Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    olsett
    4. led 2020    Čtené 2891x

    Prodloužená dovolená aneb Náš pobyt v nemocnici v Grazu

    Rozhodli jsme se zkrátit si dlouhé volno mezi svátky výletem do Grazu. Bydlíme ve Vídni, takže to máme 2 hoďky autem. Vivienne (20m) měla předtím trochu teplotu a rýmu, ale nálada dobrá a ubytování už bylo zaplacené, tak jsme si říkali proč ne.

    První den večer jsem si všimla, že má kolem oka růžový kruh, jako kdyby modřinu. Ještě jsem si říkala, jestli z toho nebude ječné zrno. No a druhý den ráno, když se vzbudila, očičko měla nateklé, že vůbec nebylo vidět. 

    Při pohledu na ni mi bylo do breku. Ona byla spokojená, nestěžovala si, ale já hned vzbudila manžela a začli jsme shánět dětského doktora. Všichni měli dovolenou. Pak jsme zkoušeli oční obvolávat. Opět všichni až do sedmého na dovolené. Nakonec jsme se jednomu dovolali a ten nám hned doporučil, ať jedeme do místní fakultní nemocnice, kde je oční klinika otevřená non-stop a malé děti berou přednostně.

    Naštěstí jsem měla auto, tak jsme nasedli a jeli. Fakultní nemocnice v Grazu je obří komplex, úplný campus, městečko samo o sobě. Zaparkovali jsem v podzemní garáži a našli oční kliniku. 

    Nejdéle jsme čekali než jsme se dostali na recepci, abysme se mohli nahlásit. Trochu mě polilo při pohledu na tři plné čekárny, tak 50 lidí minimálně, ale opravdu jsme nečekali déle jak 10 minut.

    Pan doktor se na nás jen podíval a hned hlásil, že nás musí převést na dětské oddělení, že si myslí, že bude potřebovat intravenózní antibiotika. Dostali jsme dřevěné puzzle pro malou jako dárek a šli zpět do čekárny, kde do 5 minut přišel pán, odvedl nás k autu a převezl k dětské klinice.

    Opět jsme se nahlásili, ale už o nás věděli a šli jsme do 15m na řadu. Dětská dr. řekla, že je potřeba hospitalizace a mě se roztřásla kolena. V nemocnici jsem nikdy nebyla, kromě porodu, vůbec jsem na to nebyla psychicky připravená.

    Vyplnili jsme papíry a vyjeli výtahem do 6. patra, kde nás hned ubytovali na pokoj - soukromý pokoj, kde jsem byla jen já a Vivi, vlastní sprcha a koupelna. Vystřídalo se u nás spoustu lidí, všichni se ptali na ty samé otázky, vyplňovala jsem jeden papír za druhým, ale všichni byli moc milí.

    Pak mě poslali na ORL, což bylo jen kousek pěšky. Opět žádné čekání, ačkoliv čekárna byla narvaná. Pan doktor řekl, že uděláme CT a podle toho se uvidí, zda budeme operovat. 

    To ovšem znamenalo, že do té doby nesmí jíst a pít. To bylo kolem 1 odpoledne a na CT jsme měli jít ve 3. To vydržíme, říkala jsem si. Vivi usla, po řevu, protože nedostala prso, ale šlo to.

    Ve tři přišla sestra, že má špatné zprávy. Že přivezli nějakou nehodu a že se operuje, takže CT musí počkat. Musím říct, že to čekání, kdy malá byla hlady, bylo nejhorší. Napíchli ji kanylu, dostala první dávku ATB, plus pak nějaké tekutiny a mohla si loknout vody, ale jídlo nic, kojení nic.

    Na řadu jsme přišli asi v půl sedmý. Mohla jsem tam být s ní, uspali mi ji v ruce a pak teprv položili na ten CT sken. Pak mi ji přivezli, když ještě spala a vzbudila se až se mnou. 

    Asi za dvacet minut přišel ORL doktor, že viděl sken a že je potřeba operovat, že má hnis v očním důlku (kam pronikl z nosní dutiny) a musí ho přes nos odsát, protože je to velice nebezpečné a hrozí, že by infekce mohla proniknout až do mozku. Jedná se o docela vzácné a závažné onemocnění, anglicky Orbital cellulitis

    Pak už to šlo hned. Vivi jsem v náručí odnesla na operační sál, opět ji přiuspali, když byla u mě, a pak odnesli. Já se vrátila na pokoj a snažila se trochu spát, což teda moc nešlo.

    V 11 pro mě přišla sestřička, že malá je vzhůru a můžu za ní na JIP o dvě patra níž. Vivi byla chudák celá zmatená, milion hadiček z ní koukalo, ale mohla jsem si vzít do ruky a uhoupat, dokud neusla. Pak jsem ji uložila zpět do postýlky, dostala jsem číslo, kam si můžu kdykoliv zavolat a šla jsem zpět na pokoj.

    Od 5 jsem tam volala snad každou hodinu. Musím říct, že v tu chvíli šli všechny moje ostychy z nedokonalé němčiny stranou. Bylo mi úplně jedno, jak zním, nebo že dělám gramatické chyby, prostě jsem se nima nějak domluvila. 

    V osm hodin jsem za ní šla opět na JIP. Za chvíli se probudila s dobrou náladou, hned se smála. Dostala snídani, kterou spořádala, a pak jsem tam s ní byla až do 1, kdy ji pustili zpět na náš pokoj.

    Manžel se starší dcerkou byli mezitím na hotelu a jezdili za náma, jak to šlo, ale bylo to komplikované, protože naše oddělení bylo infekční a Vaneska tam nesměla na návštěvu (děti do 14 let zákaz). Po domluvě s dr, která řekla, že minimálně ještě 5 dní zůstaneme, se manžel rozhodl jet zpět do Vídně vlakem se starší dcerou, aby byli doma při pohodlí.

    Těch pět dní bylo dlouhých. Neměla jsem pořádně nic na sebe (počítala jsem, že budu v Grazu 2 dny, z toho mě ještě párkrát malá pozvracela). Navíc pak už ji bylo dobře a hrozně se nudila. A posledních pár dní začala zvracet, nejspíš z antibiotik, takže to byl taky boj.

    Sestry se tam střídaly, některé byly super, jiné odměřené, ale celkově nemůžu říct křivé slovo na nemocnici v Grazu, ačkoliv pak už jsem se opravdu těšila domů. Každý den ráno jsme chodili na kontrolu na ORL, kde nás brali přednostně. Pak už konečně mohla přejít na ustní ATB. V pondělí jsem nastoupili, v sobotu nás pustili.

    Měla jsem trochu hrůzu, co zaplatím za parkování, ale konečná částka byla 54 euro. Jinak budu platit 8 euro na noc jakožto doprovod, malá neplatí nic. Podotýkám, že máme rakouské pojištění, ale mělo by to být to samé s evropskou kartičkou pojištěnce.

    Konec dobrý, všechno dobré.

    Já to zkusím, kdo je tu ještě z Vídně?🙂

    Moje 2 V, Vaneska a Vivienne. Jsem strašně ráda za dvě holčičky jsou to ségry jak hrom. Malá tu starší bezmezně miluje, no a Vaneska malou taky, pokud ji zrovna neboří puzzle😂 Ale brání si ji, minule v parku Vivi uzmula nějaký míček a za chvíli přiběhl chlapeček a vyrval ji ho hrubě z ruky. Vaneska se hned postavila pred ségru a rázně chlapeckovi řekla: tytyty, to se nedělá, Vivienne je ještě malinká! 😂❤️

    olsett
    20. dub 2018    Čtené 762x

    Můj druhý porod ve Vídni aneb Taková malá all-inclusive dovolená😀

    Pro druhý porod jsem si zvolila tu samou nemocnici (St. Josef Krankenhaus) – i přes drobné výtky se mi pořád líbil jejich přístup ke kojení, bondingu a samotnému průběhu porodu (bez urychlovačů, nástřihů...)

    Malou jsem  přenášela pět dní. V den termínu a tři dny potom jsem byla na monitoru, kde bylo všechno v pořádku, tak mi řekli, že budeme prostě čekat (spodek nezkontrolovali).

    V sobotu večer po pořádné procházce mě večer začaly slabé bolesti. Uložili jsme starší (2,5r) a já si šla lehnout. Každých deset minut jsem měla slabší kontrakce, někdy jsem to zaspala, někdy jsem vstala a prodýchavala na míči.

    V sedm ráno už to bolelo docela dost, ale bylo to tak někdy po 5, někdy po 3 někdy po 10 minutách. Zavolala jsem rodičům ať se sbalí a přijedou tak před obědem. Šla jsem si dát sprchu, tam jsem asi 15 minut užívala teplo a nadávala proč nemáme vanu. Když jsem vylezla, začaly mi jedna kontrakce za druhou, po 2-3 minutách.

    Mezitím musím říct, že manžel vzorně zabavil starší dcerku. Hráli si v pokojíku a malá asi taky vycítila, že se něco děje, protože jindy za mnou furt leze, tak mě tentokrát nechala. Ve stoje jsem v ložnici prodýchavala a funěla a volám znovu našim, ať přijedou co nejdřív.

    V půl desátý kontrakce co minuta a manžel volal odvoz do porodnice (červený kříž). Přijeli do 5 minut, naložili mě na lehátko, kde jsem ležela na boku, připoutaná, a jeli jak blázni. Těch 15m do porodnice byly učiněný peklo. Kdybych mohla stát nebo sedět na míči, vím, že bych to zvládla mnohem líp, takhle jsem se kroutila, kousala do ruky a počítala sekundy. Absolutně nejhorší část celého porodu, do toho sekali otáčky, mlátilo to....

    Když už jsme jeli po chodbě v porodnici, cítila jsem řezavou bolest dole a pak tlak na konečník. Okamžitě jsem šla na sál, kde byly dvě Hebamme (porodní asistentky), stáhly mi kalhoty a ptaly se jakou chci polohu. Určitě ve stoje, říkám. Jenom rychle namrkly dolů, řekly že jsem úplně otevřená a mám poslouchat svý tělo a můžu tlačit.

    Chvíli mi trvalo, než jsem se po tý jízdě uklidnila a pochopila kam a jak tlačit, ale pak už to šlo ráz na ráz. Úplně jsem cítila jak malá leze ven, jak ji vytlačuju, nepopsatelný pocit! (Po minulém, kdy jsem měla epi a ani jsem nevěděla, kdy mám kontrakce).

    Na konci už jsem se nemohla udržet na nohou, vylezla jsem na křeslo, opřela se nohama o Hebamme, ony mě chytly za ruce a na jednu kontrakci vylezla hlavička a na druhou tělíčko. Všechno jsem viděla, malá začala plakat, ještě ani neměla tělo venku. Pak vyklouzla celá a byla to nepopsatelná úleva. Narodila se půl hodiny po příjezdu do porodnice.

    Dostala jsem malou hned na tělo, skin to skin, a zbytek už byl nedůležitý. Za chvíli vyšla placenta, dotepal pupečník, přišla dr, konstatovala že super, jen 3 kosmetické stehy. Malou mi pomohli přiložit k prsu a pak jsme prostě jen ležely a odpočívaly. Donesli mi oběd a zatímco jsem jedla tak malou zvážili a změřili. Pak přišel manžel, přesunuli mě na pokoj a já si užívala miminko.

    Jak jsem se bála jet do porodnice moc brzo, abych tam zase netrávila 2 dny s kontrakcemi, tak jsem si ani nepřipouštěla, že už opravdu rodím a všechno jsem si užila v naprostém klidu, doma bez stresu, a na finále jsem pak dorazila do porodnice. Jsem opravdu vděčná, že jsem mohla začít takovýto krásný, přirozený porod, bez jakýhokoliv zásahu. Opravdu zážitek na celý život.

    Na pokoji pak si pak užívala slastný odpočinek. Jenom jsme se mazlili (malá byla první den nahatá, ani ji nekoupali), celý den jsem kojila, spali jsem spolu v posteli, sestřičky a doktorky se vždycky ptali, jestli něco potřebuju, tak jim říkám, že ne, byla jsem totálně bezproblémový pacient😀

    Ráno jsem s ní vždy zajela do Kinderzimmer, kde ji přede mnou vyšetřili a zvážili a zbytek dne byl volno. Jídlo nám nosili na pokoj a byl to teda docela luxus, žádná obyč nemocniční strava.

    Třetí den už mi to bylo dlouhé a těšila jsem se domů do vlastní postele a za dcerkou, ale ty tři dny klidu, které jsem mohla 100% strávit s miminkem za to stály. Teď už zase každodenní blázinec, ale to zvládneme!🙂

    olsett
    26. led 2016    Čtené 461x

    Pobyt v nemocnici po porodu ve Vídni

    Pobyt v nemocnici, neboli Wochenbett, byl překvapivě ještě náročnější než porod, obzvláště z důvodu cizího prostředí a jazykové bariéry.

    S malou nás odvezli na pokoj kolem druhé v noci. Ležela v postýlce vedle postele a já konečně usla, po dvou probdělých nocích. Po dvou hodinách ale začala plakat a já najednou zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat. Mám ji dát kojit? Přebalit? Mám zavolat sestru? Nakonec jsem ji jen hladila po tvářičce a ona zase usla.

    Kolem šesté ráno přiběhla sestra do pokoje, že je čas na kojení. Byla jsem úplně grogy, v životě jsem nekojila, ani jsem nevěděla, jak malou chytit. Tak jsem to nějak zkoušela, co jsem viděla u ostatních. Sestra se na mě podívala a protočila oči.

    „To děláte úplně špatně, to je hrozně nepohodlná pozice...“ Malou chytla a začala ji tam mordovat, ona vřeštěla, nakonec se přisála (v pozici fotbalový míč) a já jenom koukala – tohle vživotě sama nezvládnu. Než odešla, tak mi řekla, ať si na další kojení přivolám sestru.

    Malá cucala a cucala a já vůbec nevěděla, jestli pije, nebo u toho spí, jestli ji mám odpojit nebo co mám dělat. Nějak jsme zápasily a na další kojení jsem si teda zmáčkla tlačítko a přivolala sestru. Koukala na mě, co jako chci, tak jsem nesměle vysvětlila, že jestli by mi pomohla malou přiložit, tak se opakoval předchozí proces – vřeštění, zápasení, přisátí....

    Malá skoro vůbec nespala, byla celé dny u prsu. V noci usla na 3-4 hodiny v kuse, ale to bylo tak vše. Samozřejmě v této vzácné chvíli klidu řvalo dítě odvedle, takže spánek nulovýJ

    Každé ráno přišla vizita, prohmátli mi břicho, zeptali se jak se mám a šli. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nevím, jestli malá pije, že vůbec nespí, je jenom u prsa a často brečí. Zeptali se jestli kadí a čurá, tak je všechno v pořádku. Byla jsem na nervy...

    Dopoledne si mě také každý den zavolali na sesternu – jednou jsme koupali, jindy natáčeli nějaký monitor nebo dělali nějaké testy (sluch, atd.), pokaždé jí zvážili... Tato místnost byla vždy plná křičících dětí, do toho jeden lékař, který to tam chudák snažil nějak zvládnout, zmatek nad zmatek... Stála jsem tam s malou a čekala, až si nás všimnou. Pak přilítl doktor, který se sice usmíval a byl milý, ale měl nějaký přízvuk a nerozuměla jsem mu ani slovo.

    Byla jsem totálně vysílená. Obědy nám nosili, večeře byly studené bufety – chleba, sýr a tak. Házela jsem to sebe v rekordní rychlosti, vůbec jsem nevnímala co jím, jen abych měla energii na kojení.

    Ne vždy to bylo tak hrozné. Personál se střídal a někteří byli ochotnější. Při jedné vizitě si se mnou doktorka sedla, všechno mi vysvětlila a opravdu se zajímala. Také za mnou přišla fyzioterapeutka a dala mi letáky a vysvětlila, jak cvičit, co můžu a nemůžu a kdy...

    Nemocnice také měla vlastní fotografku, která nám udělala krásné fotky – mohli jsme se pak rozhodnout, jestli si chceme koupit fotoknihu a další věci..

    Třetí den jsem měla jít domů – šla jsem opět na sesternu na vyšetření. Doktor se na mě jen podívala  hned řekl, vy domů nejdete, vždyť je žlutá..  (a já jsem si říkala, že ostatní miminka jsou nějaký růžovější). Zatočila se mi hlava – to ráno jsem se ani nestihla nasnídat a hned ať jdu na prohlídku, v noci jsem vůbec nespala a teď tohle. Musela jsem si sednout, myslela jsem že omdlím.

    Paní co byla se mnou na pokoji také měla jít domů a taky měla žloutenku. Měli tam jen jeden „inkubátor“ a jednu svítící podložku. Tak tedy, že se budeme střídat po dvou hodinách.

    Jo jenže dítě nejede podle budíku. Malá vůbec nespala, nešlo to, že bych ji nakojila a ona pak dvě hodiny v klidu ležela v inkubátoru nebo na podložce. Byla jsem z toho hotová, že takhle se neuzdraví a nepustí nás domů.

    Naštěstí jsem narazila na úžasnou sestřičku – řekla jsem ji jako to je, to bylo v osm večer. Ona mi řekla, ať jí nechám kojit a jestli do půlnoci bude pořád u prsu a nebude spát, tak s tím něco uděláme. Samozřejmě že neusla, tak jsem za ní šla. Ona se mi dívala na prsa a řekla, že mlíko mám, naštěstí, ale malá asi hrozně neefektivně pije. Tak jsem si odpumpovala a ona jí to dala po stříkačce. Tu noc spala jako dudek, jen po dvou hodinách se napila a spala dál. Já mezitím pumpovala a ráno mi teklo mlíko mnohem víc a malá byla schopná se do půl hodiny u prsa nasytit a usnout.  Do dneška jsem ráda, že mi tato sestřička pomohla, že mě neodbyla, že pokud kadí, tak je vše ok a že malé děti jsou u prsu dlouho.

    Abych to shrnula, byl to stres – nevyspalá, cizí děti na pokoji, pokaždé jiný personál a ne vždy  zrovna ochotný poslouchat moji lámanou němčinu, fyzické vyčerpání po porodu...

    Dávala jsem se dokupy dlouho, ale zvládli jsem to. Dneska jsou Vanesce dva měsíce a je to spokojené a zdravé miminko a já zvládám i sepsat článek a poklidit.

    olsett
    14. led 2016    Čtené 1292x

    Jak se rodí ve Vídni

    Ve Vídni žijeme teď třetím rokem. Když jsem otěhotněla, měla jsem strach, jak to všechno zvládnu – úřady, doktory, porod – se svou omezenou znalostí němčiny. Naštěstí jsem měla kamarádky, které poradily, a až na pár vyjímek jsem se setkala vždy s ochotou a trpělivostí.

    Těhotenství probíhalo naštěstí úplně bez problémů, takže návštěvy doktora byly víceméně formalita. Výběr porodnice byl boj, ale naštěstí jsem skončila v St. Josef, kde jsem byla spokojená. V porodnici jsem měla tři prohlídky – měsíc a půl před termínem pohovor s porodní asistentkou, kde se řešily formality, anamnéza, moje představy; měsíc před porodem ultrazvuk a pak v den termínu CTG monitor.

    Termín jsem měla 23. listopadu. V noci mi začaly bolesti cca po deseti minutách, nic hroznýho, ne vždy pravidelné... Ráno jsem měla plánovaný monitor, takže jsem nic neřešila. Na monitoru mi řekli, že se nic neděje, malé se daří dobře a poslali mě domů (ani se nedívali, jestli jsem otevřená).

    Celý den jsem měla bolesti cca po 10 minutách. Rozhodně nic příjemného, ale dalo se to prodýchat, tak jsem čekala, až se mi zkrátí interval. Večer se to začínalo stupňovat a zkracovat a ve 24. ve dvě ráno jsem konečně měla po pěti minutách, docela silný a začala jsem zvracet, tak jsem si říkala, že pojedu.

    Zavolali jsme si nemocniční transfer, což byl docela zážitek, ale všichni byli moc milí. V nemocnici (asi 15min jízdy)  náš převzala milá porodní bába (Hebamme) a natočila mi monitor. Řekla mi, že to vypadá na začátek porodu, otevřená že nejsem a že to ještě může trvat. Poradila nám se jít na hodinu projít a pak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

    Tak jsme s manželem mezi 3 a 4 ránou chodili v ulicích Vídně, v mrazu, já jenom elasťáky, promrzlá jak sviňa... No a po hodině mi řekli, že se to vůbec nepohlo.... Nechtělo se mi táhnout zase domů, navíc jsem furt zvracela cokoliv jsem se pokusila sníst a bylo mi dost mizerně. Tak nám Hebamme navrhla, ať si na dvě hoďky zdřímneme, v 7 přijde nová směna a uvidí se, jak na tom budeme. Srazila nám dvě lůžka, i pro manžela, a my odpočívali.

    V sedm ráno přišla jiná Hebamme, vyšetřila mě a konstatovala, že jsem možná tak na dva prsty. Že to bude ještě trvat a jestli chci jít domů nebo zůstat. Řekla jsem, že chci zůstat, tak mě dali na normální pokoj (trojlůžkový), kde byla jenom jedna mamina s dítětem. Manžel se šel domů vyspat.

    V poledne mi přinesli oběd, který jsem vzápětí vyzvracela. Kontrakce jsem měla tak po 5-7 minutách. Snažila jsem se pospávat, ale moc to nešlo. Asi dvakrát mi přišli natočit monitor. Malé se dařilo dobře, takže jsem prostě čekala. Kolem 4 přišel manžel. Mezitím kontrakce už zesílily, tak jsme šli zeptat Hebamme a ona nás přesunula již na porodní sál.

    V St. Josefu jsou 4 porodní sály, každý má trochu jiné vybavení. Mohla jsem si vybrat ze dvou, tak jsem si vzala ten s vanou. Hebamme mi natočila horkou vanu, v které jsem se asi hodinu válela, to bylo příjemný. Mezitím se kontrakce pořád stupňovaly a asi kolem šesté už to byla jedna nekončící kontrakce, kde se střídala šílená bolest a snesitelná bolest.

    Poprosila jsem Hebammě o něco na bolest, dala mi kapačky, které ale vůbec nepomohly. V půl sedmý jsem řekla, že chci epidurál. Bylo mi řečeno, že v sedm se mění směna, ať počkám, že mě v sedm zase vyšetří a uvidí se.

    Ta půlhodina do sedmi byla krušná... nakonec přišla nová Hebamme až v půl osmý, řekla, že jsem na 5cm, takže jsem si řekla o epidurál. Než přišel anesteziolog, než to zabralo, no kolem osmé jsem konečně měla po bolestech.

    Do dvou hodin jsem se pak otevřela natolik, že v deset jsem mohla začít tlačit. To jsem si naivně myslela, že do půl hodiny je konec (malá se narodila 23:40).

    Ty poslední dvě hodiny byly opravdu intenzivní. Byla jsem totálně vysílená po dvou probdělých nocích, plus jsem nejedla od 23. oběd. Hebamme na mě furt že musím tlačit, ale já už jsem prostě nemohla... Zkoušela jsem milion různých poloh, na boku, na kolenou, v dřepu, na zádech...

    Ze začátku byli všichni v klidu, malé se daří dobře, žádný stres... po hodině a půl jí ale začaly slábnout odezvy, najednou přiběhla doktorka plus ještě jedna Hebamme. Doktorka tahala vakuovou pumpou, Hebamme mi skákala po břiše, naprosto šílený, ale do deseti minut byla Vanesska venku.

    Ještě na křesle začala křičet, což byl ten nejhezčí zvuk. Hned mi ji dali na tělo, malá přestala křičet a koukala na mě obrovskýma očima. Jen tak jsme ležely a odpočívaly, po chvíli přišel dětský lékař, na chvíli si malou půjčil, poslechl ji a prohlídl a hned mi ji zase vrátil. Takhle jsme spolu ležely dvě hodiny, mezitím mě sešili, Hebamme mi donesla jídlo (což jsem opravdu ocenila). Taky mi pomohli malou přiložit k prsu a dokonce se jí povedlo přisát.

    Po dvou hodinách Vanessku zvážili a dali manželovi na hlídání. Já se šla osprchovat a pak už nás převezli na pokoj. Malá ležela v takové té přisunovací postýlce hned vedle mě.

    A tím začala nová etapa našeho života. Pobyt v nemocnici byl kapitola sama pro sebe, jestli budu mít chvilku, napišu o tom.