nemáme vanu. Když jsem vylezla, začaly mi jedna kontrakce za druhou, po 2-3 minutách.

Mezitím musím říct, že manžel vzorně zabavil starší dcerku. Hráli si v pokojíku a malá asi taky vycítila, že se něco děje, protože jindy za mnou furt leze, tak mě tentokrát nechala. Ve stoje jsem v ložnici prodýchavala a funěla a volám znovu našim, ať přijedou co nejdřív.

V půl desátý kontrakce co minuta a manžel volal odvoz do porodnice (červený kříž). Přijeli do 5 minut, naložili mě na lehátko, kde jsem ležela na boku, připoutaná, a jeli jak blázni. Těch 15m do porodnice byly učiněný peklo. Kdybych mohla stát nebo sedět na míči, vím, že bych to zvládla mnohem líp, takhle jsem se kroutila, kousala do ruky a počítala sekundy. Absolutně nejhorší část celého porodu, do toho sekali otáčky, mlátilo to....

Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

„To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.