Seznamte děti se smrtí citlivě a nedělejte z ní tabu. Měli byste brát dítě na pohřeb?

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Pro malé děti je pojem smrti obtížný k pochopení. Dokud nemají samy se smrtí nějakou zkušenost, třeba při ztrátě prarodiče, kamaráda nebo milovaného zvířátka, je pro ně smrt pouhým slovem. Malé děti jsou zvědavé na smrt tak jako na všechno na světě. Pozorují s úžasem mrtvé ptáčky a hmyz. Když si hrají na bitvu, střílejí po sobě a umírají i při hře na nemocnici. Vzápětí však oživnou a nejsou schopny pochopit konečnost smrti. Na rozdíl od většiny dospělých však hovory o smrti neodmítají," píše Phillis Chandlerová, autorka knihy Jak mluvit s dětmi o smrti.

Naslouchejte

Naslouchejte svým dětem. Velmi často potřebují o situaci mluvit. Pomoci mu můžete tím, že mu budete naslouchat. Nechte si pro sebe rady i svůj vlastní názor. V tomto případě není na místě.

Zapojte děti

Děti chtějí mít možnost volby. Stejně jako každý člověk. Nebojte se je zapojit i v tomto smutném případě. Můžete společně s dětmi vybírat květiny nebo oděv pro zemřelého. Měly by mít i volbu, jak se chtějí rozloučit.

Nic neměňte

Když zemře někdo blízký, jeví se často život jako chaotický, nejistý a ne příliš předvídatelný. A vaše děti to prožívají stejně. Aby se vše vrátilo do zajetých kolejí, dbejte na zažité rituály, zvyky i denní řád. Smrt sama o sobě je dost velká změna v životě, vše ostatní by mělo zůstat zachováno.

Vzpomínejte na toho, kdo umřel

Je velmi důležité, abyste neskrývali své city a svou bolest a smutek sdíleli s ostatními v rodině. S vašimi dětmi vzpomínejte na toho, kdo zemřel, zapalte společně svíčku a hezky si vyprávějte. Prohlížet můžete fotky, obrázky, chodit na známá a oblíbená místa. Zejména v případě, kdy zemře někdo hodně blízký, například otec nebo matka. Děti se naučí, že i když někoho ztratily, stále je nějakým způsobem součástí jejich životů. Pokud jsou děti opravdu příliš malé, něco jim schovejte na památku na pozdější dobu, aby měly nějakou vzpomínku.

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně. Že za ní budeme chodit na hrobeček s kytičkou a svíčkou. Nepoužívala jsem právě fráze o nebíčku ani o andílcích. Nepochopil by to a popletlo by mu to hlavičku. Měl milion otázek, ale vzal to hrdinsky. Slzy byly, ale dodnes na babičku vzpomínáme u fotek a pravidelně chodíme na hřbitov, " dodává jedna z maminek.

Nechte emoce plynout

Nechte dítě vyjádřit své emoce. Může plakat i být smutné. Ujistěte ho, že smrt je něco přirozeného a že se mu uleví, když nechá své emoce plynout. Nesnažte se ho neustále rozveselovat, vozit na různé výlety či zábavy. Rozdílné je také truchlení čtyřletého dítěte a šestnáctiletého. Připravte se také na to, že dítě třeba nebude vůbec smutné. Může se zdát, že se ho smrt nedotkla a že se chová necitlivě. Neberte si to tak. Není zlé a ani necitlivé. Prostě je toto jeho způsob, jak se se smrtí blízkého člověka vyrovnat.

"Taky se se synem snažím jednat na rovinu. Ale už teď vím, že to bude mít v životě těžké, protože po mně zdědil velkou citlivost a schopnost empatie - někdy až hledím, jak prožívá, že někdo v rodině má nějaké zranění nebo když mu řeknu, že se nějaká hračka rozbila apod. Myslela jsem si, že je ještě malinký, aby některé věci chápal, ale stačilo říct, že prababička byla nemocná, tak umřela a už ji nemůžeme vidět, je na hřbitově, kde spinká a my tam za ní chodíme a on se rozplakal - nevěděla jsem, jak reagovat, protože spustil takový ten svůj lítostivý pláč, že mi hned vhrkly slzy do očí taky," píše jedna z maminek na fóru.

Mají se děti zúčastnit pohřbu?

Zda máte vzít dítě na pohřeb nebo ne, je složitá otázka. Pamatujte ovšem na to, že i když ho tam nevezmete, stejně ho od setkání se smrtí neochráníte. Pohřeb by mohl být událostí, při které by se mohlo s mrtvým řádně rozloučit a lépe se s celou situací vyrovnat. Vysvětlete mu, co přesně pohřeb je, proč se dělá a nechte dítě rozhodnout.

Psycholog Martin Loučka k tématu říká: "Doporučuju dětem vysvětlit, jak bude pohřeb probíhat, a pak se jich zeptat, jestli chtějí jít. Znám spoustu lidí, kteří říkají: 'Nikdy našim neodpustím, že mě nevzali na pohřeb dědečka, že jsem se s ním nemohl rozloučit. Dodnes mě to trápí.' A znám úplně stejný počet lidí, kteří říkají: 'Já jsem musel dědovi na pohřeb a bylo to strašný. Stáli jsme tam v dešti v zimě, bylo mi to hrozně nepříjemný, a když jsem viděl dědu v rakvi, týden jsem z toho nespal.'"

"Samozřejmě vezmeme dítě s sebou na pohřeb. Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat. Je to také událost, kdy se cítí být uprostřed dění a může je s ostatními prožívat. Pokud bychom je z toho vyčlenili, znejistíme je a může se cítit opuštěné," píše se na stránkách organizace, která poskytuje odbornou péči umírajícím lidem a jejich blízkým.

Smrt je něco, na co bychom nejraději zapomněli a nikdy se s ní nesetkali. Bohužel to není možné. Je naší součástí a vaše děti by měly včas vědět, že existuje. Čím déle se o ní dozvědí, tím hůře se s celou situací budou vyrovnávat.

Zdroj informací:

https://psychologie.cz/o-dobrem-umirani/

http://www.umirani.cz/rady-a-informace/deti-truchli-jinak