Ztráta, co zkrátka bolí...

Nikdy by mě nenapadlo, že mě tohle potká...že budu muset prožívat taková muka, jak psychická, tak fyzická.

Tohle moje těhotenství, čtvrté, nebylo plánované.

Přišlo nečekaně, a způsobilo šok, ale nečekala jsem, že bude tak velký, hlavně u partnera...

Můj přítel, je ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala, a to ze mě nemluví naivní zamilovanost, či růžové brýle, ale zkušenosti a životní útrapy, co mám už za sebou. Prostě je to muž s velkým M, čistým a velkým srdcem, tak velkým, že si nejen zamiloval mě, jakožto matku tří dětí, ale jeho láska dokázala pojmout i všechny ty moje tři poklady.

Po dvou měsících jsme si řekli, že se sestěhujeme a začli jsme spolu žít, jako rodina se vším, co k tomu patří🙂

A potom, náhle přišlo tohle těhotenství. Neplánované. Absolutně nečekané.

Po prvotním šoku mi přítel po třech dnech oznámil, že to dítě nechce☹že už takhle jsme velká rodina a jelikož byl dlouho před námi sám, byl zvyklý na svůj režim starého mládence a vyhovovalo mu to. Najednou jsem mu vkročila do života já s třemi dětmi, kteří svým smíchem a křikem vyplnili velký prázdný dům do posledního centimetru čtverečního...

Vůbec jsem nečekala takovou reakci a úplně mě to dostalo na kolena. Jako by se mi zhroutil celý svět...řešili jsme to dva dny...mluvili o tom, nicméně, stále stát za svým, nechápal, proč tolik trvám na tom, si dítě nechat, já zase nechápala jeho argumenty, že by chtěl až tak za dva-tři roky...Nakonec mi víceméně řekl, že to 4 dítě (byť by bylo jediné a vlastní)by prostě neustál, a že buď půjdu na potrat a nebo půjdeme od sebe.

Vím, dnes už vím, že z něj mluvil strach, z toho všeho co by nastalo...A já souhlasila...vyčerpaná z dlouhých rozhovorů, vyčerpaná z toho, že nechci přijít o člověka, kterého miluji...a brečela jsem. Brečel i on.

Oběma nám došlo, že tady neexistuje kompromis...musí to být buď tak a nebo onak.

Ráno poté, co padlo rozhodnutí, a miliony slz...mi řekl, ať si to nechám, že to nějak zvládneme  a že mě miluje a nechce, abych se trápila...

Přesto jsem měla smíšené pocity...Nedostavila se ani úleva, taková jakou bych čekala. Mezi námi viselo ve vzduchu to, že on dělá něco, co nechce...a není z toho nadšený..což mi bránilo se radovat, a těšit se na ten náš zázrak...

Následovaly konroly u dr. 

Váček je v děloze...hurá.(4+4tt)

Za 5 dní  na ko. Váček vyrostl...kontrola za 14 dní a dle mého gynokologa už jistě bude i srdíčko...jenže pár dní na to5+6tt jsem začala i navzdory Utrogestanu co jsem užívala, špinit. Jela jsem na gynekologii do nemocnice, kde mi udělali utz a zjistili, že váček zase vyrostl, ale je PRÁZDNÝ...Žádný žloutkový váček, žádné embryo...Vzali krev na kotrolu hladiny HCG a za dva dny jsem měla dorazit znova na odběry...hladina se zvýšila, ale ne o moc...z 16 770 na něco přes 24 000...rozhodující měl být utz a odběry krve 2.1, kdy jsem měla být dle ms 6+5...

Nejdřív jsem šla na utz, kde mi to bylo okamžitě jasný, že moje modlitby byly naprosto zbytečné...stále prázdný gestační váček, který už vyrostl na velikost 8+2tt(přitom dle ms 6+5)za tři dny mi dali termín na kyretáž...

I když už jsem to tak nějak čekala, že to zřejmě nedopadne dobře, jelikož jsem pořád špinila, což jsem ani u jednoho těhotenství neměla...stejně mě to sebralo...brečela jsem už v nemocnici...nešlo to zastavit...Doma, když přítel přijel z práce, znova. Řekl mi, že ho to moc mrzí, pevně mě držel v náručí, když jsem plakala, utěšoval se, omlouval se a řekl:" neboj, budeme mít spolu jiné miminko"...Trošku mě to uklidnilo, vidina našeho společného miminka...ale zároveň i strach, co když se to bude zase opakovat...

Bylo to opravdu těžké, jak psychicky, vědět, že to nevyšlo a proč??!!

Ale i fyzicky, nevolnosti jsem měla jako v těhotenství, chutě/nechutě, bolestivá rostoucí prsa a o břichu, které mi v tomto 4. těhotenství začalo růst snad už po pozitivním testu...

Nechtěla jsem podtoupit znova kyretáž, protože jsem na ní byla před dvěma měsíci z důvodu rozšíření čípku, jež mi po konizaci před dvěma lety srostl, až téměř zarostl:-/ a s tím i udělali kyratáž..prý standartní postup.

Proto jsem si vyhledala na jaké bylinky mohou vyvolat třeba stahy dělohy, jelikož už jsem právě špinila, říkala jsem si, že by se to mohlo třeba rozjet samo...Nic. Nepomohli ani různé směsy bylinek, ani horký svařák a vařící vana...Přála jsem si, aby to odešlo alespoň samo...bez narkozy, desinfekce, operačních nástrojů a mnoho rizik s tím spojených...

Nakonec jsem volala do nemocnice, že nechci podstoupit klasickou kyretáž, a že přeci musí existovat nějaký způsob, injekce, co by se dala použít, aby se to odplavilo. Po poradě dr.s primářem mi byli na můj souhlas písemný, s provedením vkonem, podány tablety (3 ks)a za další tři hodiny další 3 kusy...

Musím říct, že už bych do toho NIKDY nešla.

Už pár minut po rozpuštění tablet mě začalo bolet břicho..bolesti byli silnější s ubíhajícím časem, cestu domů autem jsem myslela, že ani nezvládnu.

Hned co jsem dojela domů jsem začala krvácet(asi hodinu po tabletách) a vypadl ze mě první a asi největší kousek..zřejmě ten plodový váček☹

Bolesti ale přesto začali být mnohem a mnohem silnější a dvě hodiny po už jsem pomalu lezla po zdi a kroutila se v bolestech...bolel mě žaludek, střeva se mi kroutila a tak jako při všech porodech i tentokrát jsem zažívala křížové bolesti... bolesti přicházeli jakoby v intevalech a nabývaly na síle, tak asi, jako klasické kontrakce. V těch největších bolestech jsem si musela vzít další tři tablety a měla jsem co dělat, baych to udělala, věděla jsem, co bud ezase následovat, ale na druhou stranu jsem věděla, že je to potřeba, aby to proběhlo až do konce a s úspěšným vyčištěním.

Po těch dalších třech pilulkách mi začalo být i zle od žaludku, k  průjmu se tak přidalo i zvracení, zimnice, třesavka, a silné bolesti, to už jsem si vzala i dva 400 brufeny, ale stejně jsem se svírala v ohromných bolestech a knourala. A to nejsem žádná cíťa. Mám za sebou tři porody, ale tohle....to byl opravdu hnus.

Je pravda, že moje dva první porody proběhly úplně jinak, bolely, ale tak nějak přirozeně, a snesitelně, kdežto třetí porod mi vyvolávaly, a byl sice rychlý, ale bolesti nepřirozeně velké, silné a kruté(už nikdy bych nechtěla zažít vyvolávaný porod...ani potrat)

Přítel mi několikrát chtěl volat záchranku, když viděl, v jakém jsem stavu...chtěla jsem to vydržet a zkusit to zvládnout, což se nakonec i s jeho psychickou pomocí podařilo. V těch největších bolestech mě pevně držel v náručí, vodil mě na záchod, protože jsem těma bolestma ani nemohla pomalu chodit, hladil ve vlasech, přikrýval mne, pečoval a měl o mě hrozný strach...došlo mi, co už jse věděla dávno, že tohle je můj chlap, co by stál při mě a bránil by mě do posledního dechu...za poslední týdny jsme si jako pár prošli zkouškou. Myslím, že oba dva jsme si prošli bolestí, jak duševní, tak v mém případě i tou fyzickou.

Věřím, že nás to stmelilo, a že  nás do budoucna čeká odměna v podobě očekávaného, radostného a zdravého, donošeného miminka....

I když ztráta pořád bolí, nejenom fyzicky, ale i psychicky...pořád se musíme dívat dál. Do budoucnosti a veřit. 

Věřit, že po špatném příjde to krásné. Zasloužené štěstí🙂