Porodní "bolest"
Častá věta, kterou mi žádná maminka/babička/tetička nezapomněla k mému bubnu připomenout, byla: "Porod bolí, ale vydržely jsme to všechny, taky budeš muset." Většina nepatřil mezi ty ženy, se kterými by se dala vést diskuze o "bezbolestném a mystickém porodu". Už jsem začínala být na tu omýlanou větu alergická a začala si přát, aby porod nebolel - ne pro mě, ale abych jim mohla říct: "a tůdle! Nebolí!"
Nicméně...mě bolel. Ale! "Bolest" je relativní. Pod slovem "bolest" si člověk většinou představí třeba říznutí, tupou, pulsující bolest hlavy, ukopnutý malíček na noze či koma z přetáhnutí lopatou. Bolest porodní je ale opět svým způsobem specifická, slovy přesně nepřenositelná.
Kdybych se to přecejen snažila nějak vyhranit (za těžkého vzpomínání - ano, příroda to má dobře zařízené), řekla bych, že porod jako takový je TAK silný, energií nabitý proces, že bolest není správné slovo, ale je to spíš ohromná práce snad všech přidružených svalů. Představte si svůj největší sportovní výkon, třeba jak jedete celý den na kole na max. Cítíte ty nohy?
Nebo jak celý den sprintem běžíte, nebo boxujete, nebo tancujete. Ty napnuté, pracující svaly, to automatické rychlé dýchání... Nemusíte nad tím přemýšlet, prostě běžíte a funíte. Ale je to fuška! V hlavě máte dílem prázdno, soustředíte se na akci a dílem se vám honí myšlenky typu "kdy už to skončí?", "už nemůžu!". Vnímáte to?
Tak takové "vše-bolavé", intenzivní a celistvé to asi je s tím, že to nemůžete a nezastavíte. Děje se to samo skrze vás.
Plus nevíte, kdy může přijít gradace či naopak zvolnění. A plus je veledůležitá role psychiky - makáte (resp. maká to samo🙂, ale zároveň musíte být uvolněné a musíte sobě a hlavně tělu za každé okolnosti věřit, že to zvládne uběhnout/ujet/utancovat. Jakmile přestanete věřit, dáváte tělu signál k zamotání nohou... a pak to bolí regulerně.
Možná se mnou nebudou mnohé souhlasit. Také si myslím, že porod tu konkrétní ženu nemusí "bolet". Je to otázka zcela individuální. Na vnímání se podílí velká práce mysli a souznění s probíhajícím procesem porodu. Faktem ale zůstává, že porod je silný děj, ale vždy jen tak, aby ho daná žena zvládla unést.
PS: O tom, proč mě porod "bolel" zase někdy příště.
Já smekám. Opět a zase. Ty jsi vážně neskutečná! 💗 Skvostně napsáno a ty fotky tomu dodaly grády! Ještě že to nebylo delší.. celou dobu jsem nedýchala 😊
@ma_ia Mám radost, děkuji za zpětnou vazbu 🙂
@blondie007 Děkuju, má milá. Od Tebe to zvlášť a vždycky moc potěší. 💗
Věřím tomu, že přirozený porod "nebolí". Mě "nebolel", dokud jsem nedorazila do porodnice a nezačal se ve mně někdo vrtat a říkat mi, co mám dělat ☹ Do té doby to byla taková pozitivní, příjemná bolest 🙂 Závidím všem, které si mohly celý porod prožít v klidu domova, obklopeny pouze lidmi, o které v tu chvíli stojí, a ušetřeny rušivých elementů 🙂
Krásně napsané i nádherné fotky.Je ovšem hodně důležité, jak se k nám v tuto chvíli chová okolí třeba i v porodnici.Když jsem se narodila já, nebo vy ostatní o 10 let mladší, byl přístup v porodnici o mnoho horší.Neustále jsem od mamky slyšela, jak to bylo hrozné, přesto mě to neodradilo a porod byl pro mne úžasný zážitek, ikdyž ,,trochu" bolestivý.
Souhlasím od A do Z. Víra v sebe sama a ve fungování svého vlastního těla je strašně důležitá.
Krasny clanek,jsi uzasna!
Krásně napsané, krásné fotky a mám za sebou nebolestivý porod, takže už věřím.
@brouzdalka důležitá zkušenost s ůspěšným závěrem (jak procesu, tak závěr vyvozený z poznání). Gratuluji 🌸 (a nějak mi na telefonu zlobí a schovává se ů s čárkou, asi tam ten kroužek ladí víc... 😉 )
moc pěkné fotky a povídání.
Já sama nevím jestli mě porod bolel nebo nebolel.
Byla jsem do poslední chvíle doma, do porodnice jsem přijela dítě jen vytlačit. Doslova.
Doma to nebolelo nebo na to vzpomínám aspoň v tom nejlepším. Kontrakce trávit ve vaně a přemýšlet jestli rodím/nerodím, hezky se prodýchat a na nic jinýho nemyslet, být krásně uvolněná...
Do porodnice jsem přijela asi 1/4 hodinky před tlačením a už mě to začalo bolet. Co? Srdíčko... Proč semnou takhle jednají? Proč mi nic neříkají, jak dlouho to bude trvat?....Najednou jsem porod vnímala jako problém, něco co musí skončit teď hned.
Jsem si jistá, že prostředí domova mi dodávalo odvahu, jistotu, nebála jsem se a nepřemýšlela...prostě to šlapalo.
A jak jsem přijela do porodnice tak kontrakce ustávaly, všechno mi v hlavě šrotovalo a cítila jsem se zranitelná, navíc tam bylo hrozně moc vjemů, že jsem zapomněla myslet na to proč jsem tam vlastně přijela. Bolelo mě až samotné tlačení, ale cítila jsem se neuvěřitelně silná, že to dokážu, i když mě podporoval jen můj manžel...jaj už brečím...
Je mi z toho blbě, ale vím už teď, že porod doma bych si nelajzla, mám z toho prostě strach, chce to nějakej kompromis..
Pěkný článek a děkuji.
Začni psát komentář...
Krásně napsané a úžasné fotky! Díky!!!