Používáme cookies. Více informací zde. OK
rebe
3. zář 2015
0 

Jak jsem Lentilku vyplivla na svět

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod 😀 

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

 Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.

Ondru jsem probudila někdy v šest hodin ráno. Tou dobou byly kontrakce už dvě hodiny po třech až čtyřech minutách a zesilovaly natolik, že jsem se při prodýchávání skoro zalykala množstvím vzduchu a dostávala se na hranu bolesti. Protože šlo o druhé dítě, usoudila jsem, že je čas jet. Probudila jsem Elišku a dala jí poslední instrukce, pak si na chvilku lehla k Rézce a špitala jí do ouška, co nás čeká, dobalila tašku a asi o ¾ na 7 jsme vyjeli.

V autě na mě padla panika. Najednou jsem dostala obrovský strach, protože jsem si pamatovala, že při prvním porodu se po příjezdu do porodnice bolesti zintenzivnily a další dvě hodiny pak trvalo, než jsem v bolestech porodila. A ano, i když do té doby žádné velké bolesti nenastaly, bála jsem se, že to vše ještě přijde a, hyponoporod nehypnoporod, mám před sebou zase dvě hodiny bolestí a křiku. Ondra mě uklidňoval, že to zvládnu jako prd – jak trefné přirovnání 🙂 Kontrakce se zpomalily, zhruba polovinu jsem jich v záklonu na sedadle poklidně prodýchala, polovina dokonce nebolela vůbec! Snažila jsem se pořád dokola si opakovat, že přesně tak a ne víc budou bolet po celý zbytek porodu a že do porodnice přijedu krásně otevřená.

V porodnici nás uvítala starší porodní asistentka a řekla, že Tatijana, která přijímala Ondrův telefonát a se kterou jsem si, stejně jako poprvé, přála porodit i tentokrát, měla noční službu, ale vše nám připravila. Zklamání ale trvalo jen chvilku, pak už mi to bylo úplně jedno… Zvážila mě (83 kilo!!!) a poslala na záchod s kelímkem na vzorek moči, Ondra měl mezitím vyplnit přijímací papíry (rodíme tam podruhé a zase jsme nezvládli registraci včas!). Vyčůrat se mi nepodařilo, ale na záchodě mi bylo dobře. Opřela jsem se o zeď, natáhla nohy a v záklonu si pomalu prodýchávala. Už to byly silné menstruační bolesti, ale pořád jenom tak silné, že jsem zvládala sledovat, se kterými body formuláře si Ondra v porodním pokojíku neví rady a pokřikovat na něj váhu na začátku těhotenství nebo pomoct dohledat dokumentaci z prvního porodu (marně ji hledali pod J, když při porodu Rézky jsem se ještě jmenovala od H…). Potom už jsem chtěla vstát a jít mu s těmi papíry pomoct, ale když jsem se utírala, našla jsem na papíru krev, pak i pod sebou a pak i na prkýnku. Zavolala jsem na sestru, že ze mě teče krev, ona ještě Ondrovi připomněla, že ty papíry musí bezpodmínečně vyplnit, poslala mě na lůžko a šla utřít tu krev. Já se zatím položila na bok na kojicí polštář, který tam ležel, a prodýchala další kontrakci. Ondra už u vyplňování papírů ztrácel nervy, ale já byla v klidu, pořád jsem myslela, že máme spoustu času.

Sestra se vrátila a požádala mě, ať si lehnu na záda, aby mi udělala vyšetření a monitor. Lehla jsem si, ona mi prohmatala břicho, a začala zapínat popruh monitoru. Vtom se mi rozklepaly nohy a já cítila, že se blíží další kontrakce. Překulila jsem se na bok, sestra dál klidně zapínala monitor. Rušilo mě to, chtěla jsem ji požádat, ať chvilku počká, a v tom jsem začala tlačit. Zatraceně, já nechtěla tlačit, v hypnoporodu se netlačí! Začala jsem prodýchávat a chtěla vizualizovat rozvíjející se růži, balonek omotaný uvolňujícími se saténovými stužkami nebo kruhy rozbíhající se po vodní hladině – v té rychlosti jsem si ale zvládla jen dvakrát zopakovat růže, balonek, kruhy, růže, balonek, kruhy, a o vteřinu později jsem se rozhodla, že teď si ještě tlačit dovolím a prodýchávat začnu od další kontrakce. O další vteřinu později jsem cítila, že ze mě něco vychrstlo, asi trocha plodové vody, a o další vteřinu později jsem cítila, že už doopravdy rodím! Zvedla jsem na kolena, sestra ze dveří zakřičela Baby kommt, baby kommt!, pak něco o hlavičce, pak celé tělo zatlačilo tak silně, že jsem jenom hekla, a pak jsem cítila, jak hlavička prochází, a najednou konec kontrakce a klid. Za mnou panovala horečná aktivita, Ondra stál najednou u mě a já byla úplně mimo. Z Rézčina porodu jsem měla v hlavě dlouhé a bolestivé prořezávání hlavičky, takže jsem si myslela, že zatím vylezlo tak temínko. Proto jsem mezi nohama prostrčila ruku, že si sáhnu, kolik mi ještě zbývá. Sestra řekla něco jako ať si sáhnu na hlavičku a já opravdu vzala do dlaně celou hlavu, ještě schovanou v plodových obalech! Začala jsem se smát a řekla nejspíš něco jako Ty vole!, ale to už přicházela další kontrakce, tentokrát klidnější, ale přesto zase dost silná, aby celé tělo začalo tlačit a během malé chvilky celý ten balíček hladce a bezbolestně vyklouzl na svět. Bylo 7:19, asi čtvrt hodiny od našeho příjezdu do porodnice. 

Sestra i doktorka ho začaly vysvobozovat z plodových obalů a já jenom skučela, že už ho chci. Bála jsem se ale začít obracet na záda, abych tu skrumáž u svých kotníků nepokopala. Ondra mě uklidňoval, že už to bude, stál tam s nimi, a já slyšela, jak se ho sestra ptá, jestli doma máme kluka nebo holku. Věděla jsem, že to znamená, že se už podívali, co se nám narodilo, tak jsem se mezi nohama podívala taky. A to, co jsem uviděla, mě donutilo kašlat na pokopaný personál, prostě si lehnout na záda a čapnout toho pinďu, co tam už několik sekund ležel beze mě. Byl tam pindík!!! Mně opravdu bylo jedno, co se narodí, od poloviny těhotenství mi záleželo jen na tom, aby byl zdravý, několik měsíců jsem v jakési předtuše dokonce nakupovala růžové oblečení, než se pocity zase změnily a já začala tušit kluka. Ale co vám budu povídat, kluka pro manžela jsem si přála. A tak jsem jen ležela s vytouženým chlapečkem v náručí, přijímala Ondrovy polibky a pohlazení plná lásky, poslouchala jeho Máme syna, ženo, máme syna! a smála se a smála se a smála. Sestra mě ještě prohlédla, zjistila, že nejsem vůbec nijak zraněná, takže žádné šití nebude, a pomalu zmizela z pokoje. A my se smáli a smáli ještě dvě hodiny, pak jsem si dala sprchu, posnídali jsme a smáli se dál 🙂

    to je tak krásně dojemné, nejsem moc dojímací typ, ale zamačkávám slzy a směju se s vámi 🙂

    3. zář 2015

    nádherný porod 😵 moc gratuluji 🙂

    3. zář 2015

    To je nadherneeeee!!!!! 😵

    3. zář 2015

    úžasný porod 🙂 😵

    3. zář 2015

    a gratuluju 😉

    3. zář 2015

    juu no parada Zuzko! krasne ☺

    3. zář 2015

    Gratuluji, zvládla jsi to bravurně. Přidávám do Vybrali Jsme. 🙂

    3. zář 2015

    Bylo by mnohem jednodužší vás oba neznat !! To bych si Tvůj porod přečetla a šla bych dál.Takhle tady bulím jak želva,uplně slyším váš smích 🙂 Krásný zážitek 🙂

    3. zář 2015

    Krása..mysl fakt přemůže tělo..

    3. zář 2015

    Nádhera! Kéž by takhle vypadaly i ostatní porodní příběhy, muselo to být úžasné.

    3. zář 2015

    Zuzko to je krásný 😵 Na nakupování růžových oblečků živě pamatuji, snad je budeš moci uplatnit někdy příště, protože ty jsi vyloženě "rodící typ" 😵 😅

    3. zář 2015
    rebe
    autor

    @isoldaeva Děkuju, mám radost, že ve Vybrali jsme přibývá porodních příběhů, které ukazují, že porod nemusí být bolestivá a hnusná záležitost, kterou je potřeba jen přežít, ale právě naopak 🙂

    4. zář 2015

    @rebe Jednu dobu jsme do Vabrali Jmse přidávali jakékoliv příhěhy z porodu, až mě některé maminky upozornily, že bychom měli ukázat i jinou stránku porodu, nežli tu bolestivou. Sama jsem se divila. Ale asi je to z toho důvodu, že vím, že myšlení působí na psychiku a na tělesnou strukturu, tak možná jsem nechtěla dát znát, že skrze Koníka preferuji tento styl. 🙂

    4. zář 2015

    Jeee, bulim, krasne 🙂.

    5. zář 2015

    Úplně to prožívám s vámi! Každý další porod je pro ženu snazší a příjemnější a může si více vychutnávat příchod lásky na svět 😵 let by takove porody mohly být uz i ty prvni 😵 hodne stesti a zdraví a lásky preji

    6. zář 2015

    Zuzi...To je opět nádherný porod. David měl opravdu krásný příchod na svět 🙂 Hned jsem si objednala knížku o hypnoporodu- chtěla jsm ji už při 1. těhotenství, ale pak jsem to nějak zazdila. Tak teď už budu připravená dopředu 🙂

    6. zář 2015
    rebe
    autor

    @isoldaeva Patří tam určitě všechny podoby porodu, ale já osobně jsem moc ráda, že přibývá těch přirozených a krásných. Nejen ve Vybrali jsme, ale hlavně v životech maminek okolo mě.

    8. zář 2015

    Nadherny porod..vzpominam na ty svoje

    8. zář 2015

    @rebe Souhlasím. 🙂

    9. zář 2015

    ty brďo!!!!! to je nádhera🙂 to chci taky!!

    9. zář 2015
    rebe
    autor

    @kiki_kiki Moc ráda ti tu knížku půjčím! :-* Pomohla mi promyslet a srovnat si spoustu věcí, i z prvního porodu, třeba by ti pomohla taky, kdo ví.

    9. zář 2015

    To je nebe na zemi! Aneb síla myšlenky mocná jest. ;)

    16. zář 2015

    moc krásné 🙂 u Leonky jsem take v klidu prodychavala a byla v pohodě 🙂, jen ta placenta se nemusela potrhat. Jenže ja mela vyvolávany porod a take vim ze psychika je mocna 🙂

    2. říj 2015

    @rebe můžu se zeptat na autora a název knihy? nebo to bylo v článku a já to přehlídla? děkuju 🙂
    jinak gratuluju ke krásnému porodu 🙂 připomnělo mi to ty mé, hlavně ten druhý, taky jsem porodila do 15 minut od příjezdu do porodnice 😀

    25. říj 2015
    rebe
    autor

    @jarcatko Marie Monganová: Hypnoporod, https://www.kosmas.cz/knihy/153905/hypnoporod. Je tam kromě vlastní techniky hypnoporodu popsána i historie vnímání porodu a změny pohledů na něj. Velmi zajímavá a velmi inspirativní kapitola 🙂

    25. říj 2015

    @rebe děkuju moc! ráda si to přečtu, i když mě už asi další porod nečeká (ne tedy v roli rodící ženy, ale třeba někdy doprovodím nějakou kamarádku, to bych moc ráda) 🙂

    25. říj 2015

    krása!! to chci taký 😀

    19. zář 2016