Krajní řešení bolestí bříška u miminka aneb jak vám rektální rourka může zachránit nervy

"Polož ji na záda a podej trubičku," zavelel následujícího večera manžel, když byla Sophia zase celá rudá z toho, jak vehementně tlačila. Považovala jsem to za dobrý nápad, najednou mi to došlo, vždyť během našeho několika měsíčního trubičkování mnohdy spolu s prdíky vylítla i nějaká ta stolice. Tenkrát jsem ještě netušila, že se z toho stane po celých 5 měsíců náš každodenní rituál.

Rektální rourka či trubička do konečníku je gumová trubička oranžové barvy, která se používá u malých miminek, když je trápí prdíky, bolesti bříška a tzv. tříměsíční kolika.

Tato malá trubička tedy pomáhá ulevit od nadýmání a bolesti a to téměř okamžitě. Postup při zavedení je jednoduchý a zvládne ho každá maminka. A nemusíte se bát, že miminku ublížíte, trubička je opravdu pružná a měkká.

Jedna z maminek na Modrém koníku se podělila o svou osobní zkušenost a příběh, jak jí rektální rourka zachránila nervy.

Jak to všechno začalo?

"Na začátku byl pláč, silný pronikavý neustávající pláč našeho dvouměsíčního drobečka. Trápilo ji bříško, svíjela se, kopala nožičkama a hlavně nebyla k utišení. Přečetla jsem si spoustu tipů, jak tyto situace řešit. Masírovali jsme bříško, přikládali nahřátou plenku, vařili kmínový a fenyklový čaj, cvičili nožičkami, nosili na tygříka, koupali v teplé vodě, pouštěli vysavač (několikrát ji to opravdu uklidnilo), hlídali jídelníček, dávali různé kapičky, prostě vše, co nám kdo poradil nebo co jsme si přečetli na internetu. 

Malá pořád plakala. Stavěli jsme se s manželem na hlavu, ale s příchodem večera se každý den opakoval ten samý několikahodinový uřvánkov. Už jsme z toho byli oba opravdu na nervy, vypadalo to na rozvod. Nic nepomáhalo. Až jednoho dne mi kamarádka přinesla rektální rourku (tady v Egyptě se běžně nedá v lékárně koupit, takže jsem o ní do té doby jen slyšela)."

Cože to je a co se s tím dělá?

"Můj manžel na to nevěřícně hleděl a dožadoval se vysvětlení: 'To je taková trubička, kterou malé strčíme do zadečku a ona se díky tomu vyprdí,' snažila jsem se jednoduše vysvětlit moji nedokonalou angličtinou."

Jedná se o zhruba 15 cm dutou tyčinku většinou oranžové barvy (může být i průhledná), která má jeden konec zaoblený a druhý malinko rozšířený. Prodává se v různých velikostech (podle průměru) pro různě velká miminka. Slouží k uvolnění plynů ze střev.

                      zdroj: Modrý koník, fotka uživatelky veryk (s jejím souhlasem)

Při zavádění se doporučuje položit děťátko na záda, promasírovat bříško a zacvičit nožičkami, důkladně promazat konec trubičky olejíčkem nebo vazelínou, nadzvednout děťátku nožičky a trubičku zaobleným koncem jemně zavést. Někdy stačí jen cca 1-2 cm, jindy je potřeba hlouběji. Ale pozor, nikdy nezavádějte na sílu. Můžete zkusit lehce s trubičkou otáčet a někdy trochu povytáhnout, dokud neuslyšíte, že se začíná plyn uvolňovat.

Kdy a jak často ji používat?

Toto je otázka, ke které se informace udávané výrobci, lékárníky a lékaři různí. Stejně tak názory maminek. Po rektální rource nesahejte víckrát než jednou denně a jen v těch nejkrajnějších případech. Než po ní ale sáhnete, vyzkoušejte nejdříve pro miminko příjemnější postupy, jako masáž bříška, nahřívání nebo cvičení nožkami, ale pokud nic nezabírá, není důvod se trubičce nějak vyhýbat. Miminko si při vykonávání potřeby - tlačení cvičí břišní svaly. Moc časté používání by mohlo způsobit, že by si vaše miminko odvyklo používat tyto svaly.

"Někteří říkají, že by se rourka měla použít až jako nejkrajnější řešení, až když vše ostatní selže. S tím se samozřejmě nedá než souhlasit. Strkat cizí předmět miminku do zadečku není zrovna nejpříjemnější rodičovská kratochvíle. U nás, jak jsem psala výše, už opravdu všechno ostatní selhalo, rourka byla tedy logickým dalším krokem. Každopádně, jakmile jsme ji vyzkoušeli a zjistili, že relativně rychle funguje a pomáhá, už jsme po ní v následujících dnech, týdnech a měsících sahali jako po první variantě. Přece nenechám Sophinku zbytečně plakat, když jí mohu pomoct!" 

"Největší dilema pro mě bylo rozhodnout se, jak často ji budeme používat. V hlavě mě strašily varování z internetu, že při častém používání si miminko vytvoří návyk. No, co vám budu povídat, i přesto, že jsem si to ze začátku hlídala, snažila se rourku nepoužívat pokaždé, když Sophi trápily prdíky, nakonec to moje nervy nevydržely a stejně jsem ji použila. A byl klid!"

Rourka byla náš nejlepší kamarád po celých 5 měsíců

"První dva měsíce jsme rourku neboli trubičku, jak jsme ji začali s manželem říkat, používali na zmírnění koliky. Sophia sice trpěla na prdíky, ale jinak kakala několikrát za den bez problémů. Rourku jsem tedy zaváděla Sophince většinou já, a to před večerním koupáním, abychom zabránili večerním záchvatům. Fungovalo to téměř stoprocentně, spolu s masáží bříška a pozicí na tygříka.

Když jí bylo zhruba 18 týdnů, zničeho nic jí začala trápit zácpa. Byla plně kojená a tak jsem si říkala, že je fajn, že je mateřské mléko plně stravitelné a kojenci nemusí kakat až 10 dní. Jenže naši malou evidentně bříško tlačila a chtěla kakat. Byla celá nesvá, protivná, pořád rudla z toho jak tlačila. Uřvánkov začal nanovo. Hledala jsem tedy znovu pomoc v okolí a na internetu. Zkusili jsme opět vše možné. Odvar z ovesných vloček, pár lžiček švestkového kompotu, ricinový olej na lžičku, hruškový džus, atd.

Nic z toho nemělo kýžený efekt. Nakonec nám pediatr poradil, ať každý třetí den, když se malá nevykaká, zavedeme glycerinové čípky. Jednou jsme to zkusili, malá se do hodiny vyprázdnila, ale měla vodnatou stolici a hrozně přitom plakala. Vůbec jsem z toho řešení nebyla spokojená.

"Polož ji na záda a podej trubičku" zavelel následujícího večera manžel, když byla Sophia zase celá rudá, z toho jak vehementně tlačila. Považovala jsem to za dobrý nápad, najednou mi to došlo, vždyť během našeho několika měsíčního trubičkování mnohdy spolu s prdíky vylítla i nějaká ta stolice.

A tak se z mého muže stal specialista na Sophinčino kakání. Připadala jsem si jako sálová sestra, která asistuje kardiochirurgovi při operaci srdce, alespoň tak důležitě a vážně se toho můj manžel ujal a rozdával úkoly. Zatímco on operoval, já jsem malé zpívala písničky, podávala kapesníčky, běhala umývat a profoukávat trubičku, vyměňovala přebalovací podložky a jiné podobně bohulibé činnosti.

Myslela jsem, že to je dočasné řešení. Dočasné sice bylo, ale trvalo o dost déle, než jsem předpokládala. Velmi brzy se z nás s mužem stalo sehrané "kakací duo" a naše malá s námi velmi vřele spolupracovala. Když viděla trubičku, už zvedala sama nožičky, věděla, že za chvíli jí bude dobře. 

Když to trvalo už několik měsíců, začala jsem panikařit. Určitě jsme jí nějak ublížili, navykla si na kakání s trubičkou a už nikdy nebude kakat sama. A pak jednoho dne, bylo jí už 7 měsíců, Sophi uviděla trubičku a začala plakat. Sevřela půlky a nechtěla spolupracovat. Nechápala jsem, co se stalo. Vždycky to v rámci možností snášela velmi dobře a byla vděčná, že jí pomáháme. Zkusila jsem znovu, stejný výsledek. Nechtěla jsem ji trápit a tak se operace tentokrát nekonala. Druhý den se opakoval ten samý scénář a třetí den jsem v plínce našla nadílku. Sophinka se sama vykakala, chápeš to, úplně bez pomoci! - volala jsem hned do práce manželovi.

Měli jsme takovou radost, že jsme si večer udělali malou oslavu a když nám došlo, že slavíme Sophinčino kakání, jakoby to byly její první krůčky, rozesmáli jsme se na celé kolo. Byla to děsná úleva. 

Od té doby už jsme trubičku nikdy nemuseli použít. Malá začala kakat úplně normálně pravidelně sama, bez jakýchkoliv následků z používání rektální rourky. A mně se neskonale ulevilo."

Máte podobnou zkušenost? Ráda bych zjistila, že v tom nejsem sama! Podělte se s námi o své zážitky.