Když jsem před léty začala pracovat v nemocnici setkávala jsem se s hromadou lékařů. Mladých či starých. Znala jsem je z pohledu spolupracovnice a vždy k nim vzhlížela a říkala si že jsou to opravdu lidé jako my. Když jsem tohoto roku zjistila že jsem těhotná velmi jsem se těšila z toho všeho a věřila že se nic špatného stát nemůže. A taky se nic moc o nějakého 20 týdne těhotenství nedělo. Když jsem ovšem ve 21 týdnu došla na kontrolu ke své gynekoložce začala mi povídat najednou o tom že můj děložní čípek je kratší a že bych byla měla ležet. Pomalu mi nic neřekla a poslala mě domů. Doma jsem přemýšlela a opravdu se bála cokoli udělat abych se neotvírala. Tudíž měl na starosti všechno přítel a má rodina. Týden utekl jako voda a já měla jít znovu na kontrolu ke své lékařce, Ta mi při kontrole opět oznámila že je děložní čípek ještě o něco kratší a začala mě děsit případy co by se mohlo stát. Naprotsto mě tam tak rozhodila že jsem se jí tam zhroutila a rozbrečela. Cítila jsem se naprosto bezmocná. Ani ne za hodinu jsem seděla v nemocnici kde mě doktorka poslala na rizikové na vyšetření. Hrzou jsem trnula co semnou budou dělat. Ovšem ejhle žádná hrůza se nekonala, Přišla jsem na řadu na ultrazvuk a doktorka na mě kouká jako na blázna. Prosím vás s čím že vás doktorka posílá? S krátkým děložním čípkem. Na to doktorka kroutí hlavou a říká mi....Buďte naprosto v klidu váš děložní čípek je naprosto v pořádku, S tím jsem vyšla do čekárny čekat na vyšetření od lékařky co měla službu a snažila jsem se vztřebat to co se právě stálo. Když jsem přišla na řadu i tam doktorka mi do průkazky napsala že se jasně nejedná o žádný rizikový stav že jsem naprosto zdravá mamina. S tím jsem tedy jela domů uklidnila se a byla velmi nedočkavá na další týden co mi na to ta moje doktorka řekne. Když mi za týden s velmi naštvanou tváří na ultrazvuku dívajíc se znovu na děložní čípek říká že ona za svou diagnózou prostě stojí a hotovo. Udělala sníme děložního čípku který připevnila do průkazky a barevně vykřičníkama zvýraznila. O dva dny později jsem jela opět na rizikové těhotensví protože mě paní doktorka chtěla po té hrůze co mi ta moje doktorka provedla vidět. Otevřela průkazku a s úsměvem si mě dovedla do vedlejší místnosti na ultrazvuk kde samozdřejmě bylo vše v pořádku udělala i ona svou fotku a dala ho k té druhé a napsala k němu děloýžní čípek je v pořádku i ona tuhle větu zvýraznila a asi třema vykřičníkama ukončila. Kroutila jsem hlavou nad tím jak tyhle dvě se prostě nemůžou domluvit a dělají mi jen a jen nervy. To už jsem nevydržela a zavolala třetí nezávislé gynekoložce kterou jsem měla původně než mi odešla do Vsetína zdali by mě pro jednou nemohla vyšetřit že si tam klidně zajedu a připlatím aby mi řekla na tohle svůj názor. Když slyšela jak jsem rozhozená neváhala ani minutu a hned další den jsem jela, Ta mi s ledovým klidem řekla že mám opravdu děložní čípek naprosto v pořádku a poměřila mi malého v břiše. Tím mě naprosto uklidnila a já už konečně po nekonečném měsíci tedy věděla kde je pravda. 

Po první úlevě s gymdařkama to ale není vše. Příjde mi jako bych tyhle problémy prostě přitahovala. Když jsem byla před asi třemi lety na očním dokrorka mi jasně řekla že mám oční vadu která zahrnuje tenké sítnice a tudíž bych neměla rodit přirozenou cestou. Velmi apelovala na to abych si stála za tím abych nerodila přirozeně že by mi mohli popraskat a já mohla oslepnout. No ale ejhle rok s rokem minul a já potřebuju papír na to abych opravdu ten přirozený porod neměla protože si ho doktorka přeje. Říkám si OK to nebude žádný problém. Zajdu si tedy na oční a chci za lékařkou která mi onen verdikt řekla. V tu chvíli se dozvídám že paní doktorka už tam nepracuje a je za ni jiná. No mávnu nad tím ruku ono je jedno kdo vám to přeci napíše no ne? Joo ale to by se nesmělo stát mě. Paní doktorce už bylo velmi proti srsti že mě musela vzít. Už její první věta mi měla říct seber se a raději vypadni. Ta věta byla a co tady jako děláte? Situaci jsem ji vysvětlila a aniž by mě viděla mi na tvrdo říká No já si to nemyslím. Tak to jsem tam stála jak trdlo a lapala po dechu co to má znamenat. Ale než jsem stila cokoli říct táhla mě sestra do čekárny kde mi rozkapala oči a oznámila že si za chvíli pro mě příjde. Po sledování zdali se mi oči již dostatečně roztáhli mě odtáhla do jiné místnosti kde mě opět nakapala cosi do očí pro umrtvení a po chvilce přišla ona velmi příjemná lékařka. Pomalu mi ani neřekla co se bude dít a cpala mi do oka jakousi krabičku za pomocí které mi přes přístroj koukala do očí. Položila jsem bradu a čeo tam kde chtěla ale tolik mi tlačila na oko že jsem myslela že mi ho snad zatlačí a pod touhle boletí mi prostě utíkala hlava dozadu. To už se na mě rozeřvala co nechápu na tom že ta brada musí být opřená. Vzteky jsem na vy vyjekla že to prostě bolí a proto ji tu hlavu nemůžu udržet na místě. Tak si na mě zavolala sestru která mi silou tu hlavu na místě držela. V tu chvíli jak už jsem před bolestí utíkat nemohla se mi zaalo dělat zle.Měla jsem pocit že ji každou chvíli pozvracím a při pomyšlení že mi deset minut vytrvale svítí do jednoho oka a čeká mě ještě jedno se mi dělalo ještě hůř. Konečně prohlédla jedno. Byla jsem na něj naprosto slepá. Byla jsem oslepená světlem a ani jsem nemrkla a už mi to ládovala do druhého oka. Nadechla jsem se a řekla si že to prostě musím vydržet. KOnečně to bylo zamnou nechala mě tam chvíli sedět o samotě abych znovu mohla alespoň tochu na oči vidět. Sestra mě odvedla do další místnosti kde mi doktorka s naprostým klidem oznámila že nevidí ani jediný problém abych nemohla rodit přirozeně. To už jsem šla do kolen a nevydržela to a řekla ji že mi doktorka před ní jasně řekla že si mám stát za svým a to potvrzení chtít. Mrskla po mě ledovým pohledem a řekla Že vy ho chcete neznamená že vám ho dám. Tak na to už jsem opravdu neměla co říct a sebrala se a šla za mojim do čekárny div jsem si nerozbila pusu protože jsem neviděla ani na krok. Sedla jsem si k němu a čakala až mi ta hvězdy napíše zprávu kde mi samozdřejmě napsala že nevidí důvod k SC. Takže jsem došla domů opět hledala očního lékaře který nemá dlouhé čekací lhůty a budu se jen modlit aby byl alespoň z poloviny normální a to potvrzení mi napsal. Co bych si na té krávě na očním vzala kdybych oslepla při porodu. Nic. Už se jen prostě modlím aby to byl poslední papír a poslední hrůza v těhotenství protože to co se děje v lékařství mě stále velmi ale velmi nemile překvapuje.