Být sesazen z trůnu jedináčka a středobodu rodinného vesmíru bolí. Aby příchod sourozence bolel co nejméně, je dobré na to prvorozeného (druhorozeného či kteréhokoli v té době nejmladšího) připravit, o což jsem se pokusila v době, kdy mi viditelně začalo růst těhotenské bříško.  Zatímco nejstarší dcerka kdysi odmítala myšlenku mladšího sourozence a tvrdohlavě trvala na tom, že chce místo miminka kozu, prostřední tříletý syn se na miminko těšil už v době, kdy ještě netušil, že jej vůbec budeme mít. Na ulici se hrnul ke každému kočárku a kdykoli slyšel dětský pláč, šel uplakánka těšit.    
     Zpráva o tom, že bude mít mladšího sourozence, jej nadchla. Hladil bříško, poslouchal, povídali jsme si, co miminko dělá, co bude potřebovat, až se narodí, a jak to bude krásné, až nás bude zase o jednoho víc. Že bude velký bráška a zároveň pořád můj malý milovaný chlapeček. Po narození nejmladší dcerky se zdálo být vše v pořádku. Nejstarší dcerka nesla příchod nemladšího člena rodiny daleko statečněji než kdysi příchod mladšího brášky, zapojovala se do dění a k mladší sestřičce si rychle vytvořila pěkný vztah. Prostřední syn na tom byl hůř – byl to tentokrát on, kdo byl odstrčen z benjamínkovské pozice. Dal to najevo upozorňováním na sebe, kňouráním, denním i nočním pomočováním a vynucováním si pozornosti ve chvílích, kdy jsem kojila nebo koupala miminko.
    Na upozorňování na sebe jsem reagovala klidně, věcně, na kňourání taktéž. Na pomočování jsem reagovala prostými pokyny: „Svlékni se, dej věci do pračky a pojď se osprchovat.“ Ptala jsem se, jestli chce být jako miminko a chce taky plenu. Rozhodně vrtěl hlavou s tím, že není žádné mimino. Jakmile jsem mohla na chvilku položit miminko, vzala jsem si na klín prostředního. Chovala jsem ho, broukala mu, říkala, jak moc jsem ráda, že ho mám. Že je můj milovaný chlapeček a vždycky jím bude. Snažila jsem se co nejvíc věnovat starším dětem – povídat si s nimi, smát se, pohladit je, kdykoli prošly okolo mě. Dávat jim najevo, že jsem tu pro ně. Že mám sice hodně práce s miminkem, vařením a úklidem, ale že neztratily mou lásku a můj zájem, že máma je tu pro ně pořád. Hodně pomohlo a pomáhá, když si se staršími povídám, jaké to bylo, když oni byli miminky. Nejstarší dceru uklidnilo, když slyšela, že jsem na ni měla spoustu času, protože byla první. Že právě ona mého času a pozornosti měla nejvíce, ale prostřední se už o pozornost musel dělit. A nejmladší je na tom z nich nejhůř, protože času na ni mám logicky méně. Proto se snažím čas využívat co nejlépe tak, abych měla dostatek času na všechny tři a nikdo z nich se nemusel cítit odstrčený.  
   Šestiletá i tříletý to pochopili. Vynucování si pozornosti ustalo a ustává i pomočování (které zároveň může souviset i s nástupem do školky). Metoda vysvětlování a mazlení u nás jednoznačně zabírá.  

Zdroj: Slune-cz.cz

 Říká se, že všechny děti rády malují. Pokud by toto tvrzení mělo platit, pak můj tříletý syn není dítě. Pastelky a papír mu nic neříkají, nezkouší kreslit. Párkrát čmárne a hotovo – jde dělat něco jiného. Přemýšlela jsem, jak jej k výtvarnému vyjádření motivovat, jak jej pro malování nadchnout. Hledala jsem, pátrala a… našla. Dvě různé pomůcky, které obě ve výsledku zafungovaly tím správným způsobem.
Tou první jsou prstové barvy. Dítě nepotřebuje ani tužku, ani pastelky, fixy nebo štětec, jen vlastní ruce. Syna barvy nadchly. Možnost patlat se v barvách, zanechávat otisky, stopy, kombinovat, míchat, zkoumat, co vše se dá prsty vytvořit… Ačkoli za normálních okolností nesnáší cokoli ulpívajícího na rukách a ruce si sám myje velmi ochotně, barvy mu na rukách kupodivu nevadí. Pro mě je synovo hraní s barvami náročnější než jiné aktivity – musím nejen zabezpečit stůl a okolí, ale i bedlivě hlídat, aby syn od „rozdělané práce“ neutekl a neotlapkal rukama od barvy cokoli v dosahu. Když ale vidím, jak září spokojeností, ráda mu tento způsob hraní dopřeji.
   Druhou trefou do černého se staly mýdlové pastelky do vany. Naše děti vodu milují a dokáží se rochnit ve vaně velmi dlouho. Jakmile mají k dispozici barvičky do vody, nelze je pomalu z vany dostat. Vesele si čmárají (tříletý syn) i vytvářejí krásné barevné obrázky (šestiletá dcera). Trénují tak nejen jemnou motoriku, ale následně i úklid. Když přijde čas na finální osprchování, dám dětem do rukou houby, aby mohly své výtvory z obkladaček zase smýt. Užívají si pak nejen malování, ale i proces ničení a následné očisty.
   Než se děti naučil s pastelkami zacházet tak, aby je nerozmáčely, nelámaly nebo aby vybraly pouze takové povrchy, ze kterých jdou pastelky bezezbytku smýt, chvilku to trvalo. Občas jsem musela zasáhnout a po malířském dýchánku dočistit spáry mezi obkladačkami, ale za pohled na syna, který si se zaujetím maluje, to rozhodně stojí.

Zdroj. Slune-cz.cz

Pod pojmem sport se obvykle každému vybaví pohybová-fyzická aktivita provozovaná podle určitých pravidel či zvyklostí, popř. s určitým nářadím, jejíž výsledky bývají často měřitelné, porovnatelé s dalšími, co daný sport provozují.

Sport – běhání, plavání, cyklistika, fotbal, tenis, házená, veslování a mnohé a mnohé další odvětví 🙂

Pokud Vy sport rádi nemáte a to ani na rekreační úrovni, tak asi velmi těžko přimějete, namotivujete svého potomka k nějakým sportovním výkonům, ale samozřejmě dá se. Chce to ale alespoň projevit pasivní zájem, např. kladně komentovat sport v televizi, neboť slova, proč se honí za tím míčem, že se jim chce jet taková dálka na kole každého maximálně odradí.

Pokud Vaše dítko již dobře chodí, tak je dobré začít sportovat. Nemyslím tím žádnou přípravu na olympiádu. Ale např. vzít ven míč a zkusit si házet, klidně kutálet, kopat jakože do branky, cokoliv, jen aby se dítě s míčem seznámilo.

Pořiďte dítěti odrážedlo (kolo bez šlapek) nebo kolo (na začátek pro bezpečnost s postranními kolečky) a dělejte výlety za dobrodružstvím. Žádné mega dlouhé trati, abyste dítě neodradili, opět jde jen o to naučit se stabilitě, šlapání a pokud dítě bude kolo bavit, tak věřte, že samo další zájem projeví 🙂

Choďte s dětmi plavat – na bazén, klidně i do rybníka. Samozřejmě nezapomeňte pro nejmenší než se plavat naučí na nějaké bezpečnostní prvky jako jsou kruh, křidélka aj. Zpočátku si třeba ve vodě jen hrajte, jde přeci o to získat lásku k vodě, nebát se potápět a na učení plavání je skutečně dost času. Někdo bude umět dříve, někdo později.

Nicméně nemusí jít o konkrétní sport, jde zkrátka o radost z pohybu, která je potřeba se také naučit. Takže vemte ven švihadlo, zkuste ať děti podlézají, přeskakují. Hrajte na honičku. Válejte sudy. Zkuste v trávě kotrmelec.

Děti mají samozřejmě rádi parťáky, takže nějaká organizovaná činnost není na škodu. Nicméně z vlastní zkušenosti bych pro nejmenší nevolila sport s konkrétním zaměřením, i když chápu, že pokud jste v mládí veslovali, že si tajně přejete, aby Vaše dítě minimálně veslování trochu ovládalo, mělo jej rádo. Každopádně jaký sport bude dítě dělat si vybere samo, nátlak nemá význam a především nikam nevede. Pokud dítě daný sport nebaví, tak v něm vynikat nebude a hlavně nebude šťastné. Takže pokud projeví zájem o atletiku, tak jej přihlašte na atletiku, ať vyzkouší to, o co má skutečně zájem.

A abych se vrátila k těm nejmenším. Jsem přesvědčena, že nejlepší pro mrňousky je např. cvičení v Sokole. Kdy získají přehled o možnostech, jaké jsou sporty, naučí se běhat, skákat, vylézt na žebřiny, skočit ze švédské bedny apod. A všestranost! Všestranost je důležitá 🙂

A závěrem. Pokud jste rodina, kde je sport doma, tak není, co řešit. Uvidíte, dítě zvládnete zapojit, a přijde mu sportování normální, příjemné strávení volných chvil. A určitě budete pyšní na jakékoliv úspěchy v jakémkoliv odvětví. No, a pokud se úspěchy nedostaví, tak se se svým dítkem radujte i tak. Že krásně uběhlo danou trať, že jste výlet na kolech super zvládli, že jste si to s ním na  bazénu moc užili, zkrátka že je Vám společně při fyzické aktivitě dobře!

Zdroj: Slune-cz.cz

Ve třech letech už se naše děti při nákupech dožadovaly „korunek“, aby mohly samy zažít pocit vlastní důležitosti, že to jsou ony, kdo vytahuje peníze a platí. Cenu peněz sice znát nemohly, ale věděly, že když venku najdou na zemi minci, nepatří tato do koše, ale do peněženky, a je možné si za ni později něco koupit.
Vědí také, kde se co kupuje. Kam chodíme pro potraviny, kam pro drogistické zboží, kam zajít, pokud potřebujeme koupit květiny. Vědí, že existují obchody, kde mají vše výše uvedené na jednom místě, a vědí také, že v menších obchodech s jedním druhem zboží mívají větší výběr.
Mezi třetím a čtvrtým rokem už se s mincemi v ručičkách samy hrnuly do pekařství, aby si koupily oblíbenou pochoutku. Vysvětlila jsem jim, že musejí počkat ve frontě, až na ně přijde řada, pak pozdravit a nahlas a srozumitelně požádat o to, co chtějí. Musejí mluvit zřetelně, aby jim bylo rozumět, a dívat se přitom paní prodavačce do očí, případně očima vyhledat to, co si přejí koupit, přes sklo pultu ukázat a paní prodavačku tak na produkt navést. Jakmile paní prodavačka oznámí cenu, mají podat peníze, počkat na drobné, poděkovat, vzít zaplacené zboží, rozloučit se a odejít.
Může se stát, že paní prodavačka požadované zboží nemá. Pak musejí mít dopředu rozmyšleno, zda si budou přát něco jiného, nebo zda raději poděkují a odejdou s prázdnou.  Nesluší se stát, přemýšlet a zdržovat tak ostatní. Samy by si jistě nepřály, kdyby je někdo dlouhým rozmýšlením zdržoval.
Pokaždé jsem při jejich „samostatných nákupech“ stála hned vedle nich, a pokud došlo k zádrhelu, zasáhla jsem. Občas samou trémou zapomněly děti pozdravit, jindy by nechaly na pultě zaplacené zboží. Vždy to ale nakonec dobře dopadlo. Dcera v čerstvých šesti letech nakoupí bez problémů sama, syn ve třech letech s dopomocí, nápovědou. Oba si to ale náramně užívají a já jejich pokroky sledují s pocitem uspokojení.

Zdroj: Slune.cz-cz

Že se jídlo v lednici a ve spíži nezjevuje samo od sebe, vědí naše děti už od dob batolecích. Aby bylo doma co jíst, je potřeba jít nakoupit a jídlo domů přinést.
Proces plnění spíže začíná doma. Napíšeme na papír, co nám doma chybí, na co máme chuť, rozhodujeme se, jaká jídla budeme v následujících dnech vařit, a sepíšeme, jaké suroviny k jejich uvaření potřebujeme. Děti tak třeba vědí, že k rajské omáčce je zapotřebí koupit čerstvá rajčata, rajský protlak a koření nebo že na výrobu palačinek potřebujeme mléko, mouku, vejce a olej na smažení. V obchodě pak oba, pokud dosáhnou na správnou polici, přinášejí do vozíku jednotlivé položky ze seznamu. Je to pro ně nejen hra na nakupování, ale také trénink paměti – ani jeden z nich ještě neumí číst, takže si musejí vybavit, co jsme s mou pomocí na papír napsali. Občas se mě ptají, proč kupuji konkrétní produkt, a ne jiný, který je umístěný hned vedle. Pronikají tak pomalu do světa konkurenčních výrobků, cen a složení. Dozvídají se, že některé věci stojí více, jiné méně peněz. Že některé věci nám chutnají, zatímco stejný výrobek vyrobený jinou společností nám nechutná.  Někdy volíme levnější výrobek, abychom si za ušetřené peníze mohli dopřát něco jiného, jindy volíme výrobek dražší, protože je kvalitnější nebo pro nás zajímavější. Vědí, že na závěr nákupu musíme vyložit vše z vozíku na pojízdný pás, nechat paní pokladní zboží namarkovat, věci naskládáme do tašek, zaplatíme, poděkujeme, rozloučíme se a odcházíme. Zhruba od dvou a půl let měli oba tendenci mi pomáhat vyskládat zboží na pás. Občas zkusili přidat i něco svého, například čepici nebo hračku. Hned jsem jim vysvětlila, že to jsou věci, které nám již patří, za které nebudeme platit, protože už našimi jsou, nemusíme je tedy kupovat.
Děti bedlivě sledují, co dělám a jak se chovám. Pokud něčemu nerozumějí, zeptají se a očekávají odpověď. Ne vždy ji dostanou hned, ale k průběhu nakupování se vracíme i cestou domů.  Děti spolu s nabytými informacemi získávají i větší sebedůvěru a jistotu při pohybu v obchodě.  A pomalu se připravují na to, že budou brzy schopné nakupovat i samy.

Zdroj: Slůně-cz.cz

  U tříletého syna jsem ráda, když si dokáže sám obléci spodní prádlo, tričko, kalhoty v pase na gumu, ponožky, mikinu přes hlavu a obout boty na suchý zip. Z hlediska sebeobsluhy ve školce mu to dočasně stačí a víc po něm zatím nežádám.
Šestiletá dcera se umí obléci kompletně včetně zipů a tkaniček. Donedávna jsme ale s oblékáním bojovaly z jiného důvodu – vybírala si v šuplíku kusy oblečení dle nálady, ale už ne dle počasí a teploty venku. Tak se stávalo, že jsem na ni nevěřícně zírala a ptala se, zda myslí vážně, že půjde ven v letních bavlněných šatech, když teploměr ukazuje s bídou 10°C. Nechtěla chápat, chtěla si obléci přesně to, co si právě vybrala, přesvědčena o tom, že nic jiného jí zrovna dneska slušet určitě nebude.  Ach ouvej. A rada? Ta nejbanálnější, která existuje.
   Sedla jsem si s ní a snažila se ji navést na to, co se stane, když vyjde ven v letních šatičkách právě dnes. Bude jí zima. Bude se třást a nebude se vůbec cítit dobře. Pravděpodobně nastydne. Oslabená chytí určitě nějakého bacila, kterému by se za jiných okolností ubránila. Když chytí bacila, bude mít pravděpodobně rýmu a kašel a nebude moci chodit ven si hrát.  Zato bude muset být doma v teple, pít bylinkové čaje s medem a polykat vitamíny. To by se jí líbilo? Krčila nos, že ne.
   Navrhla jsem řešení: Každé ráno se půjdeme podívat na balkón a zjistíme, jestli je venku teplo nebo zima, přičemž se cestou ještě podíváme z okna, jestli vykukuje sluníčko nebo je zataženo. Podle toho se oblékneme. Radši víc vrstev, které budeme moci postupně odkládat. Pokud si nejsme jisté, pak vždy bereme spíš víc než míň. Ráda souhlasila. Prosté, leč účinné.
„Tak co, jak je?“ volám na ni. „Zzzzimaaaaa!“ směje se dcera. „Je to na kulicha, nebo na plavky?“ ptám se. „Nééééé!“ směje se. „Mami, kde mám tu teplejší mikinu?“ ozývá se za chvilku z pokojíčku. „Tady,“ ukazuju v rukách kousek garderoby připravený k okamžitému obléknutí. „A jaké boty k tomu?“ ptám se. „Tyhle,“ vytahuje z botníku celoročky, „v páskových by mi byla zima.“
A je to. Můžeme vyrazit.

Zdroj: Slune-cz.cz

Po probuzení v novém dni byl a je u nás úsměv provázený slovy „Dobré ráno!“ vždy samozřejmostí. Ze strany nás, rodičů, odjakživa, a ze strany dětí zhruba od dvou let jejich věku.  Zrovna tak večer, když přijde manžel z práce, je zvykem se bouřlivě vítat a bez „Ahoj rodino!“ a „Ahoj tati!“ bychom se neobešli.  Večer po vykoupání a vyčištění zubů nastává čas pro čtení pohádek. Děti se jdou rozloučit s tatínkem, popřejí mu dobrou noc a poté, co jim přečtu pohádku, si popřejeme vzájemně. Je to tradiční tečka za uplynulým dnem.
Zhruba od dvou let věku jsem začala děti nabádat, aby zdravily sousedy v domě a aby zdravily při vstupu do obchodu – pokud tak již neučinily samy od sebe. Vysvětlila jsem, že je slušnost pozdravit a že přání dobrého a hezkého dne druhé potěší, zpříjemní jim den. Dodala jsem, že pokud někdo pozdraví nás, je nejen slušnost, ale přímo povinnost odpovědět.  A protože se to dělat má a musí, budeme to tak dělat i my. Logicky následovala typická otázka tříletých „A proč?“. Odpověď zněla stejně: „Protože se to tady, kde žijeme, takto dělá. Lidé to od sebe očekávají, a proto to budeme dělat i my.“
Nic nejde hned a nic nejde pokaždé, i když se snažíme sebevíc. Dnes u nás zvonila poštovní doručovatelka. Skorotříletý syn, prožívající právě období vzdoru, asistoval u otevření dveří, a místo aby pozdravil, vyplázl špičku jazyka a začal prskat. Klidně jsem odpověděla, že má odejít, když se neumí chovat a místo pozdravu vyplazuje neslušně jazyk, a ať se vrátí, až bude vědět, co se sluší a patří. Odešel za roh, aby se vzápětí vrátil a nahlas a zřetelně pozdravil. Dočkal se odpovědi a úsměvu, sám se usmál – a vše bylo v pořádku.
Občas se stane, že syn odmítne říci „Na shledanou.“  I jeho starší sestra mívala takové období. Obě děti se shodně odmítaly loučit, protože odmítaly přijmout samotný fakt loučení – například se jim z návštěvy nechtělo domů nebo nechtěly, aby návštěva odešla od nás. Stačilo si k nim přidřepnout a říci, že jim rozumím. Že vím, že se jim z návštěvy nechce domů, nebo že jim je líto, že návštěva musí odejít. Ale pokud se nerozloučí, bude návštěva smutná. Bude si myslet, že jim ani nestojí za pozdrav, a může se pak stát, že už příště nepřijde. To děti pochopitelně nechtěly, a tak se honem rozloučily, aby se zase s návštěvou někdy mohly setkat.    
Zdravit se děti nenaučí ze dne na den. A už vůbec ne pouhým vysvětlováním. Pokud nebudeme zdravit my, rodiče, nebudou zdravit ani děti. A naopak: Zdraví-li rodiče, je velká šance, že i z dětí vyrostou lidé, kteří vědí, že pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Taková, která zpříjemňuje den všem, kteří se jí účastní.

Zdroj: Slune-cz.cz

Jedním z pilířů výbavičky pro očekávané miminko je určitě kočárek. A zajisté to bývá jedna z nejdražších položek v rodinném rozpočtu. Kočárky prostě něco stojí. A pokud do něho investujete, určitě si ho budete chtít nějak pohlídat. Přece jen, dneska se krade všechno, kočárky nevyjímaje. Jedné známé ukradli kočárek zhruba týden po narození miminka, další zase nedávno ukradli i klouzačku ze zahrady. Nemyslete si tedy, že pokud se jedná o zboží tak úzce profilované, jako je kočárek či klouzačka pro děti, že se bude jednat o věci mimo okruh různých lapků a zlodějů.

Základní pravidla asi známe všichni. Nenechávejte kočárek před obchodem, a to ani prázdný, ani s dítětem. Pokud se do obchodu s kočárkem nesmí, tak prostě jděte do jiného. Nenechávejte kočárek před domem, a to ani na zahradě. Nenechávejte kočárek před ordinací lékaře. Jenže! Sami asi tušíte, že právě zde nastává problém. Většinou nemůžeme s kočárkem až do ordinace lékaře, stejně tak nemůžeme s kočárkem třeba do budovy školky, kam půjdeme vyzvednout starší dítě, taky nemůžeme s kočárkem do některých obchodů. A pokud někam prostě musíme nebo chceme, ale s kočárkem tam přístup máme odepřen, je dobré si kočárek nějakým způsobem zajistit, aby nám ho zatím někdo neukradl.

Vhodným doplňkem k výbavičce kočárku tedy bývá od prvého počátku tzv. Buggyguard. Je to vlastně bodyguard vašeho kočárku. Jedná se o moc šikovnou věcičku určenou k zabezpečení dětských kočárků. Je to výrobek nejen praktický, ale taky pěkně vypadá. Můžete si vybrat třeba opičku, hrošíka, pandu, prasátko nebo žábu. Používá se na kočárek, ale dá se pak použít také k uzamčení dětského kola.

A jak se zámek na kočárek používá? Buggyguard má takový plastový držák, pomocí kterého zámek přichytíte ke konstrukci kočárku. Pak sejmete i horní část zámku, tedy to zvířátko, a vytáhnete vložené lanko, které omotáte třeba kolem sloupu, nějaké trubky, plotu apod., zbytek pak vložíte zpět pod zvířátko. Zámek umožňuje nastavit třímístný kód, čímž pak kočárek dokonale zabezpečíte. Lanko je dostatečně dlouhé, má 1,3 m. Kód pak můžete libovolně měnit. Zámek pasuje na jakýkoli kočárek.

Podle mě je to velmi šikovná věcička. Jako si zamykáme svá kola, měli bychom si začít zamykat i naše kočárky. Někomu to může přijít divné, ale já si myslím, že za to riziko krádeže nám to prostě nestojí. Ono těch situací, kdy necháváte kočárek bez dozoru, bude víc než dost. Když čekáte miminko, tak vám to možná tak nepřijde, ale pak s miminkem zjistíte, že s kočárkem prostě nemůžete všude. Navíc budete jezdit třeba na cvičení, plavání s miminkem, a pokud nebudete používat jen auto a autosedačku, ale budete se přemísťovat i s kočárkem, tak tento šikovný zámek na kočárek určitě nejednou využijete. Na takovém cvičení či plavání jste pak třeba přes jednu hodinu a to je dost dlouhá doba. Za mě tedy má Buggyguard rozhodně ano.

Zdroj: Slune-cz.cz

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.
   Genitálie si děti myjí samy od chvíle, kdy začaly cítit, že to zvládnou (opět jsme pokládali za důležité říkat, co, jak a proč právě myjeme), což bylo ve 2 a půl letech věku syna a 4 letech věku dcery. Často ale ještě žádají o pomoc či kontrolu umytí i teď, kdy je dceři 6 a synovi 3 roky.
   Jsou den ode dne samostatnější, méně si ve vodě hrají a víc se soustředí na vnímání vody samotné a vjemů, které díky koupání zažívají. Koupání je záležitost tělesná i duševní, alespoň pro nás. A jsme tomu rádi.

Zdroj: Slune-cz.cz

    
U každého dítěte tomu než začne chodit předchází několik fází. Jaké? Nejdříve se Vaše miminko musí naučit držet hlavu, poté „pase koníčky“, naučí se otáčet ze zádíček na bříško a obráceně, později (cca půl roku a více) se začne plazit, začne se stavět na „všechny čtyři“, začíná lézt. Dítko může některou fázi přeskočit, např. naše dcera nikdy po čtyřech nelezla a u syna to vypadá na stejný vývoj. Naše dcera se plazila, pak šla do kleku, stoje a šup a už chodila 🙂

Ale abych nepředbíhala, takže díky plazení, lezení se dítko dosune k nábytku či jiné opoře, díky níž se naučí jít do kleku, později do stoje. A ještě později (právě cca 1rok) se dítě naučí pohybovat, chodit, kolem nábytku či jiné opory. Zatím se do „samostatných akcí“ nepouští, stále se něčeho přidržuje a získává pocit jistoty z prvních krůčků.

Co z výše uvedeného plyne? 🙂 že dítě naučit chodit nelze, naučí se to zkrátka samo, až bude chtít, až se na to bude cítit, prostě najednou se Vám „rozchodí“. Nicméně mu můžete určitým způsobem pomoci!

Určitě dítku nabídněte jistou pomoc, choďte s ním za ruce! Chytněte jej za ručičky tak, aby dítko stálo před vámi a zkuste chodit s ním.

My jsme měli i chodítko, takový prima vozík, co nešel jen tak převrhnout, co měl dokonce spousty aktivit na hraní. Díky tomuto chodítku se dcera rozchodila určitě rychleji a především snáze. Nejdříve si vždy stoupla o zmiňované chodítko, pohrála si s aktivitami a když chtěla, tak  s ním chodila, zkrátka jej tlačila po bytě, po venku. Později, až zjistila, že ji chodítko „zdržuje“, tak se pokusila o samostatnou chůzi, ale to už za chodítkem chodila s jistotou.

Na to, aby se dítě pustilo a šlo do volného prostoru, tak na to musí mít již výše několikrát zmíněnou jistotu. Někteří se „bojí“ méně, někteří více.

Ještě bych chtěla upozornit, že dětské doktorky, doktoři doporučují, aby se dítě naučilo chodit zcela samo, bez pomoci, takže pokud dítě o chodítko-vozítko nejeví zájem, tak jej nijak nenuťte a ani nějaké dlouhé vodění za ruce nepřehánějte, pokud dítě zájem má, tak mu kousek pomožte a zbytek opět nechte na něm samotném!

Další moje rada jsou dobré botky. Pokud dítě chodí doma, tak ať chodí na boso (v ponožkách), je to nejlepší pro tvorbu dětské nožičky, klenby. Pokud máte podlahy studené, popř. kluzké, tak mu pořiďtě capáčky. Ty kvalitnější se dělají z měkké kůže a neměli by pokazit vývoj dětské nožičky. Na ven pořiďte dítku samozřejmě botičky. První botky by měli být plné a pevné (pevná pata, pevná špička). S velikostí Vám jistě v obchodě poradí, nicméně pokud si dítě v botičce stoupne, tak byste měli pohodlně za patičku ještě do boty vložit svůj prst, tzn. že botka by měla být větší o cca půl centimetru. Určitě pořiďte boty „certifikované“, které mají atest pro zdravý vývoj dětské nožičky, chodidla, plosky, klenby atd.

V žádném případě však nepořizujte chodítko typu vozík, do kterého dítě posadíte a ono tam stojí, ačkoliv si samo stoupnout neumí!!! Tyto chodítka byla vyřazena z prodejen, aspoň z těch „kvalitních“, na bazarech se s nimi ještě setkáte, ale jak říkám – Nebrat. To radši investujte do nějakého stabilního vozíku-chodítka, popř. prvního kočárku, o který když se dítě postaví, tak se nepřevrhne, nespadne a který může pomocí vlastní síly, vlastních krůčku tlačit před sebou.

A poslední věc, naučte dítko padat, zkuste mu vysvětlit, zpočátku názorně ukázat, jak si ze stoje zpět klekne, případně sedne, aby nedošlo ke zbytečnému pádu nebo v horším případě k úrazu. Děti jsou velmi chápavé a např. když jim dvakrát ukážete, že ze sedačky se slézá tak, že si lehne na bříško a nožičkami napřed, tak si to zapamatují a v podstatě se na ně můžete spolehnout, že nespadnou, pokud nenastane mimořádná situace. Mimořádnou situací myslím to, že se dítě zabere do „hry“ a zapomene, jak se určitá věc, která je mu známa, provádí.

A teď už skutečně poslední věc – velmi dobrá rada, která u nás zafungovala! Až uvidíte, že dítě ťape kolem nábytku s přehledem, tak si stoupněte na dva tři krůčky od něj a zkuste jej namotivovat, aby přišlo k Vám. V případě, že tuto, ačkoliv velmi krátkou, vzdálenost zvládne, tak získá tolik potřebnou jistotu a přístě vyrazí i na o pár kroků delší vzdálenost!

A s ušlými metry a s rostoucím věkem se bude vzdálenost zvětšovat a najednou Vám po bytě bude běhat malý „ďábel“, kterého budete mít problém zastavit 🙂

Zdroj: Slune-cz.cz

Příbor? Vidlička, nůž a lžíce/lžička. Nástroje, který člověk potřebuje každý den. Takže je na místě své děti naučit jíst příborem.

Již s prvním příkrmem (cca 6 měsíc života) má dítě zájem o lžičku. Takže mu určitě jednu půjčte, ať ji může zkoumat a druhou ho krmte.

Později, až je dítě schopné pochopit funkci lžičky/lžíce a již má svoje pohyby koordinovanější, tak zkuste nechat dítě jíst lžičkou. Ovšem ne polévku, či jinou tekutou stravu, zkuste něco tužšího – třeba bramborovou kaši 🙂 Opět, jako při všem, co budete dítě učit, se obrňte trpělivostí a tentokráte si navíc připravte něco, čím otřete dítě i jeho okolí.

Ovšem, pokud se mu jíst lžící podaří, tak jej určitě chvalte a nekoukejte na to, že část potravy skončila na oblečení, na stole, pod stolem apod. Ze začátku nechte na dítěti, jak si samo s krmením pomocí lžíce poradí a postupně jej opravujte a ukazujte mu, jak se lžíce drží správně. Není kam spěchat a nejhorší je dítě od učení odradit.

Později přidejte vidličku. Určitě dítko změna potěší a napíchnout si předem připravené-nakrájené kousky masa, brambor pro něj bude zážitek.

Až jako poslední přidejte nůž. Opět kontrolujte a ukazujte dítěti, jak se vidlička drží, jak se drží nůž. Na první „to krájení“ mu poskytněte něco, co mu ukrojit půjde dobře 🙂

A pokud si bude i ve cca 3 letech a výše pomáhat při jídle nejen příborem, ale i rukou, tak to neberte nijak tragicky. Vše totiž doladí s nástupem do školky, kde uvidí své malé vrstevníky, jak rovněž používají příbor a bude se snažit ostatním vyrovnat.

A tip? Určitě jako první lžičku pořiďte lžičku plastovou a odpovídající velikosti. První dětský příbor už může být i z nerezu, ale rozhodně vidlička není nijak zvlášť ostrá a ani nůž není ostrý tak, jako běžný příborový nůž. Rukojeťe bývají různě barevné, s různými motivy, nebo různě dětsky tvarované, takže určitě zvládnete společně se svým dítkem vybrat takový, aby se mu jeho první příbor líbil!

A samozřejmě je vhodné jít dítěti příkladem, tzn. jíst příborem a pokud se pro daný pokrm hodí vidlička a nůž tak ji použít a ne si říci, to už dojím lžící!

Tak hodně štěstí a hlavně „kultury“ při stolování.

Zdroj: Slune-cz.cz

Kdy začít dítě učit nějaké to říkadlo, básničku, popř. písničku? V nadpise je uvedeno okolo 2 let, nicméně záleží na tom, kdy Vaše dítě začne mluvit! Znám děti, které ve 2 letech mluví dobře a ve 3 letech se s nimi domluvíte na všem, ale také znám děti, které ještě ani ve 3 letech toho moc nenamluví! Prostě s dětmi je to pokaždé jiné, nikdo není stejný!

Nejlépe je začít s něčím jednoduchým, což je asi samozřejmé. Takže nějaké to říkadlo o pár řádcích, nejlépe nějaké, které je doprovázeno určitou činností. Dítě si pak slova lépe zapamatuje na základě toho, co dělá, ze začátku na základě toho, co děláte s ním. Typické je říkadlo, básnička: „Kolo, kolo mlýnský...“ nebo „Paci, paci, pacičky...“.

A jednoznačně! Opakování je matka moudrosti, takže často říkačku opakujte. Klidně „říkačkujte“ celý den 🙂

My např. kdykoliv jsme byli na houpačce a houpali jsme děti, tak jsme říkali: „Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy...“ a to klidně x-krát po sobě. Postupně se dcera začala zapojovat tím stylem, že s námi říkala: „-py, -py, -py …. -py“ 🙂 Později jsem záměrně říkačku nedoříkala a v každé sloce poslední slovo vynechala a čekala, dokud jej dcera nedoplní, abych začala básničku říkat dále. I tento způsob měl úspěch a nyní? Nyní začnu říkat a dcera říká zvesela se mnou. Občas ji slyším i jak třeba houpe panenku a básničku ji říká zcela sama, sice občas pomotaně, ale je tam vše, co má být 🙂 zkrátka i cizí člověk pozná, že se jedná o říkačku „Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy...“.

A co je pro Vás výhoda? Malé děti se strašně dobře a rychle učí a hooodně si toho pamatují. Takže nejdříve umí jednu říkačku, pak druhou a najednou jich je několik, aniž byste je dítě záměrně učili. Ale základem je dítěti říkačky, básničky při různých příležitostech říkat, aby mělo možnost je odchytit. A naopak díky říkačkám se můžete naučit další, jiné činnosti, např. zavazování bot aj.

A nezapomeňte chválit, chválit a chválit. Pokud se tedy dítěti podaří s Vámi říkačku jakýmkoliv způsobem říct, tak jej prostě pochvalte, že je šikovné a že jste to zvládli moc dobře a že to určitě večer musíte ukázat tatínkovi až přijde z práce. Věřte, že dítko se rádo svým umem pochlubí. No a v případě, že Vám dokonce potomek řekne básničku samostatně, tak nešetřete potleskem 🙂

A písnička? Písničky jsou těžší a to z toho důvodu, že jsou delší. Nám se osvědčilo poslouchat písničky v autě. Žádné DVD, jak je tomu v dnešní době zvykem. Ale písničky, mám CD 50 nejlepších hitů od Svěráka a Uhlíře. Nejen že se písničky líbí dětem, ale líbí se i nám rodičům. Jsou dobře zapamatovatelné, takže my rodiče zpíváme a refrémy, ty už zpívá i naše dcera. U některých jejích favoritů zná v podstatě text celý. Občas ji nějaké slovíčko vypadne, občas něco zkomolí, ale zpívá. Dokonce skutečně zpíva – myslím tím, že „notuje“ 🙂 ačkoliv my s manželem moc dobrý zpěváci zrovna nejsme. Opět je důležité nestydět se dítěti zazpívat. Ono nebude posuzovat Vaši kvalitu zpěvu, ono pouze posoudí to, zda zpíváte nebo ne, zda se mu případně daná písnička líbí. Zkrátka nemůžete po dítku chtít, aby Vám zazpívalo písničku, když od Vás uslyší, že nezpíváte, že zpívat neumíte, že zpívání nemáte rádi!

No, a až bude dost říkadel a básniček a hlavně až se dítě zvládne více soustředit (věk cca 3 roky), tak začněte vyprávět a číst pohádky. U nás byla první Karkulka a druhá Budulínek. Čtetě každou pohádku i několikrát, pak ji zkoušejte s dítkem převyprávět a uvidíte, že není problém naučit dítko vyprávět i pohádky.

Pokud od Vašeho potomka neuslyšíte žádnou říkačku, písničku v předškolkovém věku, tak věřte a hlavně se těšte na věk školkový. Dítě se tam v kolektivu básničky, písničky naučí snáze, budou ho motivovat ostatní děti a rádo se Vám doma pochlubí 🙂 Takže nebojte, budete mile překvapeni, jakého šikulína doma máte!

Zdroj: Slune-cz.cz