Klukovi v tomto příběhu budu říkat Jakub. Jakub měl mít pro třídu připravené povídání o jedné řecké pověsti. Došel k tabuli, řekl její název, pak zrudl, zasekl se a nastalo ticho. Takové to třeskutě tiché ticho, kdy se děti ve třídě přestanou zabývat pohledem z okna, čmáráním si propiskou na ruku a pozorováním roztřepených konečků vlasů. Třída se zcela ztiší a všichni se soustředí na divadlo, které se začíná odehrávat přímo před tabulí. "Jakube, začni klidně ještě jednou. Děje se něco? Víš, co? Sedni si a uvidíme, třeba to do konce hodiny ještě dáš."
Nedal. Seděl v lavici, oči měl zalité slzami a upřeně zíral před sebe.. Ale protože se ve třídě děje spousta dalších věcí, za pár minut už tomu nikdo kromě mě nevěnoval pozornost. Jakub se celkem uklidnil, ale mému pohledu se vytrvale celou hodinu vyhýbal. Po zvonění za mnou přišel s omluvou že vůbec neví, co se s ním dělo. Dohodli jsme se, že to nebudeme dělat problém, on mi tu notoricky známou pověst převyprávěl o přestávce a bylo. A protože v dalších hodinách už to byl opět starý známý Jakub, tuto příhodu jsem odsunula někam do pozadí.
Za čtrnáct dní se konaly třídní schůzky. Přišla za mnou maminka, kterou jsem vůbec neznala a vláčela s sebou dárkovou tašku. Představila se jako Jakubova matka a začala mi děkovat za moje vstřícné jednání. Vstřícné jednání? "Ano, ano. Ani doma nechápal, co se stalo, on trémou netrpí. Paní učitelko, za to, že jste ho posadila a nenutila ho to převyprávět, tak tady máte." A podávala mi fialovou tašku s motivy levandule . Bránila jsem se, bylo mi to trapné. To přece nebyla vstřícnost, ale samozřejmost. "Ne paní učitelko, nebyla. Spousta učitelů by si ho vychutnala."
Tak jsem si ten dárek vzala. Paní mi ještě jednou poděkovala a odešla. Nechala mě stát v prázdné třídě se spoustou otázek, myšlenek a s instantní kávou a sypaným čajem na pevné nervy.
Z toho mrazí.. Ano, vždyť to je samozřejmost! A přitom opravdu tak často není :( když nebudou "lidští" ani ti, kteří vychovávají, tak od koho už se to ty děti mají naučit?