Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
tensorflow
2. čer 2021
556 

Fanynka, která nakazila filmovou hvězdu 2/2

Předchozí díl zde.

Často jsem přemýšlel o Gene Tierney během pandemie covid-19, když zprávy přinášely depresivní články o bezmyšlenkovitém chování ne nepodobnému té mladé mariňačce.

Vezměme si případ Bradyho Sludera. Byl to vysokoškolák z Ohia, který odjel na jarní prázdniny do Miami, v březnu 2020 - před rozsáhlými omezeními. V době jarních prázdnin byla pandemie už řádně rozběhnutá, to ho ale neodradilo od toho, aby řekl novináři: „Pokud dostanu koronu, dostanu koronu. Přece si tím nenechám zkazit party.“

Bradyho problém spočíval v tom, že o sobě přemýšlel jen jako o potenciální oběti korony. Pokud by to byla pravda, jeho pohled by byl zcela obhájitelný: pro někoho v jeho věku by covid pravděpodobně nebyl vážný a mladý je člověk jen jednou. Ale samozřejmě nejsme jen potenciální oběti. Jsme i potenciální přenašeči. Můžeme ho chytit, inkubovat a aniž bychom o tom věděli, je předat někomu jinému, pro koho může být mnohem větší problém. 

Na to lze snadno zapomenout - zvažte některé reakce na široce uváděnou studii o nošení roušek. Na začátku pandemie, ještě předtím než většina vlád požadovala nošení roušek, dánští vědci udělali studii s 6,000 lidmi. Polovině dali roušky, pokyny k jejich nošení a standardní rady o společenském distancovaní. Druhá kontrolní skupina se měla pouze distancovat. Výsledek?  Během několika následujících týdnů se Covid objevil u necelých dvou procent skupiny, která nosila roušku. Mezi těmi, které roušky nenosili to bylo o něco málo nad dvě procenta. 

Titulky v novinách potom hlásaly - v Dánsku dokázali, že masky nejsou účinné. Dánská studie ale nic takového neprokázala. Resp. pokud je vaším jediným zájmem nedostat covid, tak tato konkrétní studie skutečně naznačuje, že nošení roušky vám moc nepomůže. Ale to není jediný důvod, proč nosíme roušky. Nosíme roušky, abychom chránili ostatní před virovými částicemi, které by mohly vycházet z našich vlastních úst a nosů. Nosíme roušky, protože chápeme, že nejsme jen potenciální oběti, ale jsme také potenciální přenašeči.

Zarděnky se covidu podobají v tom, že jsou pro některé lidi mnohem nebezpečnější než pro jiné. Ale to nebyla všeobecná znalost v roce 1943. A než budeme soudit mladou mariňačku, není od věci se podívat do zrcadla. Už jste někdy šli do práce, když jste měli zůstat radši doma? Poslali jste někdy své dítě do školy nebo školky, když ještě nebylo stoprocentně uzdravené z nemoci?

Výzkum z roku 2019 zjistil, že devadesát procent Američanů v kancelářských profesích někdy nebo vždy chodí do práce, i když kašlou a kýchají. Možná překvapivě řekli, že hlavním důvodem nebyl nedostatek nemocenské nebo nátlak nadřízených, ale snaha nenechat si přerůst práci nad hlavu. Vědci však spočítali, že lidé, kteří chodí do práce nemocní, způsobují firmám větší ztráty, než lidé, kteří naopak do práce nejdou pod záminkou předstírané nemoci. Částečně i proto, že kašláním a kýcháním nakazí i své spolupracovníky a ti jsou potom neproduktivní.

Co se týká školní docházky, jedna místní samospráva v Anglii spustila reklamní kampaň s následujícími hesly: „Buďte ctižádostivým rodičem. Dupnout si není vždy snadné, ale stoprocentní účast by měla být být cílem každého rodiče.“ Na stránkách kampaně pak bylo vysvětleno, že rodiče by měli své děti nutit, aby chodili do školy, i pokud si stěžují si, že se cítí trochu špatně.

Tato docházková kampaň, stejně jako výzkum kýchajících úředníků, byla z roku 2019 - před pandemií. I tehdy byla tato docházková kampaň silně kritizována, po covidu má nyní webová stránka kampaně zcela jiné poselství -  "Stránku, kterou hledáte, se nepodařilo najít. Možná byla přesunuta nebo smazána."

Kdy je nezodpovědné riskovat šíření svých bacilů, kdy je to pouze bezohledné a kdy je to něco, čemu se nemůžeme rozumně vyhnout? 

================================================

Když se mladá mariňačka na tenisové party zpovídala Gene Tierney, ani v nejmenším si neuvědomovala, jaký dopad mohla mít na ní a na její dceru. Můžem si jen představovat, v jakém stavu se filmová hvězda nacházela. To ostatně udělala i Agatha Christie o několik desetiletí později - v její detektivce Prasklé zrcadlo se filmová hvězda mstí bezohledné návštěvnici večírku, který ji nakazila zarděnkami, tím, že jí nabídne otrávené daiquiri. Ve skutečném životě se však Gene o pomstu nepokusila. Byla příliš šokovaná. A tak jen stála, zatímco mladá mariňačka blábolila a pak se tiše otočila a odešla. 

Gene se dále starala o Dariu a doufala, že Daria jednoho dne uslyší, uvidí a promluví. Když byly Darie čtyři roky, posadil Gene lékař k obtížnému rozhovoru. Řekl jí, že si dítě prostě nemůže nechat - bylo by to nezdravé pro Gene a beznadějné pro Dariu. Gene neochotně souhlasila s umístěním Darie do ústavu, kde by se jí dostalo nepřetržité odborné péče. Daria se dožila 66 let, mentálně zůstala na úrovni malého dítěte.

Manželství s Olegem se pod náporem rozpadlo. Její filmová kariéra však nadále vzkvétala. Dokud hrála někoho jiného, cítila se dobře. To ve chvíli kdy musela být sama sebou, začaly její problémy. Cítila jako by se jí rozpadala mysl, nedokázala udržet myšlenky, byla bezdůvodně vyděšená. Její matka se domnívala, že je to jen přechodná fáze, že vše vyléčí nový nápadník a krásné nové šaty.

O nápadníky nebyla nouze. Na přelomu 40. a 50. let chodila Gene s budoucím prezidentem Johnem F. Kennedym a světoběžnickým playboyem princem Alym Khanem. Ale zatímco ji přátelé chválili, jak dobře to zvládá, ona se stále hůř držela pohromadě. Připadala si jako člověk uvězněný v hořící budově. Plakala pro Dariu i pro sebe a plakala klidně celé hodiny, až často nevěděla, odkud se ty slzy berou. 

================================================

Mladá mariňačka, která se rozhodla, že pro ni pravidla karantény neplatí. Brady Sluder, který si neuvědomil, že pokud se on osobně nakazí koronavirem, může ublížit i někomu jinému. Bylo by snadné uvažovat o tom jako o sobectví. Ale sobectví není to správné slovo. Je to spíše příběh o lehkovážnosti. Ve skutečnosti jsme my, chybující lidé, mnohem altruističtější, než si mnozí myslí. Jen potřebujeme trochu pomoci.

Před deseti lety si psychologové Adam Grant a David Hoffman položili otázku, jak minimalizovat počet případů, kdy si sestry a lékaři zapomenou umýt ruce. Vyvěsili v nemocnicích nad desítky dávkovačů desinfekčního gelu 2 různé nápisy. První varianta nápisu říkala, že “hygiena rukou vás chrání před nákazou nemocemi," druhá zase, že “hygiena rukou brání pacientům v nákaze nemocemi." Výsledek? První cedule neměla žádný účinek. Druhá však ano, když lékařům a sestrám připomněli pacienty, použili o padesát procent více gelu na ruce.

Nejde jen o mytí rukou. V roce 2014 vědci v Bosně a Hercegovině zkoumali, jaký vliv mají různé druhy sdělení na dárcovství krve. Lidem, kteří v minulosti darovali krev, rozeslali sedm různých typů dopisů, v nichž je různými způsoby žádali, aby krev darovali znovu. Jeden dopis obsahoval věcné informace o tom, u jakých nemocí jsou potřeba krevní transfuze, jiný popisoval konkrétního pacienta, která potřebuje krev, i se jménem a fotografií, atd.

 Výsledky byly ještě působivější než ve studii s ručními gely - o počet lidí, kteří přišli darovat krev vzrostl o třiašedesát procent. Tentokrát to však nemělo nic společného s různou formou dopisu - všechny měly velký vliv ve srovnání s žádným dopisem. Záleželo jen na tom, zda zprávu obdrželi. Všichni věděli, že darování krve je altruistické. Nebylo třeba žádného chytrého přesvědčování, aby to udělali znovu; stačilo jen připomenout. 

Podobných příkladů je mnoho - reklamy o řízení pod vlivem alkoholu nás často nutí přemýšlet o riziku pro ostatní, nikoli pro sebe. Některé z nejsilnějších reklam proti kouření se zaměřují na následky pasivního kouření. Jiná studie zase zjistila, že pokud chcete lidi přesvědčit, aby se nechali očkovat, je dobrým způsobem, jak to udělat, připomenout jim přínos pro ostatní. To je důležité, protože vakcíny nefungují vždy dokonale a ne každý může být očkován.

Když v roce 1970 Velká Británie zaváděla novou vakcínu proti zarděnkám, očkovala pouze ženy v plodném věku. To dávalo smysl - to je přece ta nezranitelnější část populace. Vakcína proti zarděnkám je poměrně účinná - funguje v 95 procentech případů. Stále však zůstává pět procent ohrožených žen. V roce 1987 bylo ve Velké Británii zaznamenáno sto šedesát sedm případů těhotných žen se zarděnkami. Většinou se nakazily se od dětí - vlastních nebo od kamarádek. 

V roce 1988 i Velká Británie zavedla plošné očkování proti zarděnkám pro děti jako součást vakcíny MMR - zarděnky jsou uvedeny po příušnicích a spalničkách pod zkratkou R(ubella). A o patnáct let později klesl počet nakažených zarděnkami v těhotenství ze sto šedesáti sedmi na pouhou jednu.

Podobně tomu bude i v případě vakcíny proti covidu. Pokud budeme očkovat jen ty nejzranitelnější, nebude to stačit. Potřebujeme, aby si lidé, kteří nejsou příliš ohroženi - jako Brady Sluder - uvědomili, že jim nehrozí jen to, že se nakazí, ale že nemoc přenesou dál a mohou zapříčinit smrt, nebo trvalé následky ostatním.

================================================

Neznáme přesnou souvislost mezi psychickým zhroucením Gene Tierney a nemocí její dcery. Ale víme, čemu Gene věřila. Byla si jistá, že Dariino postižení bylo příčinou její duševní choroby - a toto postižení bylo způsobeno lehkovážností mariňačky, která jí ten večer v Hollywood Canteen nakazila zarděnkami.

Gene se léčila na třech psychiatrických klinikách. Prošla 32 koly elektrokonvulzivní terapie. Nakonec se její stav zlepšil. Vdala se za ropného magnáta a žila klidně v Texasu. Napsala své paměti. Občas se budila s přesvědčením, že jí komunisté ukradli dceru; jednou ji manžel našel, jak uprostřed noci buší na dveře jejich sousedů v Houstonu a požaduje, aby jí Dariu vrátili. Ale i tyto chvíle pominuly a ona se svým “šílenstvím” naučila žít.

================================================

Několik dní po rozhovoru na jarních prázdninách Brady Sluder zveřejnil omluvu na Instagramu:  "Naše generace se může cítit neporazitelná, ale máme odpovědnost... Hluboce se omlouvám za neuvědomění si svých činů... Chci to využít jako motivaci k tomu, abych se stal lepším člověkem, lepším synem, lepším přítelem a lepším občanem." 

Brady Sluder nebyl bezcitný. Byl lehkovážný. A jakmile byl přiměn k zamyšlení, chtěl udělat správnou věc. Určitě by to platilo i pro mariňačku, kdyby měla sebemenší představu o tom, jakou škodu může napáchat. Vlastně si myslím, že to platí pro většinu z nás. Vzpomeňte si na ty dárce krve v Bosně. Byli to altruističtí lidé: krev darovali už dříve. Ale byli také zapomnětliví. Bez připomenutí je nenapadlo jít darovat krev znovu. 

Často můžeme být sebestřední v tom smyslu, že instinktivně vidíme věci ze své vlastní perspektivy - ale když si vzpomeneme, že máme myslet na druhé, nejsme sobečtí. Právě naopak. Někdy stačí, aby nám to připomnělo něco tak prostého, jako je nápis nad dávkovačem gelu na ruce.

Moc zajímavý článek, díky za něj. Konkrétně hygiena rukou je něco, nač narážím fakt často a nikdy mě to nepřestane fascinovat. Prostě v šatně automaticky sundám prstýnky a hodinky. A pak koukám, jak ta má nalakované nehty, ta má snubák, což mě drásá obzvlášť, protože pod prstenem se prostě nevydezinfikujeme a hlavně, většina z nás si ho sundává na uklízení, pečení, prostě aby si ho nezničila, ale sundat ho kvůli ochraně pacienta už je moc. Jenže tyhle holky (v 99%) nejsou zlé, nechtějí pacientovi ublížit, jen jim přijde, že přece infekce mají pacienti furt, tak co na tom změní jeden můj prsten/hodinky/nehty (aka špatně vydezinfikované ruce).

2. čer 2021

dekuju, moc hezké. A ten příběh je opravdu fascinující

2. čer 2021

@drep Díky za odborný feedback! Bohužel osobně vím, že jedna blbá infekce může změnit fakt hodně - chytla jsem během těhotenství cytomegalovirus. Proto i chci napsat nějaký článek právě o CMV, abych trochu varovala. Protože mi přijde fascinující, že já ani nikdo v mém okolí o něm do diagnózy nikdy neslyšel, zatímco neuroložka se na dceru podívala - hluchota, mikrocefálie, opožděný vývoj a prakticky měla jasno. A přitom kdybych byla pečlivější, nepila ze stejnýho hrnku jako syn, myla si pečlivě ruce po každý byť lehounce počůraný plíně, možná nic z toho nemuselo být. A to jsem se vyhýbala kočkám a syrovýmu masu a netušila o jiným, daleko častějším strašákovi.
Každopádně budu ráda, když mi ho potom případně zkritizuješ, přeci jenom jsem dost z jinýho oboru.

2. čer 2021

Skvely a pusobivy clanek, diky za nej. Ale mel by se opublikovat na nejakem mediu se sirsim dosahem nez jen MK!

3. čer 2021

@amenophus Tak on je - asi jsem to dostatecne nezduraznila - toto je jen preklad podcastu od Tima Harforda. Original je mnohem lepsi a urcite doporucuju cely podcast! Ja to jen prelozila pro ty, kteri by mohli bojovat s pokrocilejsi mluvenou anglictinou. Kazdopadne clanek je verejne pristupny i pro lidi, kteri nejsou registrovani na MK.

3. čer 2021

@tensorflow Ty jsi chytila CMV od syna? Ráda si o CVM něco přečtu. Sama jsem chytla cytomegalovirus kdysi dávno dávno, sem-tam se aktivuje a je potřeba pohlídat, aby se neaktivoval zrovna v těhotenství, ale jinak se s ním dle všeho dá fungovat vcelku v pohodě. Tak mě zajímá víc.

3. čer 2021

@merope Aha, tak to je fajn, ze o tom vis a mas ohlidane. A ty to na sobe nejak poznas? Ve vetsine clanku, co jsem zatim k tomu cetla, zminuji, ze opakovane infekce uz nejsou takovy problem - telo uz ma protilatky, ze nejvetsi skody na plodu zpusobuje prvoinfekce.
Jinak nakazeni od syna je cista spekulace. Uvadi se, ze zeny se nejcasteji nakazi od svych deti, zvlast pokud chodi do nejakych detskych skupin, hernicek,... protoze v detskych slinach a moci se ten virus vylucuje jeste mesice po nakaze.
A syn dostal jeden den vysokou horecku a dalsi byl zdravy jak ripa a ja potom mela problemy cca mesic na to, kdyz jsem byla asi v 7tt. Takze by to tu infekci mohlo vysvetlovat.
Ale mozna, ze na mne plivnul jedovatou slinu uplne nekdo jiny. 🙂

3. čer 2021

@tensorflow Tak já co si pamatuji, tak už někdy od ZŠ jsem měla problém, že jsem třeba nemohla jíst špekáčky z ohně ve větším množství, jinak mi bylo blbě a pamatuji si, že cca 5. třída mě pobolívalo na straně jater, ale pak to přešlo a vše ok. Až na VŠ se to zopakovalo, měla jsem šíleně vysoké jaterní testy, po 3 měsících ještě vyšší, tak projelo celé kolečko, co to je - a že to je cytomegalovirus. To jsem ani netušila, co to je, prý nějaký typ mononukleózy. Až před těhotenstvím jsem četla, že je to v těhotenství problém, tak při klasických náběrech krve jsem nechala vyšetřit i CMV. Ale jinak to tak nějak poznám-nepoznám - asi rok a půl zpátky jsem se šíleně osypala a než jsem se dostala na alergologii, tak jsem byla na běžných náběrech a přihodila k tomu jaterky (se sem-tam připomenu) a tam se ukázalo, že tam byla aktivovaná nějaká infekce.

Nevšimla jsem si vůbec žádné teploty ani ničeho podobného. Navíc jsem teda měla za to, že CMV je neinfekční forma mononukleózy. Tak nevím.

3. čer 2021

@tensorflow ja to myslela tak ze by ten preklad mel byt prave hozen nekam vic do plenu, protoze verim, ze ti, kdo by to meli slyset nejvice, anglicky moc asi neumi. Pardon ze jsem se vyjadrila spatne 🙂. I jdyz zase chapu ze asi nechces resit autorska prava apodobne blbiny. A je mi teda hrozne lito co vas potkalo, uplne me z toho mrazi a mam strach znovu otehotnet (pri prvnim tehotenstvi jsem byla ze vseho poprdena az se mi lidi smali a ted vidim, ze jsem mozna delala dobre, ale s druhym to moc nejde)...

4. čer 2021

Začni psát komentář...

Odešli

Doporučujeme