Dneska mě pár známých děvčat (budou vědět, které to jsou 😉) přivedlo na otázku: Jsem dobrá matka, když ještě na rodičovské zároveň i pracuji, mám spoustu zájmů, které se netýkají dětí, věnuji se zahradě, psovi a svým přátelům? 

Abych to upřesnila, děti (Radka 4r a Jáchym 2r) jsou od malička zvyklé (jako jsem tak byla zvyklá já jako miminko) jezdit na víkend k babičkám. Jezdí tam rády - aby ne. Jezdí se buď k babičce Máje anebo k babičce Věře (tam se buď střídají nebo jsou tam spolu, někdy je doma i děda a to si pak děti někdy rozdělují - ne, nejsou rozdělení, ale prostě dopoledne třeba jde děda s dětmi na hřiště, babička vaří, zatímco odpo děda odpočívá a ven jde s dětmi babička a jdou třeba na nákup (to mají rádi 😀), jindy jde s dědou jen Radka a Jáchym je doma s babičkou, jindy zase přesně naopak. U tchýně (resp. babičky Máji) navíc bydlí moje vrstevnice se dvěmi dětmi, s holčičkou ve věku Radky a chlapečkem o rok mladším než Jáchym.

Já o víkendy většinou pracuji. Když pracuji i v týdnu (většinou ne víc jak 2 pracovní dny, někdy jsem doma celých 5 pracovních dnů), je s dětmi manžel.

Kromě toho máme např. hlídací tetu, která si cca 1x za 2 měsíce vezme na odpoledne jedno z dětí, děti jí milují, protože se jim celou dobu 100% věnuje (a samozřejmě taky proto že dostávají čokoládky).

Manžel pracuje na směny tak, že někdy přijede z práce už ve 14h a jsme doma všichni spolu. Někdy jde do práce až na noční od 22h a to jsme někdy taky úplně celý den doma všichni. Radka sice chodí do školky, ale občas jí necháme doma a poslední měsíc chodí domů po obědě (takže je tam cca 4h).

Já mám spoustu jiných zájmů, keré mi přinášejí radost a uspokojení. Teď to trochu zní, jako kdyby děti byly úplně nepodstatné, to určitě ne! 

Dnes jsem sem po dlouhé době vlezla do skupiny zdravá strava a našla svůj 8 měsíců starý příspěvěk (říjen 2016), ve kterém si stěžuju, kolik projím za víkend v Praze a co nezdravého tláskám. Hodně to tenkrát bylo o mé nechuti to měnit. Bylo zajímavé si to po sobě číst, tolik se toho od té doby změnilo! 

Tenkrát jsem psala, že jsem za víkend v Praze projedla 800Kč. No, to bych si dneska už vůbec nedovolila udělat...je neděle ráno, jsem po snídani, v práci jsem od pátku, projedla jsem necelé 200Kč - v práci jsem našla dvouplotýnkový vařič a pánev a hrnec tu taky mám, takže když jsem v práci sama (což přes víkendy jsem), tak si vařím jednoduchá jídla. Hodně jsem se teď dala na cvičení, chytlo mě to, jsou vidět výsledky, takže jsem motivovaná i lépe jíst. Neodepírám si téměř nic, občas si dám i kousek čokolády, ale nějak mě přešla chuť. Hlavně jsem se začala víc cpát bílkovinami. Včera jsem ještě ve 22h večer dostala hlad, takže jsem si udělala kuřecí prso a k němu jsem měla jen hlávkový salát a malinko majolky (protože tu miluju).

Kuře z KFC (když jsem vloni nastoupila do práce měla jsem dva malé kousky třeba 2x týdně) už jsem neměla ani nepamatuju...myslím, že od ledna...nemám úplně chuť. Asi si udělám podobnou verzi doma, vykrádám totiž nápady společností nabízejících krabičkovou fitness dietu (mají na stránkách vždy týdenní jídelníček, tak si jejich nápady kopíruju, abych věděla, co vařit a měla aspoň malou jistotu, že je to zdravější). Při jedné takové příležitosti jsem narazila na jídlo á la kuře z KFC (v lupíncích) s batáty. Takže paráda.

Čas od času si objednám něco přes Dáme Jídlo, většinou jsou to teda kuřecí křídla v marinádě, ty miluju. Ale musím říct, že málokdy mi to chutná tak, že bych si to dala znovu. Já mám svůj recept který je mnohem lepší, ale čmachtat to sama pro sebe doma mě nebaví a přijde mi to finančně neefektivní (jakože marinovat a pak péct 4 křidélka...). Takže už i od toho upouštím.

Nejsem odbornice na stravu, to opravdu ne, vím, že v tomhle ohledu ještě skoro nic nevím 😀 Takže radši přejdu k tomu hlavnímu, o čem chci psát. 

Za ten necelý rok jsem došla k tomu závěru, že lidský život je jako jízda na horské dráze, v závislosti na okolnostech má člověk i různé chutě a nálady, vloni jsem holt jela na nezdravé vlně, protože jsem se z maloměsta dostala do velkoměsta, kde jsou možnosti neomezené a byla jsem asi v takovém psychickém stavu, že řešit stravu už prostě nebylo kdy, nebyl čas ani chuť, měla jsem na práci důležitější věci. Běžný pozorovatel může říct, že se u mě nic nezměnilo - mám stále stejnou práci v podobném časovém rozpětí, mám stejné koníčky (letos vlastně ještě o jeden navíc, možná o dva), mám stále dvě menší děti, jednoho většího psa, třetí dítě ve formě manžela (abych mu nekřivdila, tak to jen občas), velkou zahradu. Ale sama za sebe můžu říct, že uvnitř mě se toho změnilo fakt dost, moje postoje, zkušenosti, touhy. A najednou ta chuť zdravěji jíst a víc cvičit přišla a drží se už docela dlouho, byť časově jsem na tom úplně stejně.