Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    tensorflow
    16. bře 2021    Čtené 741x

    Když nevyjdou emise aneb dlouhá cesta k diagnóze

    V tomhle týdnu jsem rozbila zrcadlo a pětkrát mi přes cestu přeběhla černá kočka. Jako by mne pronásledovala. Nemusela se obtěžovat. Už dávno jsem vědela, že výsledek vyšetření bude mizerný. Ale i tak jsem se nemohla dočkat - konečně budeme mít diagnózu! Cesta k ní byla opravdu dlouhá - začala už před sedmi měsíci v porodnici, kde Mariance den po narození nevyšlo měření otoakustických emisí.

    První neprůkazné emise mne nijak nevyděsily, ani ty druhé. Důvodů, proč vyšetření nevyjde, může být mnoho - např. hluk při měření, nedokonalé utěsnění, plodová voda/mazová zátka v uchu. V rodině nemáme žádnou historii sluchových vad a tak jsem si ji ani nepřipouštěla. 

    Další měření emisí probíhalo už na místní ORL. Mariana se nejdřív při strkání hadiček do ucha vztekala, při dalším už se nechala měřit u kojení, páté měření se prohihňala a nějaké hadičky v uších už ji dávno přestaly obtěžovat. Každopádně žádné z měření nebylo průkazné a dostali jsme žádanku do Motola, že nám tam provedou nějaké vyšetření v narkóze.

    Na vyšetření v Motole jsme čekali dlouhé 2 měsíce. Už dávno jsme ztratili naději, že by Marianka slyšela. Nereagovala a mobil zvonící kousek od jejího ucha, v klidu usínala i když vedle ní její bratr řval: “SPI, MARIANKUS, SPI!!!”  O to větší bylo zklamání, když nás sestřička v Motole zavřela do zvukotěsné kabiny, že si opět změříme emise. 

    Emise - na to slovo začínám být pomalu alergická. A začínám propadat frustraci. Ne kvůli tomu, že Marianka neslyší. S tím jsem se smířila překvapivě snadno. Spíš z nedůvěry lékařů. Člověk jim může dokola opakovat, že Marianka na zvuky vůbec nereaguje. A i tak nás stále zvou na emise, jako kdyby věřili, že ten přístroj nějak ošidí. Na emise, které podle očekávání nevycházejí a neposunou nás v celém procesu nikam.

    Pan doktor Mariance ještě zkontroloval uši. “Jedno je úplně zacpané mazem,” hlásí, “přijďte znova za 2 měsíce, týden před vyšetřením jí kapejte olej do ucha, já jí ouška sám vyčistím a změříme znova emise. A kdyby nevyšly, zvolíme jiný typ vyšetření.”

    Koncem ledna opět v Motole. Sestřička mne nejdřív sjede, že oni tedy uši nečistí, pak si přečetla náš spis a zavolala doktora na vyčištění. Ouška vysátá, Mariana po stresujícím čištění překvapivě rychle usíná v kočárku a jdeme opět měřit emise. Tuším posedmé? Opět nevýbavné. Doktor spekuluje, že by to tentokrát mohlo být kvůli oleji v uších a ať přijdeme opět za dva měsíce na emise.

    “Ne,” protestuji, “já už nechci další emise. Marianě už je půl roku, vůbec na zvuky nereaguje a já už chci nějaké jiné vyšetření, takové od kterého se dá postupovat někam dál.”  

    “V pořádku,“ usměje se doktor, “objednáme vás i na SSEP, na ten se momentálně objednává na duben/květen. Tak mezitím v pohodě stihnem i ty emise.” Jupí. Sestřička volá na foniatrické oddělení. Nějakým zázrakem se uvolnil termín a objednali nás na vyšetření SSEP už za měsíc. 

    Dva týdny před vyšetřením jsme si naordinovali “dobrovolnou karanténu”, žádná školka, žádné návštěvy rodiny, home office. Prostě hlavně nic neriskovat, ať už máme konečně diagnózu. 

    Den D. Nikdy jsem se do Motola netěšila tolik -  konečně se dozvíme diagnózu, konečně budeme řešit sluchadla, implantaci, prostě nějaké konkrétní řešení, konečně půjde syn do školky. Vznáším se na svém obláčku radostného očekávání do příchodu sestřičky, která mne z něj shodí hned první větou: “Je tu drobná komplikace. Doktor, který dnes měl provést Mariančino vyšetření, dnes ráno zkolaboval”. 

    Nebo že by diagnóza nebyla?