Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Maminky, je tu mezi vámi někdo, kdo studoval obor PORODNÍ ASISTENCE na Masarykově univerzitě? Potřebuji se na něco optat 🙂 . Klidně piště SZ 🙂 . Jinak prosím o sdílení 🙂

    strawberr
    10. říj 2014    Čtené 0x

    Nezapomenutelný

    Bylo, nebylo jednou jedno království, ve kterém žili král a královna se svojí královskou rodinkou. Bylo to velice krásné a blažené království, jenž bylo plné štěstí, citů, něhy a lásky. A v tomto království, kde se všichni měli rádi a byli šťastní, měli i spoustu květin. Nejrůznějších květin, které snad už dnes ani neexistují, protože je hněv a zloba zlých lidí zničila. Byly to velice krásné květiny, které svoji výživu nebraly jen ze země, vody a slunečního záření. Jejich nejhlavnější výživou byla totiž láska. Tento lidský cit je dokázal vybarvit do nejrůznějších barev. Barev, jaké si dnes nedovedeme ani představit. Barev, jaké pravděpodobně neměl na paletě ani sám Bůh, když tvořil Svět. Protože tak pestrou paletu barev má totiž jen sama Láska.

    Tyto krásné barevné květinky byly k vidění na každém kousku království. Byly všude, kde byli zamilovaní a láska. Pamatujete na Pyšnou princeznu, která dostala květinku, která uměla zpívat? Avšak, když neměla ty správné podmínky, nezpívala? Přesně takové byly květinky i v tomto království. Pokud jste si utrhli jednu z těchto krásných květinek, která vám 'přišla' do cesty, avšak jste se o ni dobře nestarali a vaše láska nebyla čirá jako voda v lesním potoce, u kterého tančily víly, květinka jednoduše uvadla. Ovšem pokud jste měli čisté úmysly a dokázali jste milovat, květinku jste si mohli zasázet na svoji zahrádku a jen sledovat, jak se jí díky vaší lásce a náklonnosti daří.

    A jak už to tak bývá, není jednoho kvítka jako druhého. Mohou být vedle sebe, žít si po boku od nepaměti, dokonce mohou být stejného druhu, původu i barvy, ale i přes to všechno mohou být odlišné. A ne každý květ se dovedl zbarvit jakýmkoliv druhem lásky. Některý potřeboval lásku kamarádskou, jiný mileneckou a další třeba rodičovskou. Přesně tak. Stejně jako bylo nespočetně mnoho těchto květinek, jejich barev a druhů, tak stejně nespočetně bylo i druhů lásky a citů, ze kterých květinky žily. A věřte tomu, nebo ne, tyto kvítky měly i svá jména. Bylo jich strašně moc, a kdybych si měla vzpomenout alespoň na desetinu z nich, byli bychom tu snad ještě za osmdesát let! Ano! Tolik moc jich bylo a možná ještě víc. Na všechny si bohužel asi už nevzpomenu, ovšem pokud se do tohoto království někdy dostanete, zapomeňte na čas a spěch a usaďte se někde na mýtinku, na kraj cesty nebo v lese pod strom. Posaďte se do trávy a poslouchejte, co si říkají ty květinky. A třeba, když budete mít své srdce otevřené, dozvíte se i příběh některé z těchto květinek tak, jak jsem se jej dozvěděla já a jak vám jej nyní povyprávím...

    Znáte takové ty velké zelené louky, na nichž tráva roste místy i do velkých výšek? Všude jsou samé květy a kolem těchto květů poletují motýli, včely, vosy a čmeláci? Tak na jedné z takovýchto luk žila, byla i jedna růže.Avšak nebyla to obyčejná planá růže. Byla to šlechtěná růže, jakou nyní znáte už jen z květinářství, kam takové krásky denně dováží ze skleníků. Byla to velice krásná růžička a jmenovala se Melanie. Byla opravdu nádherná a upoutala pozornost každého, kdo šel kolem této louky. Každý ji obdivoval a málokdo chápal, kde se na této louce vzala, když by měla růst někde na zámecké zahradě a dělat radost jejich veličenstvu. Ale ona odtud pryč nechtěla. Třebaže zde moc přátel neměla a všem připadala velice namyšlená, měla to tam ráda a líbilo se jí tam. Možná, že by mezi ostatní květiny zapadla i přes odlišný vzhled, kdyby nebyla zcela odlišných vlastností. Důvod, proč ostatní květiny neměly Melanii rády, byl, že neuměla přijímat a ani dávat lásku. A věřte tomu, že nebylo večera, kdy by svůj květ nezavírala s přáním, aby také uměla brát i dávat lásku a znát ten pocit zamilovanosti. Bohužel jí nebylo přáno a stále zůstávala kýženou láskou nedotčená. Častokrát měla pocit, že když Láska malovala tuto část království, měla již málo barvy, když došlo na Melanii. Už neměla tolik sytých a krásných barev, jakými vybarvila ostatní květiny. Zbývala jí jen jedna jediná světle červená, a tak s ní Melanii vybarvila.

    Melanii to vše velice trápilo a ne jednou kapky vody, které se na jejích listech objevily, nebyly rosou. K její smůle se nenacházel ani motýl či čmelák, který by usedl na její lístek, řekl jí konejšivé motýlí slovíčko a třeba i pohladil.

    Tak moc si Melanie přála, poznat lásku, že byla ochotná za ni dát cokoliv. Nabízela nejrůznějším kouzelným lučním vílám vše, co měla, ovšem ani jedna z nich jí nechtěla přičarovat někoho, kdo by jí lásku dal. Každá z nich jí řekla, že láska se vyčarovat nedá, popřála jí v budoucích dnech štěstí a odtančila pryč k další květině.

    jak šel čas, Melanie začala být víc a víc nešťastnější a dokonce začala uvadat. Všem jí začalo být líto a pokoušeli se ji všemožně opět probudit k životu. Nicméně veškeré snahy byly zbytečné. Tolik motýlů, čmeláků, včel i vos se kolem ní vystřídalo, aby ji trošku rozveselili a potěšili. Avšak ona uvadala dál. Dál a dál uvadala, až jednoho dne na louku přišel jeden muž, který hledal nějakou pěknou květinu, ale ne a ne stále najít tu správnou krásnou květinu, jakou by si představoval. Prošel téměř celou louku a dokonce málem šlápl na Melanii. Naštěstí to bylo jen málem a zavčasu si jí všiml. Ihned jej udivilo, jak v takovém království, plném lásky, může uvadat takto krásná květina. Klekl si k ní na kolena, opatrně ji vzal do svých silných mužských rukou, pohladil ji, a opatrně se ji pokoušel narovnat. Když se mu to ani na třetí pokus nedařilo, neztratil trpělivost a zkusil do toho zapojit i slova. A něžně jí řekl: "No tak, narovnej se, jsi tak krásná a byla by věčná škoda, kdybys tady takhle smutně ležela na zemi, ba dokonce i uvadla. Tak krásný růže takový věci nedělají."

    Melanie jej příliš moc nevnímala a při jeho snahách ji narovnat si říkala, že je to zcela zbytečné. Připadala si téměř mrtvá, ale najednou z ničeho nic začínala cítit, jak v ní opět začínají všechny živiny proudit. Muž se ji opět pokusil napřímit a dokonce se mu to i dařilo. Měl z ní radost a ani nevnímal, že se při jejím vzpřimování píchl o její trn. Melanie vůbec neměla ani zdání, co se stalo a co se s ní děje. Dokonce z ničeho nic začala cítit, jak její okvětní lístky ztrácí tu vybledlou červenou barvu a místo ní se do lístečků prostupuje sytá vínově červená barva. Z ničeho nic měla pocit neuvěřitelného štěstí a radosti. Měla pocity, jaké do té doby nikdy nepoznala. A kolem sebe slyšela užaslý šepot ostatních květin a radostný bzukot poletujícího hmyzu, které říkali: "Podívejte, jak je krásná! Jak je krásná! Ona se zamilovala! Ona se zamilovala! Ona poznala lásku!"

    "Lásku?" řekla si pro sebe a tiše se zeptala květin okolo: "Takhle vypadá láska?" a okolní květiny jen přikyvovaly, ačkoliv bylo naprosté bezvětří.

    Melanie byla opravdu šťastná. Konečně se jí dotkl štětec malířky Lásky. Anebo to nebyl štětec malířky Lásky? Melanii stačila jedna jediná upřímná věta a ona poznala, jaké to je, když se zamilujete. Nikdo nikdy jí předtím nedovedl dát takovou krásnou rudou barvu, jakou jí dokázal dát jeden jediný muž. Melanie byla tak šťastná, že najednou měla pocit, že brzy ten pocit štěstí neunese, když se o něj nepodělí. A tak tomu muži, který ji probudil k životu, kus svého štěstí nenápadně dala. A během chviličky poznala i jaké to je, když jste šťastní z toho, že je šťastný někdo druhý.

    Melanie byla velice šťastná, ale pouze do doby, než si uvědomila, do koho se to vlastně zamilovala. Milovala obyčejného člověka. Muže, který neměl ani tušení, jaké city v ní probudil. A k její smůle se od ní po chvíli zvedl, zadíval se na ni a naposledy ji pohladil. Pak už jen řekl:"Tak se měj hezky a opatruj se. A neuvadej, byla by tě škoda. Jsi moc pěkná růžička." a odešel.Po krátkém pocitu neuvěřitelného štěstí poznala Melanie i pocit šíleného zklamání. Už si nepřála být zamilovaná. Najednou chtěla být čímkoliv, co by jí dalo větší svobodu a volnost, aby za tím mužem mohla běžet a být mu po den co den po boku. Byla by bývala byla třeba i motýlem, který za pár měsíců umře, jen kdyby nad ní některá z víl mávla tím kouzelným proutkem a v onoho motýla ji proměnila. Udělala by cokoliv, aby mohla být s tím mužem, ovšem jejím údělem byl život v podobě květiny.Dlouhou dobu Melanie truchlila a znovu začala uvadat, až u ní jednoho dne přistál motýl, který jí pošeptal: "Je to jen člověk, je to jen chlap. On ti za to nestojí. Tak se už netrap a vnímej ostatní krásy světa a života! Možná si myslíš, že seš jen obyčejná růžička, která svůj život stráví na jednom jediném místě, ale zkus se kolem sebe rozhlídnout. Podívej se na to místo, na kterém celý svůj život jsi. No není krásné? Je! A když ho budeš pozorně sledovat, uvidíš, že i toto jediné místo dokáže mít během jednoho jediného dne milion podob. Stačí se jen dobře dívat a uvidíš věci, jaké jsi ještě nikdy neviděla!"A tak ta kráska dala na radu a s postupem času se přestala trápit.  Dovedla se radovat z každého nového dne, avšak nikdy nezapomněla...

    Celý příběh je moje vlastní autorská tvorba. Nekopírovat. Nevydávat za své. Děkuji. 🙂