Používáme cookies. Více informací zde. OK
sarkar
25. čer 2017
164 

Život prostě plyne (článek o jídle, Instagramu, životě a přijetí)

Dnes jsem sem po dlouhé době vlezla do skupiny zdravá strava a našla svůj 8 měsíců starý příspěvěk (říjen 2016), ve kterém si stěžuju, kolik projím za víkend v Praze a co nezdravého tláskám. Hodně to tenkrát bylo o mé nechuti to měnit. Bylo zajímavé si to po sobě číst, tolik se toho od té doby změnilo! 

Tenkrát jsem psala, že jsem za víkend v Praze projedla 800Kč. No, to bych si dneska už vůbec nedovolila udělat...je neděle ráno, jsem po snídani, v práci jsem od pátku, projedla jsem necelé 200Kč - v práci jsem našla dvouplotýnkový vařič a pánev a hrnec tu taky mám, takže když jsem v práci sama (což přes víkendy jsem), tak si vařím jednoduchá jídla. Hodně jsem se teď dala na cvičení, chytlo mě to, jsou vidět výsledky, takže jsem motivovaná i lépe jíst. Neodepírám si téměř nic, občas si dám i kousek čokolády, ale nějak mě přešla chuť. Hlavně jsem se začala víc cpát bílkovinami. Včera jsem ještě ve 22h večer dostala hlad, takže jsem si udělala kuřecí prso a k němu jsem měla jen hlávkový salát a malinko majolky (protože tu miluju).

Kuře z KFC (když jsem vloni nastoupila do práce měla jsem dva malé kousky třeba 2x týdně) už jsem neměla ani nepamatuju...myslím, že od ledna...nemám úplně chuť. Asi si udělám podobnou verzi doma, vykrádám totiž nápady společností nabízejících krabičkovou fitness dietu (mají na stránkách vždy týdenní jídelníček, tak si jejich nápady kopíruju, abych věděla, co vařit a měla aspoň malou jistotu, že je to zdravější). Při jedné takové příležitosti jsem narazila na jídlo á la kuře z KFC (v lupíncích) s batáty. Takže paráda.

Čas od času si objednám něco přes Dáme Jídlo, většinou jsou to teda kuřecí křídla v marinádě, ty miluju. Ale musím říct, že málokdy mi to chutná tak, že bych si to dala znovu. Já mám svůj recept který je mnohem lepší, ale čmachtat to sama pro sebe doma mě nebaví a přijde mi to finančně neefektivní (jakože marinovat a pak péct 4 křidélka...). Takže už i od toho upouštím.

Nejsem odbornice na stravu, to opravdu ne, vím, že v tomhle ohledu ještě skoro nic nevím 😀 Takže radši přejdu k tomu hlavnímu, o čem chci psát. 

Za ten necelý rok jsem došla k tomu závěru, že lidský život je jako jízda na horské dráze, v závislosti na okolnostech má člověk i různé chutě a nálady, vloni jsem holt jela na nezdravé vlně, protože jsem se z maloměsta dostala do velkoměsta, kde jsou možnosti neomezené a byla jsem asi v takovém psychickém stavu, že řešit stravu už prostě nebylo kdy, nebyl čas ani chuť, měla jsem na práci důležitější věci. Běžný pozorovatel může říct, že se u mě nic nezměnilo - mám stále stejnou práci v podobném časovém rozpětí, mám stejné koníčky (letos vlastně ještě o jeden navíc, možná o dva), mám stále dvě menší děti, jednoho většího psa, třetí dítě ve formě manžela (abych mu nekřivdila, tak to jen občas), velkou zahradu. Ale sama za sebe můžu říct, že uvnitř mě se toho změnilo fakt dost, moje postoje, zkušenosti, touhy. A najednou ta chuť zdravěji jíst a víc cvičit přišla a drží se už docela dlouho, byť časově jsem na tom úplně stejně. 

Nevyčítám si minulost, nevyčítám si ani to, že jsem včera strávila hodinu hraním hry na mobilu, prostě věci se dějí z nějakého důvodu, v určitou chvíli je správné tu kterou (i "špatnou") činnost udělat - a v tu chvíli ta činnost špatná není. 

Víte, že se hodně zabývám respektující výchovou dětí, v té je to o tomtéž. Nevyčítám si (no dobře, občas trošičku), když na děti zakřičím nebo je plácnu - prostě to asi v tu chvíli jinak nešlo, celá ta situace včetně mé přehnané reakce měla svůj úkol - třeba abych se nad ní později zamyslela a uznala, že to stejně nemělo cenu nebo třeba to, že jsem v tu chvíli dětem křivdila a že bych příště měla prvně přemýšlet a pak až jednat. 

Ještě bych chtěla do svých dnešních úvah zatáhnout Instagram a sociální sítě. Většinu z vás na těchhle sítích nemám a vy mě taky ne, takže přiznám (a asi to nebude překvapením), že i já hodně přispívám. A taky přemýšlím o tom, jestli si o mě těch mých pár přátel, kterým mé příspěvky vyjíždí, myslí, že se vytahuju? Přetvařuju? Že nejsem šťastná, protože tyhle věci sdílí jen ti, kdo nejsou šťastní, protože opravdu šťastní lidi o tom nemusí psát? Jen pro upřesnění, já nikam nepíšu, že jsem šťastná, ani nefotím sebe s manželem s komentáři "Mocinky Tě miluji, MUCK", to ne, ale občas vyfotím něco zajímavého, hodně děti, hodně krajinu během procházek se psem, občas jídlo, zajímavá místa při výletech apod. Opravdu nemám potřebu se vytahovat, dělám to spíš pro inspiraci, protože i mě samotné tato inspirace pomohla - na Instagramu sleduju hodně lidí - maminky, food blogerky, fashion blogerky, fitness blogerky apod. Manžel se mi směje a s opovržením říká, že trávím svůj čas špehováním toho, jak žijou ostatní. Možná má částečně pravdu, byť na IG netrávím hodiny denně (max. pár minut nebo třeba i dél, ale ve vlaku cestou do práce nebo na zastávce busu, nedělám to na úkor jiných činností!). Ale hodně jsem se tam inspirovala, začala jsem víc sledovat módu (bylo toho zapotřebí), inspirovala jsem se některými recepty (třeba recept na toast s avokádem k snídani jsem taky "ulovila" na IG), sledováním těch krásně štíhlých holek (které ale občas přidaly příspěvek z posilovny, takže vím, že ani ony to nemají zadarmo) jsem dospěla k závěru, že i já bych možná mohla pro sebe něco dělat nebo právě i při čtení jejich příspěvků jsem došla k závěru, že štíhlá blondýna nemusí mít nutně IQ tykve nebo jsem zjistila, že třeba i takové holky chodí na meditace a věří na psychosomatiku a zajímají se o alternativní životní směry. Díky IG se opět zvýšila míra mé tolerance, respektu a ještě víc teď vím, že nemůžu nikoho soudit jen proto, že je štíhlý a má blond vlasy nebo bohatého manžela. 

Takže svoje nedělní filozofování zakončím doporučením, ať si v životě nikdy nic nevyčítáte a říkáte si, že všechno zlé je pro něco dobré. Moje loňské žranice možná vedly k tomu, že jsem zjistila, že vlastně můžu všechno, že mi to nikdo nezakáže ani mě nikdo nepřipraví o vycházky do KFC, tím jsem se uspokojila a teď mě to tam vůbec netáhne. Taky vedly k tomu, že jsem zjistila, že ani v Praze některá jídla nestojí za to, že zas tak svělá jídla to za ty prachy nejsou. A druhé doporučení je - nejdříve přemýšlejte a pak teprve suďte druhé, bude se vám žít lehčeji, vlastně potom úplně ztratíte potřebu nad druhými přemýšlet (teď mě napadla myšlenka, že nad druhými přemýšlíme hlavně v negativech, nebo snad ne? Občas mě napadne myšlenka - ta holka je fakt dobrá - ale to je jen tahle krátká myšlenka a jdu od tématu pryč, protože vlastně není zajímavé. Oproti tomu myšlenky jak je někdo blbý, jsou delší, člověk si pak hledá další důvody proč je ten někdo blbý, že navíc ještě ani neumí to a to atd. atd. a pak člověk ztrácí čas a energii přemýšlením nad druhými) a budete mít víc energie na řešení vlastního života, na vychutnávání si přítomných okamžiků. 

Starejte se o přítomnost a o věci, které vám přísluší, neztrácejte svou energii řešením problémů, které nejsou vaše (tzn. třeba i řešením potyček vašich dětí) a neztrácejte energii brečením nad něčím, co jste udělaly v minulosti. 

A teď už jen dodat "Slunce v duši" a mám černý na bílým, že jsem sluníčkářka 🙂 😝