Předchozí díl zde.

Často jsem přemýšlel o Gene Tierney během pandemie covid-19, když zprávy přinášely depresivní články o bezmyšlenkovitém chování ne nepodobnému té mladé mariňačce.

Vezměme si případ Bradyho Sludera. Byl to vysokoškolák z Ohia, který odjel na jarní prázdniny do Miami, v březnu 2020 - před rozsáhlými omezeními. V době jarních prázdnin byla pandemie už řádně rozběhnutá, to ho ale neodradilo od toho, aby řekl novináři: „Pokud dostanu koronu, dostanu koronu. Přece si tím nenechám zkazit party.“

Bradyho problém spočíval v tom, že o sobě přemýšlel jen jako o potenciální oběti korony. Pokud by to byla pravda, jeho pohled by byl zcela obhájitelný: pro někoho v jeho věku by covid pravděpodobně nebyl vážný a mladý je člověk jen jednou. Ale samozřejmě nejsme jen potenciální oběti. Jsme i potenciální přenašeči. Můžeme ho chytit, inkubovat a aniž bychom o tom věděli, je předat někomu jinému, pro koho může být mnohem větší problém. 

Na to lze snadno zapomenout - zvažte některé reakce na široce uváděnou studii o nošení roušek. Na začátku pandemie, ještě předtím než většina vlád požadovala nošení roušek, dánští vědci udělali studii s 6,000 lidmi. Polovině dali roušky, pokyny k jejich nošení a standardní rady o společenském distancovaní. Druhá kontrolní skupina se měla pouze distancovat. Výsledek?  Během několika následujících týdnů se Covid objevil u necelých dvou procent skupiny, která nosila roušku. Mezi těmi, které roušky nenosili to bylo o něco málo nad dvě procenta. 

Titulky v novinách potom hlásaly - v Dánsku dokázali, že masky nejsou účinné. Dánská studie ale nic takového neprokázala. Resp. pokud je vaším jediným zájmem nedostat covid, tak tato konkrétní studie skutečně naznačuje, že nošení roušky vám moc nepomůže. Ale to není jediný důvod, proč nosíme roušky. Nosíme roušky, abychom chránili ostatní před virovými částicemi, které by mohly vycházet z našich vlastních úst a nosů. Nosíme roušky, protože chápeme, že nejsme jen potenciální oběti, ale jsme také potenciální přenašeči.

Jednou z mých oblíbených relaxací jsou dlouhé procházky. Dítě dám do nosítka, sluchátka do uší a vyrážím se ztratit někam do okolí. Jedním z mých oblíbených podcastu je Cautionary Tales od Tima Harforda. Jsou to fascinující reálné příběhy o chybách, které někdo učinil a co bychom se z nich měli naučit.

Nedávno jsem poslouchala díl, ze kterého jsem si málem sedla na zadek. Silný příběh nešťastné hlavní hrdinky a hlavně netušená paralela s nemocí, která tolik změnila život mojí rodiny - cytomegalovirem. Zapůsobilo to na mne do té míry, že jsem Timovi napsala a požádala ho o transkript podcastu (originál si můžete pustit zde), abych ho přeložila do češtiny. Článek o cytomegaloviru a oné paralele, mám v plánu sepsat v blízké budoucnosti. 

Chci ale začít příběhem Gene Tiarney. Pokud nejste skalní filmový fanoušci, tak jste to jméno možná dosud neslyšeli. Ale Gene byla kdysi jednou z nejslavnějších žen celého světa, zářila po boku Henryho Fondy nebo Humphrey Bogarta. Její kariéru utla deprese a psychické problémy, které zapříčinilo špatné rozhodnutí jedné její fanynky. A toto rozhodnutí může být dnes mnohým z nás znepokojivě povědomé. 

================================================

Tima Harford: Fanynka, která nakazila filmovou hvězdu 

================================================

V tomhle týdnu jsem rozbila zrcadlo a pětkrát mi přes cestu přeběhla černá kočka. Jako by mne pronásledovala. Nemusela se obtěžovat. Už dávno jsem vědela, že výsledek vyšetření bude mizerný. Ale i tak jsem se nemohla dočkat - konečně budeme mít diagnózu! Cesta k ní byla opravdu dlouhá - začala už před sedmi měsíci v porodnici, kde Mariance den po narození nevyšlo měření otoakustických emisí.

První neprůkazné emise mne nijak nevyděsily, ani ty druhé. Důvodů, proč vyšetření nevyjde, může být mnoho - např. hluk při měření, nedokonalé utěsnění, plodová voda/mazová zátka v uchu. V rodině nemáme žádnou historii sluchových vad a tak jsem si ji ani nepřipouštěla. 

Další měření emisí probíhalo už na místní ORL. Mariana se nejdřív při strkání hadiček do ucha vztekala, při dalším už se nechala měřit u kojení, páté měření se prohihňala a nějaké hadičky v uších už ji dávno přestaly obtěžovat. Každopádně žádné z měření nebylo průkazné a dostali jsme žádanku do Motola, že nám tam provedou nějaké vyšetření v narkóze.

Na vyšetření v Motole jsme čekali dlouhé 2 měsíce. Už dávno jsme ztratili naději, že by Marianka slyšela. Nereagovala a mobil zvonící kousek od jejího ucha, v klidu usínala i když vedle ní její bratr řval: “SPI, MARIANKUS, SPI!!!”  O to větší bylo zklamání, když nás sestřička v Motole zavřela do zvukotěsné kabiny, že si opět změříme emise. 

Emise - na to slovo začínám být pomalu alergická. A začínám propadat frustraci. Ne kvůli tomu, že Marianka neslyší. S tím jsem se smířila překvapivě snadno. Spíš z nedůvěry lékařů. Člověk jim může dokola opakovat, že Marianka na zvuky vůbec nereaguje. A i tak nás stále zvou na emise, jako kdyby věřili, že ten přístroj nějak ošidí. Na emise, které podle očekávání nevycházejí a neposunou nás v celém procesu nikam.

Pan doktor Mariance ještě zkontroloval uši. “Jedno je úplně zacpané mazem,” hlásí, “přijďte znova za 2 měsíce, týden před vyšetřením jí kapejte olej do ucha, já jí ouška sám vyčistím a změříme znova emise. A kdyby nevyšly, zvolíme jiný typ vyšetření.”