Asi bych to ignorovala. Třeba když nebude mít pozornost, přijde na to, že je to zbytečné.

Taky to tak mame a podle me je to volani o pozornost, protoze holt mladsi braska te potrebuje porad vice a ma vic tve pozornosti. U nas je to tak urcite, ale narovinu, vubec nemam chut se ji vic venovat, kdyz v jednom kuse fnuka a je protivna, vytaci me to a nejak se nemuzu premoct.

@xivet mám to samé. Čím víc kňourá, tím je pro mě těžší být na ní milá

U nás je to to samé.Dcera řve kvůli každý kravine...a to i stihla chodit do školky od začátku roku asi 3 týdny ( nejdříve nemoc,pak covid a pak uraz?).Byli jsme i na dovolený ,takže vypadli jsme všichni z baráku a stejně knourala....ve školce je to prý nejhodnější dítě....taky nevím ,co s tím,ale stojí mne to hodně moji životný energie 🤣🤣🤣

Mam to hodne podobne. Stejny vek deti, jenom starsi byl ve skolce vic. 1, castecne to odkoukal od ostatnich a 2, vyzaduje tim pozornost. Snazim se nereagovat, odvest pozornost, ale kdyz se rozfnuka, ze mu snime jogurt, kdyz ho ma pred sebou s lzickou (nebo jina totalni kravina), tak se musim hooodne drzet.

@voskovkyapastelky u nás jsou to vesměs jen takovýhle kraviny co píšeš. A třeba 20-30 za den. A taky se musím držet. Ale už to nejak nedávám a kolikrát už na ni řvu, i když vím, ze celou situaci jen zhoršuju. Jenze mám jen jedny nervy

@sofie1711 u nas to bylo horsi ve skolce, uplne doma "vypnul". Co doma, ve dverich skolky. Ted uz trochu vim, u ceho fnuka a snazim se tomu predejit. Ale kdyz se oblikame, on na nas kouka, 6x mu reknu oblikej se, lita s holym zadkem po pokoji a pak se rozbreci, ze chtel vyhrat...tak to taky bouchnu 🙂

@xivet vím ze je to z největší pravděpodobnosti volání o pomoc a žárlivost, ale nevím jak to řešit. A ano, rozhodne ji po těchto extempore nemám náladu věnovat více času. A mrzí mě to, protože kolikrát na ni i řvu, což vím ze není řešení a situaci to ještě zhoršuje, ale nemůžu si pomoct. Už jsem zralá na Chocholouška. Bohužel ale nemám jen ji, ale navíc roční dítě, velkého psa a ještě větší barák se zahradou a manžela který když dobře, jezdí dom z práce v pět, někdy až v noci

@voskovkyapastelky hele, já už nevím. To se nedá předvídat. Někdy si říkám, ze je to každý den jinak. Jednou je to to, podruhé ono. Řve třeba kvůli tomu, ze nemůže zavřít flašku 🤦‍♀️. Najednou mi tvrdí, ze spoustu věci neumí. A o oblékání ani nemluvím. Sama za zivyho boha nechce a když ji řeknu ze sama, to je totální hysterie na kolaps

Zkusila bych ji vic mazlit, tulit, chvalit za cokoli se ji povede, at vidi ze tu vasi pozornost ma... Pomuze i vic vysvetlovat,proc se ji zeovna treba nemuzete venovat a treba kdyz zacne fnukat, ptejte se ji co ji pomuze, aby nefnukala, ze i vas pak mrzi, ze je smutna. Pricinu jejiho chovani znate, tak ji trochu toho casu navic venujte a treba se rychle srovna a nebudete se navzajem takto trapit. Ona to fakt nedela schvalne.

Moje dcera je taky mega ufňukánek, ale když jsme třeba u babičky, je klid, má víc zábavy a pozornosti a celkově se prostě něco děje.
Doporučuju zapojit další osoby, co jí třeba vezmou na výlet, vyloženě si řekni o pomoc, protože na jednoho člověka je toho moc.

Syn 4,5 roku má tohle období taky. Do školky chodil hned jak to bylo možné. Druhé dítko doma není. Nejdou mu obléknout kalhoty - rev, pudink jsem mu vyklopila na talíř já - rev, nemůže se trefit autem do garáže - rev, prohraje ve hře - rev.
Nechávám ho vyvztekat z nejhoršího, když zacne znovu, že tohle a tohle, rázně ho utnu, že má smůlu, že se to tak stalo a jestli ještě bude zase brečet, tak bude sekec mazec. Většinou to zabere a přijde si pak pro pomazleni a uklidní se.

ježíš já jsem taak ráda že to tady čtu, adri je sice jen 2 roky a čtvrt, ale mám doma 3 měsíční s kolikama, takže si dokážete představit jak to funguje tatínek doma taky zase tolik není, že by ji někdo jiný zabavil to nehrozí. a před 14dny začalo vyloženě peklo který se fakt stupňuje, neustále nejen fnuka ale vyloženě řve, vzteka se atd..pak se zjistilo že ji leze poslední stolička, jnez ta už je venku a ona je ujecena pořád a už tak že i chlap na ni houkl a to je co říct. zkouší na nás, jak jste psali najednou nic neumí, šíleně a cíleně zlobí, vyloženě jde po věcech co ví že nesmí samozřejmé když se zadari a malinká spí tak se jí chci věnovat pomazlit, to zase odmítá, chce jen tátu. už ty její jecaky dost nedávám.

Vy jako rodiče jste se rozhodli si pořídit další mimčo, nebylo to rozhodnutí vašeho dítěte. Tak se zkuste na chvíli vžít do toho, jak se cítí. Srovnává se to s tím, že by si váš muž přivedl domů další ženu a řekl vám, že odteď tam bude žít všichni spolu 🙁 Píšete, že vidíte že volá po pozornosti, tak řešením je tu pozornost věnovat, když budete dítě ignorovat nijak mu nepomůžete a sobě taky ne. Je to těžký, když dítě pořád kňourá a tím vás vytáčí, první reakce je prostě být na něj nas*raný, ale když to překonáte a pokusíte se ho pochopit a pomoc mu, uleví se nakonec jemu, vám a navíc tím podpoříte i lepší sourozenecký vztah.

Měli jsme nějakou dobu to samý, ale mladší už je 16m a je to lepší. Pořád jsem ji opakovala, že nemá ječet, protože jí nerozumím a nemůžu jí pak pomoct. Tak se vždycky chvíli snažila, ale za čas to prostě přešlo. Teď máme pro změnu období "Nikdy na mě nesmíš křičet a nikdy mi to nesmíš zakazovat" 😀

U nás jsem si v jejích 4,5 letech přečetla něco o aspergru. Nevím jestli ho má, každopádně neustále řve (a klidně i je hnusná na mě) kvůli kdejaké kravině, nic jí "nejdééé" (navlíknout třeba ponožka atd. prostě vše má dělat máma). Pochopila jsem, že ty poruchy autist. spektra mají hlavně dva detaily: 1) strašné frustrace kvůli všemu, co se v jejích očích nepovede, 2) najedou na vztek, nedokážou ho zastavit ale cítí se kvůli tomu vinni. Tak bych to polopatě shrnula, co jsem si z toho odnesla já. Ignorovat nepomáhá, to bude hudlat klidně hodinu, dokud mi nerupnou nervy.
Já teda díky tomu vědomí, jak to můžou mít třeba aspergři, jsem konečně schopná si tyhle věci nebrat osobně. Většinou podvědomě cítím, že jí třeba hrozně vadí, že jí "nejde" nasadit ponožka, a i mě to vytočí, že už zase dělá scénu. Takže teď se snažím si zvědomit tenhle pocit, a řeknu jí třeba: "Štve tě to, viď, že to nejde. To je hrozný, jak je to namáhavý. Pořád tě to zlobí." Ona to třeba ještě lehce vystupňuje, pak se vysmrká a už to jde. Nebo jindy je to malinko na dýl, ale dokud to takhle zvládnu ty situace, tak už se neděje, že je i zlá na mě. Někdy velmi pomáhá když řeknu: "Já jsem se to taky musela učit, když jsem byla malá. Mně to taky nešlo." Jindy jí chci utěšit, ale ona když je takhle rozjetá, tak nechce ani za nic. A v poslední době se mi občas podaří, že řeknu: "Tak se nemusíme ještě usmířit, jen mi připadá, že by sis mohla odpočinout u mně. Ale usmíříme se třeba až později." atd.
Je to věda :D

@censa Mas naprostou pravdu, cetla jsem i ten clanek z nevychovy, na ktery narazis a moc se mi libil, ale neni to tak jednoduche, jak by se mohlo zdat. Za prve me to vytaci a nedokazu se s tim poprat (moje chyba) a za druhe jsem se fakt snazila se ji venovat vic, i kdyz si myslim, ze jsem se ji venovala dost i tak, kazdopadne to nepomohlo, porad ma malo, manzel se ji venuje take hodne, chodi domu docela brzo. No a za treti proste potrebuju i ja cas na sebe, proste potrebuju, jinak jsem vyhorela a vsechno je jeste horsi. Ale jak ten cas najit uz nikdo neporadi 🙂