První porod aneb prvorodící naivita

Moje první těhotenství probíhalo asi tak, jako dnes probíhá zhruba u většiny prvorodiček. Těšíte se, ale zároveň máte strach z každého vyšetření. Vše co Vám je řečeno a doporučeno hltáte a snažíte se vše dodržovat do posledního detailu. Hlídáte si co jíst, co nejíst, pít a nepít. Četla sem nejrůznější články jaký bude porod, na co se mám připravit, co budu muset jíst po porodu, čemu se budu muset vyhýbat, zkrátka a dobře sem si mozek nakrmila nejrůznějšími informacemi a zahltila se tak euforií těšení a zároveň obrovského strachu. Nechodila sem ale na žádná cvičení, prohlídky porodnice a ani sem necvičila s aniballem, tohle pro mě byly věci zcela zbytečné. 

Jako prvorodičku mě samozřejmě zajímala ale  otázka, jestli vůbec poznám až budu rodit a ze všech stran jen předčítala, že to stoprocentně poznám. 

Když přišli první poslíčci, byla sem vystrašená, nevěděla sem co se děje a neváhala sem a raději jela do nemocnice. Po vysvětlení, že jde jen o poslíčky, sem se cítila jako naprostý idiot, ale byla sem klidná, nic se neděje. 

Když přišlo období přenášení, četla sem nejrůznější rady a pomoci na to jak vyvolat porod a kromě porodního “koktejlu” sem vyzkoušela opravdu vše. Nezabíralo nic a já se tedy smířila s tím, že si miminko řekne samo, ovšem po provedení dvou Hamiltonů už sem si zoufala, že nechci vyvolávaný porod. 

22.7 jsem měla v porodnici další kontrolu, termín porodu 12.7 byl už ta tam a já se zkrátka už dozvěděla ortel že termín vyvolání bude 27.4. 

Druhý den mě ve 3:30 vzbudili šílené bolesti břicha a já naivka opět jela do porodnice a odcházela s tím, že to jsou opět jen poslíčci. Celá zoufalá, že když tohle jsou poslíčci, tak porod nemůžu přežít. Bolesti přetrvávali, pravidelně každých pět minut celý den. ANO! Celý den. Prodýchávala sem poslíčky na naší chatce na zahradě, v bazénu, byla sem vyčerpaná, unavená a v 19:30 večer už zoufalá. Šla sem tedy domů dát si horkou sprchu s tím, že už to snad přestane. Bolest se náhle zvýšila, šla jsem znovu ven na čerstvý vzduch, když sem se podívala na čas telefonu, všimla sem si, že bolesti jsou najednou po dvou minutách. Všichni kolem mě (maminka, tatínek i partner) mě začali přemlouvat,

že se znovu pojede na kontrolu do nemocnice, striktně sem odmítla s tím, že jen opět budu vyhozená domů. 

Po půl hodině přemlouvání sem si řekla, že tedy pojedeme a že si zkrátka vydupu zůstat tam. Po přijetí na box, sem si lehla a zoufale čekala na to co mi lékařka řekne. Podívala se na mě a řekla “rodíte, převléknete se a dáme Vám něco na bolest”. Dokonalá věta, konečně! 

Dali mi košilku, zkontrolovali mimčo, dali mi analgetika do žíly. 

Po podání klystýru mi bylo hezky, konečně se člověk po 9 měsících vyprázdní. Osprchovala sem se, sestra mi donesla balón a tak sem si seděla a skákala na balónu, což musím říct, že mi ohromně pomáhalo. Každou kontrakci sem si zavřela oči a říkala si, že za chvilku bude po všem, že o zvládnu, že sem šikovná a že to zvládám. Nevím proč, ale ohromně mi takováhle sugesce pomáhala. 

Kolem 21:30 mi píchli vodu, což už teda začalo dost nabírat obrátky, zanedlouho sem měla velké nutkání tlačit, ale po kontrole mi bylo sděleno, že sem málo otevřená a že bych se jen roztrhala. 

Do půl jedné sem to pořád tak nějak zvládala, ale pak už sem opravdu chtěla tlačit, číslo osm bylo tu noc utrpení, na devíti centimentrech už sem konečně slyšela, že jdeme na to. 

Poslední půl hodina byla muka, křičela sem bolestí, nevěděla sem jak mám tlačit a až když sem na sestru křičela, že si roztrhnu pr*el, řekla mi, že tlačím správně. Najednou vše probíhalo hrozně rychle, přiběhla lékařka, kdy už hlavička byla venku, skoro ani nestačila Vojtíška chytnout. Roztrhaná sem naštěstí nebyla, pouze vnější kosmetické trhlinky. 

Doktorka mě nakonec ani nevím za co pochválila, že sem si vedla dobře. 

Vojtíška mi ihned po vyndání dali na břicho, přisál se skoro ihned. Musím říct, že sem slýchávala často slova, že ta bolest po vytlačení dítěte ihned skončí, neuměla sem si to představit, ale byla to pravda, bolesti ustanou jak lusknutím prstu. 

Vojtíšek se narodil neděli v 1:00 s krásnými 51 centimetry a 3420 gramy. 

Upřímně musím podoknout, že sem byla ráda,  že mi ho po přisátí vzali, přinesli mi ho pak ještě v na chvilku v zavinovačce, ale byla sem natolik vyčerpaná, že sem už chtěla spát a neměla sem ani pomyšlení na mazlení, nebo bonding. 

Když se na porod kouknu zpětně musím říct, že autosugesce mi pomáhala opravdu nejvíc. Nakonec si dnes říkám, že to nebylo nic hrozného, opravdu záleží na tom jak se k porodu přistupuje.

V prosinci 2018 budu rodit Vojtíškovi sestřičku a neskutečně se na ten akt a vůbec samotný porod těším.