Občas mě ten můj drak umí dostat do takové situace, že si říkám, jestli mi to všechno za to stojí a jestli v tom životě směřuju přesně tam kam chci. Ptám se sama sebe, jestli jsem na správném místě a jestli jsem si vybrala správnou cestu. Ve dvaceti letech jsem mohla mít jiný starosti, než dvouletý dítě - než se starat o rodinu. Prostě mě tak vytoči, že bych si na čelo měla dát nálepku ,,neschopná matka" protože mám pocit, že nic nezvládám. Hlavně v tomhle období - v období, kdy jsem s malým doma a myslím si, že on je šéf a já mám poslouchat jeho, ne on mě. V období kdy všechno co řeknu, dostává odpověď NE a NECI! Když zvednu hlas, on ho zvedne na mě a na rezignuju a nutim se zahnat chmurne myšlenky. Já že jsem rodinný typ? Že chci velkou rodinu? Ty blaho! Nejradši mám chuť útect a být jenom JÁ. A pak si řeknu, jaký by to byl život? Další dvacítka do větru, jejíž jedinou myšlenkou je, kam půjde tenhle víkend pařit a kam zase půjdu haknout školu. Tohle je přesně ten život, co nechci. Žádný směr, žádná starost ani priorita. A víte co? Nakonec nejsem tak špatná máma, jsem perfektní máma pro svého syna, kterému moc ráda dopřeju nejednoho sourozence! Jsem nejlepší máma na světě - každá jsme nejlepší máma v celém vesmíru pro svoje děti! Oni nás tak vidí a mají pravdu. Jsme nenahraditelné. A pokud taky máte někdy takové myšlenky, tak je to jenom dobře. Někdy si musíme samy připomenout, že jsme v životě správně a že naše děti jsou to nejlepší rozhodnutí v životě! Každá máme to, na co se cítíme! A my matky jsme neuvěřitelně trpělive - víte proč? Protože každá z nás pracujeme minimálně na jednom projektu několik let a vůbec nevíme, jak dopadne.