Je tomu přesně 2 měsíce a 1 den kdy náš kulíšek přišel na svět. Není den, kdy bych si na 3.12.2016 nevzpoměla. Jak to všechno probíhalo, jaké to bylo, pocity a myšlenky na to, že bych to určitě i přes tu šílenou bolest a bezmoc chtěla zažít znova (i když moje první slovo kdy jsem tu zprávu volala mamce bylo "už nikdy"). 

Termín jsme měli 21.11.2016. Hrozně jsem doufala, že se malej vyklube přesně 22.11.2016 a budou spolu s tatínkem slavit narozeniny. Jenže přehouplo se 22 a nic, takže nástup na kontroli do porodnice. 23.11 první kontrola po termínu, nic se stále neděje a pan dokrot s úsměvem ve tváři "uvidíme se 25.11". Takhle to pokračovalo až do 2.12 kdy jsem nastoupila na vyvolání s představou, že mi dají ráno čípek a šup šup malej bude do večera venku (naivní představa 😀 ).

Zavedli nás s manželem na porodní pokoj a 11 hodin dopoledne mi dr. zavedla čípek. Už kolem 13 hodiny jsem začínala pociťovat slabé pobolívání v podbříšku co cca 10 minut (jo jo jako nezkušená prvorodička jsme si říkala hááá je to tu. Teď už můžu říc- to mě jen tak šimralo). Kolem 18 hodiny mě přišel prohlídnout pan doktor, že se nic neděje a ráno další pokus s čípkem. Přemístili mě na normální pokoj. Já to samozřejmě ořvala jak želva, a už ani to slabé pobolívání jsem necítila. Chlap odjel v 19 hodin domů......

Je 20:30 a najednou bolest a mnohem větší než předtím, 10  minut a další, kterou jsem musela prodýchat. Volám sestřičku, že se možná něco děje, tak prý netočíme pásy. Jenže na pásech ani kopeček (teď už vím, že se mi na boku kontrakce vůbec neukatovali, jedině na zádech). Slova pana doktora " nojóóó prvorodička ta neví" slyším do dnes. Takže mi píchli injekci abych usnula, že kontrakce nemám (ale měla to ženská snad pozná a ví). Ani po injekci jsem neusnula a prodýchávala - to bylo kolem 22:30. V 1 hodinu v noci volám setřičku, že jsem ještě neusnula a co 8 minut mám kontrakce. Doktor s výrazem co prudim, zavelil otevřená na 2 může na porodní pokoj (jo hlavně, že ještě před 2 hodinama tvrdil, že nerodim). O půl 3 volám chlapovi ať přijede. Ta půl hodina než přijel byla nekonečná, chlap u porodu to je zázračná věc. Opora a to, že tam s vámi vůbec někdo je. 

To už jsem neprodýchávala ale doslova funěla, kontrakce co 5 minut, a co 15 minut sprcha, sprcha a další sprcha. Míč jsem vzdala hned po chvíli, ten mi nedělal vůbec žádnou úlevu. O půl 5 jsem se "naložila" do vany ( božínku to bylo bájo). Nikdy bych nevěřila, že se dá usínat mezi kontrakcema. Voda už dávno studená, já mezi kontrakcema v polospánku a hle v 7 hodin se ve dveřích objeví doktor. Zaplať pánbůh jiný než v noci. Příjemnej, milej,..... Sláva otevřená na 8. Jestli chci píchneme vodu, kontrakce že zesílí a do oběda by mohl být malej venku ( cože, ještě zesílí to už snad ani nejde.....). Co přišlo potom to asi nemůsím žádné z Vás popisovat!!!!!!!!! Kontrace co 3 minuty a ta bolest to bylo teda něco ( tím samozřejmě nechci strašit nastávající maminky. To co příjde na konci toho všeho je prostě k nezaplacení). Při kontrakcích 3x zvracení.  Už ani nevím kolik bylo ale jen volám na manžela ať zvoní na sestru, že potřebuju tlačit. Prohlídka se slovi "to nám to krásně pokročilo" a já na ní "nikam nechoďte, ať tady semnou někdo je". " Za 5 minut příjdu a už tady s vámi budu"....... Jen co za sebou zavřela dveře prosím manžela "  zazvoň, prosím zazvoň". Sestra přišla hned a volá doktora, že už jdeme na to. Co si matně pamatuju 4 zatlačení a melej už nám křičí na svět. A to v 7:49..... Krásnej, čistej a hlavně zdravej NÁŠ TOBIÁŠEK.........

Jsem hrozně ráda jakého jsem nakonec měla doktora u porodu.  Ještě se mi osobně přišel na pokoj omluvit jak mě trápil při šití 🙂 🙂 🙂