Mám ve třídě holčičku. Bude to třeba Nela. Nela má rodiče vegany. Nosí do školy svoje svačinky, na obědy nechodí nebo si je nosí v krabičce. Nedávno jsem ji o přestávce viděla s vajíčkem na tvrdo. Říkám jí:"Nelčo, vy už doma jíte vajíčka?" Nela se divně culila a s ní další dvě kamarádky. Pak z ní vypadlo, že jí holky občas nosí z domu vajíčka, plátkový sýr nebo jogurt. Že na to mívá hroznou chuť, a tak některou kamarádku poprosí o "potravinovou pomoc". Zeptala jsem se jí, jestli to ví její mamka. Řekla mi že ne, a že to jí to říkat nebude. A víte proč? Protože by byla smutná a zklamaná.
Já osobně jsem všejedlík. Něco miluju, něco už méně. Určitě bych nebyla dvakrát nadšená, kdyby se z některé z mých dcer stala veganka. Určitě bych musela vždy dlouho plánovat, co bych jí připravila k nedělnímu obědu. A určitě bych se bála, aby měla pro své tělo všechny potřebné látky. Ale určitě bych nebyla zklamaná nebo smutná.
Na internetu ze sebe někteří vegetariáni a vegani dělají lepší sortu lidí. Někteří jsou ve svých stravovacích názorech i dost ortodoxní. Jedna maminka veganka mi v internetové diskuzi vytkla, že já nedávám svým dětem v jídle možnost výběru. Když jsem jí napsala, že ona taky nedává svým dětem možnost výběru, tak mi odepsala, že to je přece něco úplně jiného, protože ona nemá na svědomí SMRT!
Co tím vším chci říct? Že nejde o to, jaké máme stravovací návyky. Jde o toleranci k druhým, protože co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat někomu druhému. Nemůžeme být přece všichni stejní, ať se to týká jídla nebo čehokoli jiného.
A nebuďme zklamaní, pokud si naše děti vyberou v dospívání nebo dospělosti odlišnou stravovací cestu než máme my, jejich rodiče.
👏