Dnes je 5.1. 2019.

Před rokem touto dobou jsem již byla po proběhlém potratu...

Když jsem tehdy s tou smutnou zprávou dorazila domů, bylo mi vážně na nic.

Partner mě hned objal, a říkal mi, že ho to moc mrzí, a omlouvá se. A že budeme mít určitě jiné miminko, ať nesmutním.

Můj  gynekolog mi nedoporučoval v mém případě čekat na samovolný potrat, ale já kyretáž odmítla.

Jelikož jsem jí prodělala před několika týdny jako standartní postup při rozšíření čípku pod narkozou. (ten mi totiž po konizaci čípku téměř srostl, zjizvil se a já neskutečně trpěla při menstruaci několik dlouhých měsíců, než se na to přišlo čím to je)

Domluvila jsem se tedy v nemocnici na tabletách, které měli plod vyloučit. 

Jednalo se o potratové tbl, ale dostala jsem jenom ty, které vyvolávají stahy dělohy.

Upřímně teda můžu říct, že kdybych věděla, jak hrozné to bude, nikdy bych do toho znovu nešla.

Po rozpuštění prvních dvou tablet v ústech, mi asi hned do půl hodiny začali bolesti, které se stupňovali. Ještě jsem se rozhodla skočit na malý nákup, a u pokladny už jsem se docela kroutila. Cestu domů autem, která mi trvá 30 minut, jsem myslela, že ani nezvládnu.

Jakmile jsem dorazila domů, cítila jsem, že se mi spustilo silné krvácení a okamžitě jsem běžela na wc.

Tam, v proudu krve, skončil v záchodové míse plodový obal, bez miminka, které se dle dr.přestalo vyvíjet hned v začátku těhu(diagnoze se říká anembryomola).

Ale tím to neskončilo, naopak.

Bylo mi strašně špatně, střeva se mi kroutila, jako by mi je někdo ždímal. Následoval průjem, a stále silnější a bolestivější kontrakce.

Když vyvrcholily, nemohla jsem ani udělat krok, brečela jsem bolestí. Svírala jsem se v křečích, a přála si, ať už je konec. Sotva bolesti začali polevovat, musela jsem si vzít další dvě tbl.  A začalo to všechno nanovo. Přidalo se zvracení, zimnice. 

Přítel mě v největších bolestech držel v náručí a utěšoval. Vodil mě na záchod, podával kýbl když jsem zvracela. Byl mi obrovskou oporou.

Konečně v deset večer jsem vyčerpaná a bolavá na těle i na duši usnula. 

Bylo po všem.

Co jsem prožívala během následujích dní, ví a pochopí asi jen ta, jež má stejnou zkušenost...

Chtělo to čas, a smíření se s tím vším.

Myslím, že nás to oba dva hodně sblížilo a posunulo dál. A jak říkám, všechno zlý je k něčemu dobrý, bylo to i v tomto případě.

Po šestinedělí a proběhlé první menstruaci, k nám zavítalo miminko znova.

Tentokrát už se šťastným koncem:slight_smile: