Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    terkync
    6. črc 2017    Čtené 2263x

    Věřil by tomu někdo?..

    Konec 3. ročníku .. Čerstvých 18 let, plno plánů co po škole(4l obor) , dovolené, někam se podívat. V té době s přítelem plány,  že až budu mít práci začneme řešit společné bydlení, pak časem svatba,  za další čas miminko.. To vše kromě dokončené školy se semlelo za pouhý rok. Věřil by tomu někdo? 

    Rozjiveny puberťák musel ze dne na den dospět v ženu, matku. Rodina vše celkem přijala, s přítelem jsme byli spolu už 3 roky v té době. Na škole mi doporučili ukončení studia místo přerušení, tak sem udělala podle jejich rady. Miminko by vycházelo na dobu pololetí a následně na maturitu. Což bych prý nezvládla. Doma sem byla půl roku, alespoň sem s pupkem zvládla řidičák,diky babičce která ho ochotně zaplatila,abych byla s miminkem samostatná. 

    Těhotenství bylo téměř bezproblémové, až na cca 34tyden kdy mě hospitalizovali pro vyšší tlak a hrozil i předčasný porod. Naštěstí vše bylo v pořádku, tak sem mohla být doma,s tím že se mám jen se šetřit. Šetřila sem se tak moc že sem se nakonec vypapkala o 27kg. Porodu sem se zas moc nebála, spíš sem byla velmi zvědavá. Malý se narodil ve 38 týdnu.. Vše bylo údajně v pořádku, kromě novorozenecke žloutenky.. Údajně. Doma po propuštění z nemocnice sem si začala důkladněji číst propouštěci zprávy. Zaujal mě miniaturní odstavecek na konci zprávy syna .. Něco o rozestoupenych švech. Kontrolní sono hlavy za měsíc. Kdybychom tenkrát věděli... 

    Měsíc plný trápení, spave dítě, které nepribira, neprospívá.. Pediatr tenkrát řekl jednu větu.. Může to být, ale nemusí hydrocefhalus. Byl. 

    Po sonu kde byl potvrzen obraz hydrocefhalu jsme byli odkázáni na FN v Plzni. Měl to být den plný vyšetření s tím,  že večer pojedeme domů. Domů jel už tatínek sám.. Okamžité napojení na kapacky, naplánována magnetická rezonance. Já s sestitydenim synem, vyplasena, k smrti vyděšená co se děje. Po vyšetřeních která trvali zhruba týden, bylo rozhodnuto pro operaci.(3.3.2015) Uvolnění přechodu ze 3 do 4 komory, kde bylo vrozené zúžení. Vše dopadlo v pořádku, ale strach z toho co bude přetrvával. Mít malé miminko bývá velmi těžké, kor když má zakázaný pláč. Při této větě od lékaře se mi protocili panenky. Proboha jak? Jak to mám udělat? Vždyť sem máma 2 měsíce! Nic ještě neznám, neumím. Nevím jak na to. Sama se zpětně divím, že to až tak těžké nebylo. Prostě se za každou cenu muselo. Věci které kvůli pláči hrozili byli dostatečná motivace i pro nemožné.. 

    Dny plynuly, časté kontroly, a do toho se objevili na testu další 2 čárky. Co teď? Na potrat nikdy nepůjdu. Zvládnu to? Malý je už vlastně v pořádku, operaci mu měl hydrocefhalus zmizet. Šťastná rodinka co bude mít děti brzy po sobě a ještě do jednoho roku.. Jaká pohádka. Nebyla.. 

    Na kontrole ve skoro šesti měsících, kdy ta šťastná rodinka dostala ránu do srdce podruhé.. Uz v čekárně kdy doktor syna viděl když vcházel do ordinace se mu změnil výraz. To se nás netýká, blbý den máme všichni. Omyl, syn má vizuálně hydrocefhalus dokonce od oka. Dítě které vidíte denně, se vám ve vašich očích nezmění. Syn měl obvod hlavy 50cm,syndrom zapadajícího slunce v očích. Je zle, jeďte domu, zbalte si a ráno nastoupite. Další kolotoč všech možných vyšetřeních. Po nich bylo rozhodnuto, váš syn dostane shunt. Na celý život. My to s pláčem přijali, jedina věc která ho udrží být s námi. Operace (7.7.2015) proběhla v pořádku. Po nějaké době jsme mohli zase domů, začít zase odznovu a zase zkusit být ta šťastná rodinka,  která má téměř zdravé dítě a další na cestě. 

    Druhé těhotenství sem přešla téměř bez povšimnutí. Vše se ve mě ale pralo. Miminko prý zdravé, bude to holčička. Páreček. Opět sem se začala těšit jaké to bude až budeme 4. Jenže.. Další omyl. 

    Jednoho dne v noci nám syn začal intenzivně zvracet, bledý, třásl se a na hlavě boule velikosti avokáda. Je to v hajzlu, řekli jsme si. Okamžitě jsme vyrazili směr nemocnice. Malý se pár km od domu pozvracel ještě několikrát. Vše jsme utreli a jeli dal. Ten den ač bylo přes den teplo bylo v noci 5 stupňů. Museli jsme ho prevlict ještě v autě před nemocnici. Musel tatínek, s břichem to nešlo. Při pohledu na syna mě napadlo jediné.. On nám umře. Během pulhodiny strávené v nemocnici jsme malého museli odevzdat na JIRP.. Kde nahý, úplně sám beze mě, plakal.. Všude hadičky a nespočet doktorů a sester. My na pokraji zhroucení odešli ven. Čekali co nám řeknou že se bude dít. Prý se shunt rozpojil, a musí na další operaci. Bylo 8.9, ještě ten den nám oznámili že synovi budou mok odsavat injekcemi, protože na operaci nemůže kvůli rozbitemu endoskopu.. Věřil by tomu  někdo? Prý půjde na řadu hned ráno po opravě jako první. Operace proběhla 9.9. 2015...

    Vse proběhlo v pořádku, až na jednu maličkost. Syn měl zakaleny mozkomisni mok, což prý značí zánět v hlavičce. Nenašli příčinu a ani nepotvrdili zánět po vyšetření. Naše otázky směřovali tam kam by to zavedlo každého.. Co s ním bude dál? Odpověď byla neúnosná. Buďte připraveni na to že každý další den se vrátíte zpátky a bude potřeba vývod m. moku dreny ven z hlavy, s tím že syn tu bude minimálně 3 měsíce hospitalizován. Řekněte to ženský co za chvíli rodí. Každý den jsme uklizeli, prali aby vše bylo připravené kdyby náhodou už. Dny ale plynuly a nic se nedělo.. Až na další maličkost. To se začala ozývat naše dcera.. 

    34.tyden těhotenství, a zastavovani předčasného porodu. Injekce, kolotoč všeho. Věřil by někdo ze nakonec budu přenášet? Pro mě v té době jeden mini infarkt za druhým. Myslela sem ze další ránu už neunesu a nezvládnu. Co bude s malým když se to zase poděla? A co bude s malou když se narodí brzy? Nenáviděla sem se za to že se nemůžu rozpulit, a být s oběma na 100%. Nenáviděla sem se za to že sem dopustila další těhotenství, když mě teď syn i dcera potřebuji. Nenáviděla sem každou další kontrolu,  kde jsem musela bez syna. 

    Ale pak konečně přišlo štěstí, štěstí v tom že do teď syn už další operaci podstoupit nemusel. Že není mentálně zaostaly nebo jinak opožděný či postižený. Že si sedl, že začal chodit, mluvit a dohnal vše i své vrstevníky. Věřil by tomu tenkrát někdo? Že naše teď největší starost je naučit ho na nočník.. To je pohádka. S dcerou taky proběhlo vše v pořádku. Narozena 5 dnů po termínu (7.12.2015) Kromě vykloubene kyčle po narození zdravé dítě. Teď můžu říct že mám dvě dokonale děti, které jsou pro mě vším, že mě naučili že slovo nemožné neexistuje.. 

    Vše je záblesk mé paměti, je toho všeho mnohem více. Ale poprvé jsem se ze všeho vypsala po takové době. 

    Synovi je dva a půl roku, dceři rok a půl. Jsou jako jeden.. S teď už manželem nás to spojilo troufám si říct napořád. Díky němu a jeho pomoci se vše zvládlo.  A já sem šťastná že jsme je měli oba, že jsme si je vybojovali vším tím nemožným. Že jsme to jako rodina zvládli. A že i přes to všechno jsme  nakonec šťastní. Šťastní za to,  co většina lidí bere jako samozřejmost, když si z porodnice odváží zdravé dítě a netuší co je může potkat.. Věřil by tomu někdo?...