Jak finančně zabezpečit miminko?

Každý na to jde jinak: indiánský amulet do kolébky, obálka s penězi, zlatá cihla, nebo něco opravdu podstatného... A jak na to jdete vy? Možná vás inspiruje i následující příběh.

Všechny to známe, každá z nás je vedena láskyplnou touhou dělat pro své miminko to nejlepší a zodpovědně řešíme i jeho budoucnost. Leckdo už v porodnici zakládá děťátku stavební spoření a nejedno miminko dostalo zlatou cihličku do kolébky jako základ investičního portfolia. Příběh maminky Petry a její kamarádky Lucky nás však přiměl podívat se na snahy o finanční zabezpečení dětí z trochu jiného úhlu.

Jak to všechno začalo?

Petra s Ondrou k sobě sedli jak dva dílky z puzzle. Poznali se na Colours před pár lety. Tam zjistili, že oba bydlí na druhém konci republiky, jen 20 km od sebe. Pak spolu prožili 6hodinovou cestu vlakem a od té doby už se od sebe skoro nehnuli. Za dva roky se jim narodila malá Klárka.

Petřina kamarádka Lucka, sama maminka dvou batolat, k tomu říká: „Oni k sobě fakt patřili. Neměli moc peněz, ale nikdy jsem nezažila, že by se o něčem hádali. Petra chodila po večerech uklízet na zdravotní středisko, aby si přivydělala a Ondra hlídal Klárku. Neprotestoval, ani když měli hasiči své pravidelné akce, a on místo toho doma musel houpat mimčo. To by u nás neprošlo,“ směje se.

Nám se to nemůže stát?

Jenže pak se jí úsměv z tváře pomalu vytrácel, jak nám popisuje Lucka. Když byl Klárince asi rok, začal Ondra jezdit do nemocnice na vyšetření a pak mi Petra řekla, že má rakovinu tlustého střeva. Bylo to jak blesk z čistého nebe. Od té chvíle malou Klárku prakticky denně hlídala Lucie: „Petra jezdila často do nemocnice a zároveň řešila, kam nastoupí na plný úvazek do práce. Klárce ještě nebyly dva roky, ale bylo jasné, že když bude Ondra půl roku na neschopence, že budou úplně bez peněz.“ Průběhem nemoci byli ale všichni zaskočeni, Ondra bohužel po několika měsících zemřel.

 „Bylo to opravdu těžké období. Přiznávám, že jsem to asi nechápala,“ svěřuje se Lucka. „Nenavštěvovala jsem Ondru v nemocnici a neviděla, jak po operacích a chemoterapii chřadne. Proto jsem asi do poslední chvíle nevěřila, že to může dopadnout i špatně. Asi si všichni ve třiceti myslíme, že jsme nesmrtelní.“

Slzy a peníze

Jak říká Lucka, po pohřbu se všichni pár dnů vzpamatovávali. Aniž bychom o tom mluvili, asi jsme všichni přemýšleli, jak Petře s Klárkou pomoct. V jejich starém domečku po babičce bylo všechno v rekonstrukci, která samozřejmě stála na penězích. Ve dvou se to táhne líp, ale maminka sama s malým dítětem bude těžko dávat peníze stranou na přestavbu domu. Už už jsme začali na Petru vyhlašovat veřejnou sbírku.

„Proto nás všechny překvapilo,“ vypráví Lucka, „když u Petry na dvoře přistály palety s dlažbou a stavební firma během pár dnů postavila koupelnu. Petra lítala po stavbě a přes internet objednávala vanu, umyvadlo a doplňky. Bylo to potřeba a rozptýlilo ji to v tom nejtěžším čase. Nám všem okolo spadl kámen ze srdce a trochu jsme se zastyděli, že jsme je tak podcenili.”

Petře manžela nic a nikdo nenahradí a a těžké vzpomínky navždy zůstanou. Je ale úžasné, jak oba mysleli na budoucnost a díky tomu nemusela Petra, v už tak těžké situaci, ještě řešit starosti, jak vyjde s rodičovským příspěvkem v rozestavěném domě s malou dcerkou.

Lucka říká: „Obdivuji Petru s Ondrou, že se uměli takhle dohodnout.“ Hned po svatbě, když ještě o žádné nemoci neměl nikdo z nich ani potuchy, uzavřel Ondra životní pojištění. Peníze u nich nikdy nebyly na prvním místě. Vždycky si přáli lásku a velkou rodinu, ale věděli, že kdyby se Ondrovi něco stalo, zůstane Petra s dětmi bez prostředků. Ani jeden netušili, jak brzo se jim tato předvídavost vyplatí.

A jak je pojištěné vaše dítě?

Všichni chceme své děti finančně zajistit. Ale ani stavební spoření ani zlatá cihlička dítě nespasí, když rodina nešťastnou shodou okolností přijde o živitele. A nemysleme hned na smrt, čáru přes rodinný rozpočet dokáže udělat i invalidní důchod nebo dlouhodobá pracovní neschopnost.

I Lucie přiznává, že vlastně dělá chybu: „Také patříme k těm, kterým sem tam chybí peníze a jsme zcela závislí na příjmech ze zaměstnání. Kdysi jsem dětem založila úrazové pojištění. Platím za každého 1 600 Kč ročně, aby pak dostaly pět tisíc, když budou mít pár týdnů nohu v sádře. Kdybych ty samé peníze platila na vlastní životní pojištění, tak své děti zajistím asi daleko líp. V případě, že by se něco vážného stalo, by měly aspoň z čeho žít. To je podstatnější než zlomená noha. Příběh Petry a Ondry mi dost otevřel oči a budu to muset přehodnotit.“

A co vy? Máte úspory, které vašim dětem umožní udržet životní standard až do dosažení dospělosti? Oproti zažité představě nemusí být životní pojištění předraženou záležitostí. Například pojištění NA PŘÁNÍ zohlední konkrétní životní situaci a rizika a v průběhu života se vám přizpůsobí a dokáže vás i vaši rodinu zabezpečit v případě nemoci, úrazu i tragické události.

----------

Tento článek vyšel s podporou Kooperativy