Používáme cookies. Více informací zde. OK
sarkar
2. črc 2017
169 

Další filozofický elaborát na téma "Jak si "užít" dítě"

Dneska mě pár známých děvčat (budou vědět, které to jsou 😉) přivedlo na otázku: Jsem dobrá matka, když ještě na rodičovské zároveň i pracuji, mám spoustu zájmů, které se netýkají dětí, věnuji se zahradě, psovi a svým přátelům? 

Abych to upřesnila, děti (Radka 4r a Jáchym 2r) jsou od malička zvyklé (jako jsem tak byla zvyklá já jako miminko) jezdit na víkend k babičkám. Jezdí tam rády - aby ne. Jezdí se buď k babičce Máje anebo k babičce Věře (tam se buď střídají nebo jsou tam spolu, někdy je doma i děda a to si pak děti někdy rozdělují - ne, nejsou rozdělení, ale prostě dopoledne třeba jde děda s dětmi na hřiště, babička vaří, zatímco odpo děda odpočívá a ven jde s dětmi babička a jdou třeba na nákup (to mají rádi 😀), jindy jde s dědou jen Radka a Jáchym je doma s babičkou, jindy zase přesně naopak. U tchýně (resp. babičky Máji) navíc bydlí moje vrstevnice se dvěmi dětmi, s holčičkou ve věku Radky a chlapečkem o rok mladším než Jáchym.

Já o víkendy většinou pracuji. Když pracuji i v týdnu (většinou ne víc jak 2 pracovní dny, někdy jsem doma celých 5 pracovních dnů), je s dětmi manžel.

Kromě toho máme např. hlídací tetu, která si cca 1x za 2 měsíce vezme na odpoledne jedno z dětí, děti jí milují, protože se jim celou dobu 100% věnuje (a samozřejmě taky proto že dostávají čokoládky).

Manžel pracuje na směny tak, že někdy přijede z práce už ve 14h a jsme doma všichni spolu. Někdy jde do práce až na noční od 22h a to jsme někdy taky úplně celý den doma všichni. Radka sice chodí do školky, ale občas jí necháme doma a poslední měsíc chodí domů po obědě (takže je tam cca 4h).

Já mám spoustu jiných zájmů, keré mi přinášejí radost a uspokojení. Teď to trochu zní, jako kdyby děti byly úplně nepodstatné, to určitě ne! 

Otázka zmíněných děvčat v zásadě zněla, jestli to všechno nedělám na úkor dětí, jestli s nimi vůbec stíhám být. Myslím, že stíhám, ale je tu jedno velké ALE. Nebaví mě stavit lego, někdy ani kreslit, nekoupu se v našem bazénu, z trampošky je mi zle a bábovky z písku mě taky nudí. Když jsem s dětmi, většinou dělám něco svého, co zrovna chci nebo potřebuji a oni si dělají co chtějí oni. Někdy jsou prostě spolu v bazénu a já sedím kousek od nich a hraju hru na mobilu. Někdy jsou na trampolíně a já o kousek dál pleju zahradu. Někdy si hrají na písku a já věším prádlo. Když chtějí, abych se dívala, jak skáčou do vody, tak se dívám, tak dlouho, jak chtějí (když je to moc dlouho tak řeknu, že už ale potřebuju něco jinýho). Když mi přinesou bábovičku z písku, dělám, že ochutnávám, případně nabídnu nějaké "pomůcky", třeba starou mouku nebo prázdné kelímky od jogurtů, abych jim jejich vaření zpříjemnila. Když najdou mrtvou berušku, jdu se podívat, případně řešíme, proč umřela a co s ní dál. Neignoruju je při jejich hraní, když se zdá, že mě z nějakého důvodu potřebují, tak jim věnuju svou pozornost, ale tu činnost třeba nedělám, protože mě prostě nebaví. 

Prostě 100% pozornosti, ale ne ve 100% mého času podmíněno tím, že stále dělám dál, to své a nenutím se k ničemu jinému, pokud se mi to zrovna dělat nechce.

Někdy si říkám, jak se vlastně má "užívat čas s dětmi"? Tak, že budu dělat něco, co mě nabaví, někdy mě navíc třeba ještě stresuje fakt, že dělám něco, co mě neba a je podle mě zbytečné a přitom se mi kupí práce jinde, třeba jen blbé nádobí...chápete mě? Neříkám, že mám doma vždy 100% vyšůrováno, ale mít čisto je jeden z předpokladů pro mojí psychickou pohodu, protože nemám ráda chaos, zároveň mám ale dny, kdy se na všechno umím vykašlat nebo to prostě nějak odfláknout. Ale co neumím je zažívat extázi při stavění kolejniček a popojíždění s vláčky, to neumím téměř nikdy. 

Nemyslím si, že bych děti nějak šidila, prostě mi přijde, že jen žiju svůj život vedle jejich. Nebráním jim (většinou), když se chtějí připojit k tomu mému životu - když se mnou chtějí věšet prádlo nebo aby mi pomohli zapnout myčku, můžou se mnou plít na zahradě nebo jít na procházku se psem, Radku jsem už párkrát vzala s sebou na hodinu tancování, chodí se mnou na nákup, můžou se mnou vařit. Nenutím je, ale zároveň nenutím sebe dělat aktivity, které baví je. Takhle je mi to prostě přirozené. Nežiju život pro děti, ale pro sebe, vedle nich. Chci jít na zahradu, řeknu to dětem, chtějí jít se mnou - fajn, chtějí zůstat doma - fajn. Dělejte si co chcete, já si taky jdu dělat co chci. Pokud budete chtít jít dělat to, co chci já, můžete, budeme spolu, ale nenutím vás, ale zároveň nechci omezit ani sebe, protože by to nepřispělo k mojí psychické pohodě. 

Samozřejmě, do práce se mnou nechodí. Nicméně při práci si trochu odpočinu a jsem pak daleko lépe naladěná i na ně a jejich problémy, krásně u nás bývá vidět, který rodič kdy přijde z práce, když jsem s dětmi celý den já sama, ke konci dne už jsem někdy taková napružená, nejsem tak tolerantní k jejich bolístkám a sporům, kdežto manžel, který zrovna přijde z práce, je v pohodě. A naopak.

Akorát mám (občas) pochybnosti, jestli mi tam třeba něco neuniká...jak bych totiž mohla říct, že si užívám čas s dětmi, když společně plníme myčku? Nebo možná je tohle ta podstata toho užívání si...to, že všichni děláme v tu chvíli něco, co dělat chceme (tady ještě můžeme polemizovat o tom, jak moc si já užívám spouštění myčky, ale pořád na stupnici priorit je plnění myčky před hraním si s legem - radši budu mít čistou kuchyni než postavenej domeček...tedy, někdy. Někdy mě zrovna to stavění Lega bude brát víc jak tak myčka. A to pak si budu stavět Lego a vykašlu se na úklid. Proč? Protože to tak chci!). 

Myslím si, že je to takhle u nás absolutně v pořádku. Navíc nejsem typ člověka, co něco dělá i když něco někde "skřípe", tzn. že ve chvíli, kdy sama cítím, že třeba hodně pracuju a na děti nemám moc času (nemusí mi to připomenout oni sami stížnostmi, že jsem s nimi nebyla, to se zatím asi ani nestalo, opravdu beze mě nestrádají, ale stačí jen malý podmět, třeba to, že Jáchym začne používat dvě nová slova během pár dní a mě najednou docvakne, že už je zase o kus větší a dojde mi, že jsem vlastně poslední dobou často v práci a to si pak naoordinuju pauzu a víc času, kdy třeba jedeme někam na výlet nebo jen i do lesa kousek od nás, ale jsme prostě spolu mimo domov a mimo ty zmiňované domácí práce). Není to tak, že bych si pořád říkala "až dodělám v práci tohle" a "až dodělám támhleto" a pak zjistím, že utekl rok a já jsem je pořádně neviděla, takhle to nedělám. Pořád vlastně hledám balanc. Přijde mi to tak správné.

Akorát jsem si to tady asi potřebovala sesumírovat v hlavě a ujistit se, jak to vlastně mám. Člověku se v hlavě honí ty myšlenky různě pomotané a když jsou pomotané, někdy ho snadno něco nahledá, já jsem se díky tomuto elaborátu dobrala k závěru, že je to u nás takhle vlastně správně. A budu si za tím v budoucnu stát 🙂

Leda byste mi napsaly, jak tedy doopravdy vypadá to "užívání" si (řídím se heslem "Nikdy neříkej nikdy" - takže třeba to jde dělat ještě nějak lépe). 

P.S.: Teď mě napadlo, že jsem zrovna v pátek dostala od manžela k svátku knížku "Dopr*, dělejte, co máte rádi". Mám pocit, že možná vlastně ani není potřeba 😀 

    Já myslím, že to máš nastavené úplně krásně. Já jsem zrovna ve fázi kdy podobnou rovnováhu hledám a snad už i nacházím. A taky si myslím, že je dobře, že s dětmi děláš běžné věci, které jsou potřeba udělat jako plnění myčky a pleni zahrady. 😉

    2. črc 2017

    Krasne napsane, posledni dobou se casto pristihnu, ze me dite "nuti" delat veci, ktere me nebavi a ja jsen pak protivna, otravena a cely den stoji za prd... uzivame si spolecne vareni, radi spolu peceme, nejvetsi zabava je pro nej utirani prachu 😀 bohuzel ve meste s nim na to hriste musim, ale tesim se prave na tu volnost zahrady. Myslim ze to prospiva i detem, ze vidi, ze se svet netoci jen kolem nich a nauci se samostatne rozhodovat o svem case a hrani. Tak jak jsme to meli my jaki deti 🙂

    3. črc 2017

    Mám to velice podobně jako ty. Pracuji z domu, mám dům, zahradu, manžela doma jednou týdně. Hraní mě také úplně nebere ale občas jsou aktivity kdy si s malou pohraji a navodím ji tak "návod" jak si vlastně hrát když já potřebuji vyřídit email na který potřebuji klid. Jinak děláme víceméně domácí aktivity. Když malá chce jít na zahradu,jdu. Buď s ní dělám hlouposti na skluzavce nebo si protrhám záhonky a ona si hraje... přesně jak to píšeš ty. Myslím že takto je to v pořádku. Jsem s ní, jsem tu pro ni když potřebuje ale kdybych si s ní jen hrála tak nikdy nic neudělám a budu padat na ústa.

    3. črc 2017