Šikany ve školách a školkách přibývá, věk účastníků klesá: Je vaše dítě obětí šikany, nebo v roli agresora?

“Můj syn chodí do školy a teď je ve čtvrté třídě. První třídu jsem celou proplakala, protože chodil domů s tím, že dnes to bylo horší než včera. Nikdo se s ním nechce bavit ani si hrát. Stále ho vystrkují z kolektivu. Nechtěla jsem jít udělat rozruch do školy, protože v té třídě jsou kromě něj ještě další čtyři chlapci, s kterými by se mohl kamarádit a bála jsem se, že mu to kamarádství do budoucna pokazím. Čekala jsem, že to nějak přejde. Dokonce jsem byla za učitelkou, aby to sledovala, ale nic se nezměnilo,” začíná vyprávění o šikaně svého syna jedna z maminek.

“Druhý ročník byl úplně stejný. V třetím se to trochu uklidnilo, ale teď v tom lítáme zas. Že prý ukazují na tlusté prase, jako že to je on a že tak vypadá. A že je omega samec a podobné hlouposti. Když přijde ráno do školy, sedí tam sám na lavičce, dokud nezačne vyučování. Přes přestávku sedí sám v lavici, protože když se přidá k ostatním, tak se všichni otočí a odejdou od něj. Přitom syn je chlapec pěkný, šikovný a citlivý. Je mi ho líto a bojím se, aby nezůstal z toho nějak narušený a nebo si dokonce něco neudělal. Podle mě je důležité, aby děcko do kolektivu zapadlo. Nechce, abych šla za učitelkou. Ona je taková, že by to řešila před celou třídou a z toho by byl ještě frustrovanější. Nevím, co mám dělat...”

Šikana se bohužel odehrává víc, než si myslíme a má negativní dopad jak na děti, tak i na jejich rodiče. Abychom mohli začít rozebírat toto téma, je potřeba si stanovit, jaká je definice šikany a jak ji vlastně poznáme.

Je to šikana nebo jen škádlení?

Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížení slabšímu jedinci, jeho ohrožení nebo snaha o zastrašení. Jedná se o chování cílené a úmyslně vykonávané. Vystupuje vždy agresor a oběť. Agresoři bývají fyzicky zdatnější, silní, vůdčí osobnosti. Využívají buď fyzické násilí a bití nebo psychické útoky, jako jsou slovní obtěžování nadávkami nebo ponižování. Fyzickými agresory jsou častěji chlapci, psychickými tyrany dívky. Dokáží manipulovat s ostatními dětmi, aby ubližovali slabé oběti, která je proti nim bezbranná. Jsou velmi inteligentní a často i vtipní a zábavní. Důvody jejich chování mohou být různé, ať už je to kvůli tomu, že agresoři mohou být sami doma fyzicky trestáni, jsou pod přísným vedením nebo na ně rodiče nemají dostatek času a tak cítí potřebu vybouřit se někde jinde.

Vůdce, jeho pomocníci a oběti

Speciálním typem agresora je nohsled, který sám od sebe nic nezorganizuje a útok na slabší nevymyslí sám od sebe, ale je připojuje se k vůdčímu agresorovi při jeho chování. Oproti tomu oběti jsou samotářské, tiché a většinou se neumí prosadit v kolektivu. Nejčastěji se jedná o handicapované děti, které nemají žádnou možnost, jak se agresorovi ubránit. Dále děti, které se připojili do “zajetého” kolektivu, který už nějakou dobu funguje. Nebo takové, které se něčím odlišují, například mají zrzavé vlasy, jsou obézní nebo mají jinou vzhledovou vadu. Opovržení ze strany okolí vzbudí i původ ze sociálně slabší rodiny.

Oběti si bohužel svou roli nevybírají. Jenže chování okolí vůči nim způsobí, že se cítí nepodstatné, nehezké a nezajímavé, mají nízké sebevědomí, nechtějí vystupovat na veřejnosti a straní se zbytku kolektivu. Z dlouhodobého hlediska to samozřejmě poškozuje charakter oběti a může vést k rozvoji psychických onemocnění.

“Ono se to snadno řekne - zvyšovat sebevědomí. Někdy je to těžké. Pokud je třeba holka z povahy introvert, drobná oproti ostatním, naopak silná nebo prostě jinak vyčuhuje. Stačí brýle, zrzavé vlasy, fyzický hendikep, samé jedničky a nebo naopak čtyřky… Prostě děti si vždy něco najdou. Spíš zapracovat na tom, aby si dítě z podobných řečí nic nedělalo, nehroutilo se, nevšímalo si provokatérů a ono je to časem přestane bavit. Já sama jsem měla podobné zkušenosti - mamka mi radila nevšímat si, být nad to povznesená (pokud se jednalo jen o řeči, posměšky atd.) a časem to fakt bylo méně a méně časté. Prostě to ty ostatní přestalo bavit, když viděli, že si z toho nic nedělám (navenek). Toto souvisí s tím úsměvem na tváři - nenechat se prostě rozhodit.

Jinak co se týče vzhledu a oblečení - některé děti prostě nejsou krasavci, musí do toho dorůst, nemohou nosit nejlepší značkové oblečení, protože rodiče si to třeba nemůžou dovolit nebo mají jiné priority, než kupovat desetiletému dítěti trička za tisíce. Já jsem třeba nabrala hodně sebevědomí až na VŠ, když jsem šla na operaci očí a přestala nosit brýle, našla si přítele (nyní manžela). Ale i tak z introverta extroverta prostě neuděláme, i když se budeme jako mámy snažit sebevíc. To je v povaze a případně ve výchově v prvních letech života.”

Jak začíná šikana?

Nejsilnějším faktorem, který ovlivní vznik šikany je charakter a osobnost jednotlivých účastníků aktu. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou se vše odehrává, ať už je to učitel, rodič nebo nadřízený. Nevhodné nebo nedostatečně autoritativní vystupování totiž může být buď prvním impulzem nebo podpůrným faktorem vzniku šikany.

“Je to hodně nepříjemná věc, já chci dceru přihlásit na kurz sebeobrany, samozřejmě se musí naučit, kdy se bránit, protože když učitelky nejsou ochotné pomoci a když se to opakuje čtyřikrát a víc, tak už by mu to měla vrátit, ve škole se to bude hodit a celkově v celém životě, zaprvé bude mít pohyb a zadruhé se naučí bránit profesionálně.”

Ve školách, ale už i školkách, bohužel případy šikany rostou, čím dál více klesá věk zúčastněných. V nejmírnější formě se šikana vyskytuje na všech školách, všude jsou totiž děti, které jsou méně oblíbené nebo se nestaví do pozice vůdčího vlivného typu osobnosti. Samotná akce probíhá na místech mimo dozor autority, jako jsou toalety, chodby, šatny nebo třída po zazvonění, kdy učitel odejde. V tu chvíli se pak stává šikana hlavním programem zábavy o přestávkách.

Existuje prevence?

Prevencí ve školách může být tvorba pozitivního a příjemného prostředí, naučit děti schopnostem práce v týmu a nechat je vyjadřovat otevřeně své pocity a názory. Pokud se v případě výskytu šikany pedagogové staví jako k důležitému problému a nesmetou ho ze stolu, jejich procento výskytu ve školách se snižuje. Krize začíná v případě, že učitel dětem nevěří, odmítá přijmout jejich volání o pomoc, případně si situaci nepřizná a nezajímá se o ni, i když o ní ví. Samozřejmě celé řešení není jen na zaměstnancích školy, ale i na rodičích a samotných dětech.

Jak mohou pomoci rodiče? Nejdůležitější pro děti je, aby vyrůstaly ve fungující rodině, kde jsou všechny vztahy na dobré úrovni, všichni spolu otevřeně komunikují a tráví volný čas. Rodiče musí projevit zájem o dítě, ptát se, jak bylo ve škole, co je nového a nespokojit se s odpovědí “nic”, protože tím děti své rodiče rády odbývají. Také záleží na výchově dítěte, jak ho trestáte, odměňujete a učíte řešit neshody a nepříjemné situace. Na místě je i primární prevence, jako je komunikace přímo narovinu o problematice šikaně, upozorňovat na její výskyt a naučit dítě zdravého sebevědomí a kladného pohledu na sebe samé.

Pokud se vaše dítě ale chová zvláštně a vy hledáte důvody, co s ním je, zkuste vypozorovat následující. Chodí vaše dítě do školy rádo? Má kamarády, se kterými si telefonuje, chodí si s nimi ven hrát? Nezhoršily se mu výsledky ve škole a soustředěnost? Nebo chodí za školu a záhadně ztrácí osobní věci a peníze?

Jak to vidí rodiče?

Zkušenosti se šikanovaným synem popisuje jedna z maminek: “Já šikanu zažila u syna, bohužel musel dochodit devátou třídu na jiné základní škole a to bylo hodně těžké, kvůli šikaně málem propadl z dějepisu, naštěstí mu pomohla učitelka, která taky byla šikanovaná. Sice jsem pak slyšela, že je bonzák, ale bylo to lepší než dostávat rány, kdyby uměl sebeobranu profesionálně, asi by působil silněji a něco takového se mu nikdy nestalo. Horší je, když je těch silných víc na jednoho, tak pokud nemáte kamarády, tak je dobré mít alespoň svědka, který situaci dosvědčí.”

“Já si myslím, že nejzásadnější u šikany je nebát se svěřit - hlavně rodičům, kteří můžou ledacos udělat (i kdyby to mělo být přeložení na jinou školu). Taky pak záleží, jak se k tomu budou stavět samotní pedagogové, nicméně pořád je podle mě důležité, aby se o tom vědělo - jinak se nedá dělat zhola nic,” přidává svůj pohled na věc další uživatelka Modrého koníka.

“Taky jsem měla dilema jak vyřešit, když mi syn říkal, že ho ve školce spolužák štípe. Zjišťovala jsem, jestli to dělá často a jestli všem a vypadalo to, že si vybral jenom našeho syna. Takže jsem mu poradila, že až mu bude příště něco takového dělat, ať mu jasně řekne, že ho to bolí a ať přestane. A pokud to udělá znovu, ať mu vrátí to samé, aby pochopil, že to bolí, je to nepříjemné a dělat se to nemá. Plus následoval dodatek, že to může dělat jenom těm zlobivým klukům, kteří si začali a že to nesmí nikomu dělat sám jen tak. Ono je sice pěkné nechávat řešení této situace na učitelce, ale kolikrát k tomu může dojít někde, kde učitelka nebo jiná autorita není a dítě se bude muset spolehnout samo na sebe a bránit se.”

Co můžete jako rodič udělat?

Pokud se jako rodiče dozvíte, že je vaše dítě je šikanováno, podstupte s ním následující kroky. Zjistěte, co se opravdu děje, co agresor vašemu dítě dělá, jak mu ubližuje. Zjistěte také, proč šikana vznikla a co je jejím spouštěčem. Je vaše dítě něčím odlišné? Nebo je vylučováno z kolektivu? V tuto chvíli musíte dítě ubezpečit, že vy ho máte rádi, že je skvělé a poradit mu, jak se do kolektivu znovu zapojit. Otázkou je, jestli dítě podporovat v tom, aby se bránilo. Slovně určitě ano, říct agresorovi, přestaň, nelíbí se mi to, nedělej to. Ohledně fyzické obrany je to těžší, jelikož vymýtit agresivitu další agresivitou není úplně to pravé ořechové a v dítěti by to pak mohlo vyvolat “touhu” oplatit zacházení s ním dalším dětem.

Ze všeho nejdůležitější je vysvětlit dítěti, že za každé situace je potřeba se obrátit na někoho dospělého, komu důvěřuje, koho má rád a kdo mu pomůže jeho situaci vyřešit. V krajních a vygradovaných případech (hlavně u starších dětí) je vhodné se obrátit na vedení školy, případně změnit školu úplně.

“Řešila jsem se synem to samé - nebránil se a jen brečel. Psycholožka mi řekla, že k bránění patří i to, že případnou ránu vrátí. A já s tím souhlasím. Vždyť my bychom to tak udělali taky, pokud by na nás někdo "zaútočil", nestáli bychom jen tak a nemluvili bychom útočníkovi do duše, že se nám to nelíbí. Útočné dítě musí vědět, že pokud si na někoho dovolí, že jednu schytá, jinak si bude dovolovat čím dál víc. Snažím se to synovi vštěpovat, prvně taky nechtěl, ale i psycholožka se do něj obula, že si nesmí nechat ubližovat ani slovně, ani fyzicky. Pokud někdo někoho bouchne, musí se mu to vrátit zpátky, to je přirozená obrana, ne že tím učíme naše dítě být agresivní,” vypráví jedna z maminek šikanovaného syna.

Co když je vaše dítě agresor?

V opačném případě, když vaše dítě má nakročeno stát se agresorem a šikanovat slabší, je také potřeba zasáhnout. Opět je na prvním místě komunikace s dítětem a snažit se vysvětlit situaci. Pokud to nezabere, obraťte se na dětského psychologa nebo upozorněte učitele ve školce a ve škole, ať dá na chování vašeho dítěte pozor.

“Já mám opačný problém - dcerka, 5 let, má našlápnuto šikanovat. Všimla jsem si toho o prázdninách, má tendenci všem rozkazovat, je hodně silná osobnost - děti s ní chtějí kamarádit, ona si toho je moc dobře vědoma. Rozhodně to není tím, že by měla nějaké super oblečení, nebo hračky, nebo já nevím co. Ale má tendenci se někomu posmívat a vím, že s jednou holčičkou jsou velké kamarádky, ale zároveň moje dcera se jí občas posmívá (třeba že má hnusnou barvu kalhot) a ta druhá samozřejmě pláče a mrzí ji to. Dcera se jí sice pak omluví, je to pořád dokola. Mluvila jsem s ní o tom několikrát, různé poučné příběhy a pohádky jsme si četly, ze zoufalství jsem se jí taky párkrát posmívala, aby věděla, jaké to je. Myslela jsem, že už je to lepší, ale dnes mi říkal tatínek té holčičky, že se jim to už nelíbí a že se bojí jít do školky, aby se jí má dcera neposmívala. Uf. Bylo to hrozné to poslouchat.”

Pokud se šikana vyskytne ve vašem okolí, ať už z pohledu rodiče agresora nebo oběti, určitě zasáhněte. Zachovejte klidnou hlavu a nestavte se k tomu zády! Mluvte s vaším dítětem, mějte otevřené vztahy a řešte vše upřímně.