Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou. 

1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost... Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné... a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným "3-2-1-start".

Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.

Všichni jdeme v životě za štěstím. Toužíme po jeho různých podobách. Doufáme, že nám budou odpuštěny naše hříchy a že budeme odměněni za dobré skutky. Hledáme to něco. Něco, co uspokojí naše potřeby, naši mysl, naše srdce i duši.

Sčítáme do nekonečna své životní výhry a prohry. Hledáme partnery, práci, byt nebo dům, skvěle padnoucí džíny, dobrou školku nebo levné letenky. Někdo na to jde systematicky, jiný se drží teorie chaosu. Všechny nás bez ohledu na cestu i podobu cíle spojuje jedno - víra. A to, že nevěříte třeba ani sami v sebe, k ní patří taky.

Jsou dny, kdy se (ve vodách mateřství) potápím ke dnu jako Titanic. Mám pocit, že jsem ztratila některé přátele. Možná i sama sebe. Že se nevrátím k práci, která pro mě znamená víc než výplatní pásku. Že mě ta role ženy v domácnosti doslova zabije. A nebo mě zničí venkov a já si půjdu přivázat lano na nejbližší strom. Mám chuť být sama uprostřed města, sedět na kraji chodníku a dívat se do světla pouličního osvětlení.

Bez deště by ale nebylo duhy. A díky té otočce o 180° jsem pak zase ráda, že bude M. vyrůstat právě na venkově. Já můžu po blízkém i dalekém okolí pobíhat v přírodě až do zblbnutí s foťákem na krku. Nemusím se bát, že bychom měli hlad, i když nepracuji. Přestože se s mým mužem za některé věci navzájem přímo nenávidíme, staráme se jeden o druhého. Protože se taky milujeme. Protože jsme rodina.

Mé štěstí má podobu rovnováhy a kompromisu. Rovnováha mezi mým sobeckým a starostlivým já. Kompromis mezi plány mého singl a mateřského života. Hledání začátku kruhu. Pozor, nehledám návod na to, jak dokonale skloubit péči o domácnost a syna s kariérou. Nejsem líná, ale ani netoužím nálepce "paní dokonalá". Mně by ta role jednoduše nesedla.

A tak se snažím věřit. Věřit ve štěstí, v naději, ve vlastní rovnováhu. Někdy méně, někdy více. Ale bez ohledu na míru - pořád. Nečekám s rukama založenýma v klíně. Na druhou stranu je dobré umět se na spoustu věcí na chvíli, na některé dokonce navždy, vykašlat. Ta naše planeta se kvůli tomu točit nepřestane.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Opravdu ho zrovna na to či ono nemám nebo je pro mě prostě něco jiné důležitější? Rodinné a partnerské štěstí na vzorně uklizené domácnosti nestojí, přesto je občas potřeba přivítat muže do pořádku. Jindy zase neuteče prádlo čekající na vyžehlení. Jednou dostane přednost procházka se synem, podruhé psaní s kamarádkou z druhého konce světa.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Snažím se dávat přednost věcem, které mi mohou utéct. Opravdu si chci přečíst zprávy nebo se raději podívám na krásný západ slunce, který za chvíli zmizí? Proč bych si nechávala úklid na odpoledne, když mám nejvíc energie před obědem? Proč spěchat domů kvůli (nesmyslnému) režimu, když právě prožívám příjemnou chvíli s rodinou.

Poslední dny si organizuji čas jinak. Miluji psaní. Přesto blog nedostal přesně měsíc ani jeden nový řádek. Pomíjivost okamžiku a hodnota vydané energie nyní sestavují můj žebříček priorit pro daný den, pro danou hodinu. Navzdory starostem, strachu i obyčejné únavě je potřeba nezapomenout... Nezapomenout se vědomě nadechnout. Prožívat a nejen žít. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Život je totiž jako vilová čtvrť. Oslní lehce svou krásou. Má svá tajemství. Kdybyste ale vynechali tu a tam jednu cihličku, vil by nebylo. A proto je potřeba jít cihlu po cihle. Prohlédnout si detail za detailem. Umět prožít malé i menší. 

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nabírám sluneční energii do zásoby. Neberu nic jako samozřejmost. Od malicherných nákupů, přes přírodu až po rodinu a přátelství... Nic není jisté. Předem to poslední ne. Až si budu zase organizovat čas, stavět vilu... mohla by mi některá cihla chybět. A jak bych bez základů dosáhla až ke hvězdám?!

Poslední dny si organizuji čas jinak. Nechávám si radit od přítelkyně intuice. Protřídit oblečení, vysát, vymazat aplikace z telefonu, hrát si se synem, povídat si s mužem, zavolat mámě, projít se... Nemá v tom logický systém, ale vždy, když se její radou řídím, objeví se ve vilové čtvrti další cihla.   

Cesta k mateřství bývá občas posetá trny "tak trochu jinak" a mně docela vadí, že se o tom nemluví dostatečně nahlas. Jak to vypadalo a vypadá se mnou? (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu.)

Všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě rozdílné věci. Málokdy se shodují. Většinou jedna více či méně pokulhává za tou druhou. V případě dětí to platí dvojnásob. Je to jako jing a jang - před a po. Ať už se jedná o těhotenství, porod nebo následné soužití s tím malým člověkem. Pokud převažují příjemná překvapení, můžete si tiše gratulovat. Tomu se říká štěstí. A pokud máte pocit, že tomu tak není a přímo před vámi se právě cokoli hroutí jako domeček z karet... nezoufejte. Dobrý konec nemusíte nutně obejít obloukem. Něco o tom vím.

Upřímně? Nikdy jsem nechtěla mít děti. Neplánovala je. Nepočítala s nimi. Při pohledu na nahé těhotenské břicho se mi lehce zvedal žaludek. No... a nakonec mám syna, jak víte. V průběhu těhotenství jsem si ovšem nejedenou říkala, že jsem otěhotněla za trest a vetřelec, který uvnitř roste, mě má snad zabít nebo co. Vážně. Když je vám totiž zle takovým způsobem, že se nedokážete ani otočit na posteli, není vám jednoduše do zpěvu a už vůbec nemáte chuť oplácet radostné úsměvy okolí... Například potvrzení těhotenství u gynekologa a vlastně veškerá následující vyšetření až do porodu jsou samostatnou kapitolou. Vzpomněla jsem si tenkrát na seriál Sex ve městě, kde Miranda vykládá, jak předstírala radost na ultrazvuku. This is it!!! 

Pravdou je, že málokdo chce slyšet o bolestech, strachu nebo depresi. Automaticky se očekává úsměv, souhlasné pokyvování hlavou a ruka položená na břiše - středobodu vesmíru - bez ohledu na viditelnost či neviditelnost těhotenství. Jenže tak tomu vůbec být nemusí. Já jsem si těhotenství opravdu neužívala, respektive netušila jsem, co že si během něj mám užívat. Bylo mi zle a štvalo mě to. Ve chvíli, kdy jsem na tom byla líp fyzicky, upadala psychika. Rozčilovaly mě všechny komentáře, reakce a poučky okolí. Nejednou jsem byla nepříjemná i na ty, kteří si mé protivné chování ničím nezasloužili. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem s tím - se sebou - nic udělat. Jako bych neovládala ani tělo, ani mysl.

Děsilo mě mateřství. Zodpovědnost za celý lidský život. Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli to zvládnu. Jestli můžu. Jestli  chci. V hlavě mi pořád dokola běžel jeden krátký scénář. V blíže neurčenou dobu mi rupnou nervy, prcka nechám v postýlce na pospas osudu, vezmu tašku, odejdu a o umřu s obrovským pocitem viny. Hysterický pláč byl pak už jen zanedbatelným vnějším projevem vnitřní úzkosti a strachu. Nedokázala jsem mnohokrát s pravou radostí říct: "Těším se, až bude ten prcek s námi."

Mohlo tohle všechno přinést něco dobrého? Mohlo. A taky že přineslo. Člověk není komunistická pětiletka, aby musel splňovat všechna kritéria vyžadovaná okolím a odškrtávat si položky v tabulce. Jsme stejní a přitom úplně jiní. A nejspíš proto jsem se během těhotenství s klidem napila coly nebo snědla nivu. Neabsolvovala jsem předporodní kurz. Nešla jsem se na prohlídku porodnice. Neřešila jsem hodnoty v tabulkách a grafech. Přispěl k tomu i můj gynekolog, který mě nezahrnoval konkrétními hodnotami ani v závěru. Čísla, která probíraly budoucí mámy (nejen) v internetových diskuzích, byla pro mě španělskou vesnicí. Znala jsem pouze svou váhu, tlak, datum příští kontroly a teoretický termín porodu. To poslední mě děsilo dostatečně, bylo tedy zbytečné se zatěžovat něčím dalším.