• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
sarkar
2. črc 2017 Čtené 123x

Dneska mě pár známých děvčat (budou vědět, které to jsou :wink:) přivedlo na otázku: Jsem dobrá matka, když ještě na rodičovské zároveň i pracuji, mám spoustu zájmů, které se netýkají dětí, věnuji se zahradě, psovi a svým přátelům? 

Abych to upřesnila, děti (Radka 4r a Jáchym 2r) jsou od malička zvyklé (jako jsem tak byla zvyklá já jako miminko) jezdit na víkend k babičkám. Jezdí tam rády - aby ne. Jezdí se buď k babičce Máje anebo k babičce Věře (tam se buď střídají nebo jsou tam spolu, někdy je doma i děda a to si pak děti někdy rozdělují - ne, nejsou rozdělení, ale prostě dopoledne třeba jde děda s dětmi na hřiště, babička vaří, zatímco odpo děda odpočívá a ven jde s dětmi babička a jdou třeba na nákup (to mají rádi :grinning:), jindy jde s dědou jen Radka a Jáchym je doma s babičkou, jindy zase přesně naopak. U tchýně (resp. babičky Máji) navíc bydlí moje vrstevnice se dvěmi dětmi, s holčičkou ve věku Radky a chlapečkem o rok mladším než Jáchym.


Já o víkendy většinou pracuji. Když pracuji i v týdnu (většinou ne víc jak 2 pracovní dny, někdy jsem doma celých 5 pracovních dnů), je s dětmi manžel.

Kromě toho máme např. hlídací tetu, která si cca 1x za 2 měsíce vezme na odpoledne jedno z dětí, děti jí milují, protože se jim celou dobu 100% věnuje (a samozřejmě taky proto že dostávají čokoládky).

Manžel pracuje na směny tak, že někdy přijede z práce už ve 14h a jsme doma všichni spolu. Někdy jde do práce až na noční od 22h a to jsme někdy taky úplně celý den doma všichni. Radka sice chodí do školky, ale občas jí necháme doma a poslední měsíc chodí domů po obědě (takže je tam cca 4h).

Já mám spoustu jiných zájmů, keré mi přinášejí radost a uspokojení. Teď to trochu zní, jako kdyby děti byly úplně nepodstatné, to určitě ne! 


Otázka zmíněných děvčat v zásadě zněla, jestli to všechno nedělám na úkor dětí, jestli s nimi vůbec stíhám být. Myslím, že stíhám, ale je tu jedno velké ALE. Nebaví mě stavit lego, někdy ani kreslit, nekoupu se v našem bazénu, z trampošky je mi zle a bábovky z písku mě taky nudí. Když jsem s dětmi, většinou dělám něco svého, co zrovna chci nebo potřebuji a oni si dělají co chtějí oni. Někdy jsou prostě spolu v bazénu a já sedím kousek od nich a hraju hru na mobilu. Někdy jsou na trampolíně a já o kousek dál pleju zahradu. Někdy si hrají na písku a já věším prádlo. Když chtějí, abych se dívala, jak skáčou do vody, tak se dívám, tak dlouho, jak chtějí (když je to moc dlouho tak řeknu, že už ale potřebuju něco jinýho). Když mi přinesou bábovičku z písku, dělám, že ochutnávám, případně nabídnu nějaké "pomůcky", třeba starou mouku nebo prázdné kelímky od jogurtů, abych jim jejich vaření zpříjemnila. Když najdou mrtvou berušku, jdu se podívat, případně řešíme, proč umřela a co s ní dál. Neignoruju je při jejich hraní, když se zdá, že mě z nějakého důvodu potřebují, tak jim věnuju svou pozornost, ale tu činnost třeba nedělám, protože mě prostě nebaví. 

Prostě 100% pozornosti, ale ne ve 100% mého času podmíněno tím, že stále dělám dál, to své a nenutím se k ničemu jinému, pokud se mi to zrovna dělat nechce.

Někdy si říkám, jak se vlastně má "užívat čas s dětmi"? Tak, že budu dělat něco, co mě nabaví, někdy mě navíc třeba ještě stresuje fakt, že dělám něco, co mě neba a je podle mě zbytečné a přitom se mi kupí práce jinde, třeba jen blbé nádobí...chápete mě? Neříkám, že mám doma vždy 100% vyšůrováno, ale mít čisto je jeden z předpokladů pro mojí psychickou pohodu, protože nemám ráda chaos, zároveň mám ale dny, kdy se na všechno umím vykašlat nebo to prostě nějak odfláknout. Ale co neumím je zažívat extázi při stavění kolejniček a popojíždění s vláčky, to neumím téměř nikdy. 

Nemyslím si, že bych děti nějak šidila, prostě mi přijde, že jen žiju svůj život vedle jejich. Nebráním jim (většinou), když se chtějí připojit k tomu mému životu - když se mnou chtějí věšet prádlo nebo aby mi pomohli zapnout myčku, můžou se mnou plít na zahradě nebo jít na procházku se psem, Radku jsem už párkrát vzala s sebou na hodinu tancování, chodí se mnou na nákup, můžou se mnou vařit. Nenutím je, ale zároveň nenutím sebe dělat aktivity, které baví je. Takhle je mi to prostě přirozené. Nežiju život pro děti, ale pro sebe, vedle nich. Chci jít na zahradu, řeknu to dětem, chtějí jít se mnou - fajn, chtějí zůstat doma - fajn. Dělejte si co chcete, já si taky jdu dělat co chci. Pokud budete chtít jít dělat to, co chci já, můžete, budeme spolu, ale nenutím vás, ale zároveň nechci omezit ani sebe, protože by to nepřispělo k mojí psychické pohodě. 

Samozřejmě, do práce se mnou nechodí. Nicméně při práci si trochu odpočinu a jsem pak daleko lépe naladěná i na ně a jejich problémy, krásně u nás bývá vidět, který rodič kdy přijde z práce, když jsem s dětmi celý den já sama, ke konci dne už jsem někdy taková napružená, nejsem tak tolerantní k jejich bolístkám a sporům, kdežto manžel, který zrovna přijde z práce, je v pohodě. A naopak.

Akorát mám (občas) pochybnosti, jestli mi tam třeba něco neuniká...jak bych totiž mohla říct, že si užívám čas s dětmi, když společně plníme myčku? Nebo možná je tohle ta podstata toho užívání si...to, že všichni děláme v tu chvíli něco, co dělat chceme (tady ještě můžeme polemizovat o tom, jak moc si já užívám spouštění myčky, ale pořád na stupnici priorit je plnění myčky před hraním si s legem - radši budu mít čistou kuchyni než postavenej domeček...tedy, někdy. Někdy mě zrovna to stavění Lega bude brát víc jak tak myčka. A to pak si budu stavět Lego a vykašlu se na úklid. Proč? Protože to tak chci!). 


Myslím si, že je to takhle u nás absolutně v pořádku. Navíc nejsem typ člověka, co něco dělá i když něco někde "skřípe", tzn. že ve chvíli, kdy sama cítím, že třeba hodně pracuju a na děti nemám moc času (nemusí mi to připomenout oni sami stížnostmi, že jsem s nimi nebyla, to se zatím asi ani nestalo, opravdu beze mě nestrádají, ale stačí jen malý podmět, třeba to, že Jáchym začne používat dvě nová slova během pár dní a mě najednou docvakne, že už je zase o kus větší a dojde mi, že jsem vlastně poslední dobou často v práci a to si pak naoordinuju pauzu a víc času, kdy třeba jedeme někam na výlet nebo jen i do lesa kousek od nás, ale jsme prostě spolu mimo domov a mimo ty zmiňované domácí práce). Není to tak, že bych si pořád říkala "až dodělám v práci tohle" a "až dodělám támhleto" a pak zjistím, že utekl rok a já jsem je pořádně neviděla, takhle to nedělám. Pořád vlastně hledám balanc. Přijde mi to tak správné.

Akorát jsem si to tady asi potřebovala sesumírovat v hlavě a ujistit se, jak to vlastně mám. Člověku se v hlavě honí ty myšlenky různě pomotané a když jsou pomotané, někdy ho snadno něco nahledá, já jsem se díky tomuto elaborátu dobrala k závěru, že je to u nás takhle vlastně správně. A budu si za tím v budoucnu stát :slight_smile:

Leda byste mi napsaly, jak tedy doopravdy vypadá to "užívání" si (řídím se heslem "Nikdy neříkej nikdy" - takže třeba to jde dělat ještě nějak lépe). 

P.S.: Teď mě napadlo, že jsem zrovna v pátek dostala od manžela k svátku knížku "Dopr*, dělejte, co máte rádi". Mám pocit, že možná vlastně ani není potřeba :grinning: 

Čti celý článek
sarkar
25. čer 2017 Čtené 133x

Dnes jsem sem po dlouhé době vlezla do skupiny zdravá strava a našla svůj 8 měsíců starý příspěvěk (říjen 2016), ve kterém si stěžuju, kolik projím za víkend v Praze a co nezdravého tláskám. Hodně to tenkrát bylo o mé nechuti to měnit. Bylo zajímavé si to po sobě číst, tolik se toho od té doby změnilo! 

Tenkrát jsem psala, že jsem za víkend v Praze projedla 800Kč. No, to bych si dneska už vůbec nedovolila udělat...je neděle ráno, jsem po snídani, v práci jsem od pátku, projedla jsem necelé 200Kč - v práci jsem našla dvouplotýnkový vařič a pánev a hrnec tu taky mám, takže když jsem v práci sama (což přes víkendy jsem), tak si vařím jednoduchá jídla. Hodně jsem se teď dala na cvičení, chytlo mě to, jsou vidět výsledky, takže jsem motivovaná i lépe jíst. Neodepírám si téměř nic, občas si dám i kousek čokolády, ale nějak mě přešla chuť. Hlavně jsem se začala víc cpát bílkovinami. Včera jsem ještě ve 22h večer dostala hlad, takže jsem si udělala kuřecí prso a k němu jsem měla jen hlávkový salát a malinko majolky (protože tu miluju).

Kuře z KFC (když jsem vloni nastoupila do práce měla jsem dva malé kousky třeba 2x týdně) už jsem neměla ani nepamatuju...myslím, že od ledna...nemám úplně chuť. Asi si udělám podobnou verzi doma, vykrádám totiž nápady společností nabízejících krabičkovou fitness dietu (mají na stránkách vždy týdenní jídelníček, tak si jejich nápady kopíruju, abych věděla, co vařit a měla aspoň malou jistotu, že je to zdravější). Při jedné takové příležitosti jsem narazila na jídlo á la kuře z KFC (v lupíncích) s batáty. Takže paráda.

Čas od času si objednám něco přes Dáme Jídlo, většinou jsou to teda kuřecí křídla v marinádě, ty miluju. Ale musím říct, že málokdy mi to chutná tak, že bych si to dala znovu. Já mám svůj recept který je mnohem lepší, ale čmachtat to sama pro sebe doma mě nebaví a přijde mi to finančně neefektivní (jakože marinovat a pak péct 4 křidélka...). Takže už i od toho upouštím.

Nejsem odbornice na stravu, to opravdu ne, vím, že v tomhle ohledu ještě skoro nic nevím :grinning: Takže radši přejdu k tomu hlavnímu, o čem chci psát. 

Za ten necelý rok jsem došla k tomu závěru, že lidský život je jako jízda na horské dráze, v závislosti na okolnostech má člověk i různé chutě a nálady, vloni jsem holt jela na nezdravé vlně, protože jsem se z maloměsta dostala do velkoměsta, kde jsou možnosti neomezené a byla jsem asi v takovém psychickém stavu, že řešit stravu už prostě nebylo kdy, nebyl čas ani chuť, měla jsem na práci důležitější věci. Běžný pozorovatel může říct, že se u mě nic nezměnilo - mám stále stejnou práci v podobném časovém rozpětí, mám stejné koníčky (letos vlastně ještě o jeden navíc, možná o dva), mám stále dvě menší děti, jednoho většího psa, třetí dítě ve formě manžela (abych mu nekřivdila, tak to jen občas), velkou zahradu. Ale sama za sebe můžu říct, že uvnitř mě se toho změnilo fakt dost, moje postoje, zkušenosti, touhy. A najednou ta chuť zdravěji jíst a víc cvičit přišla a drží se už docela dlouho, byť časově jsem na tom úplně stejně. 

Nevyčítám si minulost, nevyčítám si ani to, že jsem včera strávila hodinu hraním hry na mobilu, prostě věci se dějí z nějakého důvodu, v určitou chvíli je správné tu kterou (i "špatnou") činnost udělat - a v tu chvíli ta činnost špatná není. 

Víte, že se hodně zabývám respektující výchovou dětí, v té je to o tomtéž. Nevyčítám si (no dobře, občas trošičku), když na děti zakřičím nebo je plácnu - prostě to asi v tu chvíli jinak nešlo, celá ta situace včetně mé přehnané reakce měla svůj úkol - třeba abych se nad ní později zamyslela a uznala, že to stejně nemělo cenu nebo třeba to, že jsem v tu chvíli dětem křivdila a že bych příště měla prvně přemýšlet a pak až jednat. 

Ještě bych chtěla do svých dnešních úvah zatáhnout Instagram a sociální sítě. Většinu z vás na těchhle sítích nemám a vy mě taky ne, takže přiznám (a asi to nebude překvapením), že i já hodně přispívám. A taky přemýšlím o tom, jestli si o mě těch mých pár přátel, kterým mé příspěvky vyjíždí, myslí, že se vytahuju? Přetvařuju? Že nejsem šťastná, protože tyhle věci sdílí jen ti, kdo nejsou šťastní, protože opravdu šťastní lidi o tom nemusí psát? Jen pro upřesnění, já nikam nepíšu, že jsem šťastná, ani nefotím sebe s manželem s komentáři "Mocinky Tě miluji, MUCK", to ne, ale občas vyfotím něco zajímavého, hodně děti, hodně krajinu během procházek se psem, občas jídlo, zajímavá místa při výletech apod. Opravdu nemám potřebu se vytahovat, dělám to spíš pro inspiraci, protože i mě samotné tato inspirace pomohla - na Instagramu sleduju hodně lidí - maminky, food blogerky, fashion blogerky, fitness blogerky apod. Manžel se mi směje a s opovržením říká, že trávím svůj čas špehováním toho, jak žijou ostatní. Možná má částečně pravdu, byť na IG netrávím hodiny denně (max. pár minut nebo třeba i dél, ale ve vlaku cestou do práce nebo na zastávce busu, nedělám to na úkor jiných činností!). Ale hodně jsem se tam inspirovala, začala jsem víc sledovat módu (bylo toho zapotřebí), inspirovala jsem se některými recepty (třeba recept na toast s avokádem k snídani jsem taky "ulovila" na IG), sledováním těch krásně štíhlých holek (které ale občas přidaly příspěvek z posilovny, takže vím, že ani ony to nemají zadarmo) jsem dospěla k závěru, že i já bych možná mohla pro sebe něco dělat nebo právě i při čtení jejich příspěvků jsem došla k závěru, že štíhlá blondýna nemusí mít nutně IQ tykve nebo jsem zjistila, že třeba i takové holky chodí na meditace a věří na psychosomatiku a zajímají se o alternativní životní směry. Díky IG se opět zvýšila míra mé tolerance, respektu a ještě víc teď vím, že nemůžu nikoho soudit jen proto, že je štíhlý a má blond vlasy nebo bohatého manžela. 

Takže svoje nedělní filozofování zakončím doporučením, ať si v životě nikdy nic nevyčítáte a říkáte si, že všechno zlé je pro něco dobré. Moje loňské žranice možná vedly k tomu, že jsem zjistila, že vlastně můžu všechno, že mi to nikdo nezakáže ani mě nikdo nepřipraví o vycházky do KFC, tím jsem se uspokojila a teď mě to tam vůbec netáhne. Taky vedly k tomu, že jsem zjistila, že ani v Praze některá jídla nestojí za to, že zas tak svělá jídla to za ty prachy nejsou. A druhé doporučení je - nejdříve přemýšlejte a pak teprve suďte druhé, bude se vám žít lehčeji, vlastně potom úplně ztratíte potřebu nad druhými přemýšlet (teď mě napadla myšlenka, že nad druhými přemýšlíme hlavně v negativech, nebo snad ne? Občas mě napadne myšlenka - ta holka je fakt dobrá - ale to je jen tahle krátká myšlenka a jdu od tématu pryč, protože vlastně není zajímavé. Oproti tomu myšlenky jak je někdo blbý, jsou delší, člověk si pak hledá další důvody proč je ten někdo blbý, že navíc ještě ani neumí to a to atd. atd. a pak člověk ztrácí čas a energii přemýšlením nad druhými) a budete mít víc energie na řešení vlastního života, na vychutnávání si přítomných okamžiků. 

Starejte se o přítomnost a o věci, které vám přísluší, neztrácejte svou energii řešením problémů, které nejsou vaše (tzn. třeba i řešením potyček vašich dětí) a neztrácejte energii brečením nad něčím, co jste udělaly v minulosti. 

A teď už jen dodat "Slunce v duši" a mám černý na bílým, že jsem sluníčkářka :slight_smile: :stuck_out_tongue_closed_eyes: 

Čti celý článek