Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Bylo to těsné, ale všechno dobře dopadlo. Na sále nás nechali asi dvě hodiny, ze kterých si moc nepamatuji, David si je ale s Ellou v náručí užil. I přes nesouhlas personálu, trváme na svém a chceme mít Ellinku u sebe. David přesvědčil sestry, že se o ní zvládne postarat, když toho já nejsem schopná. Po převozu na nadstandard (néé nejsem tak bohatá, to nám jen tetička poskytla svou personální slevu) bylo Davidovi názorně předvedeno jak o Ellu pečovat. Když sestra odešla, bylo mi jasné, že nepochopil vůbec nic (byl z toho všeho chudák celý vyplašený), a tak jsem se i přes tu hroznou slabost postarala já. Několikrát jsem sice málem omdlela, ale zvládla jsem to. 

Teď už ležíme, Ella vedle nás a já ještě dlouho nemůžu usnout. Dívám se jak je krásná, oteklá a naše.