Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
    Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    tvrdohlavamama
    8. lis 2016    Čtené 8071x

    7 důvodů, proč chodit (pravidelně) do lesa

    Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

    Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

    Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

    Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

    1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

    Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou. 

    2. Přirozená únava je pro dítě nejlepší. A vlastně i pro rodiče.

    Pro rodiče a jejich večerní klid není nic lepšího než dítě, které se v průběhu dne dostatečně unavilo, ale zároveň to není únava jako po návštěvě Disneylandu, kdy všechny zážitky naopak spánku zabrání, protože to v té malé hlavičce šrotuje a šrotuje. Když Martin po domě neběhá jak urvaný vagon v době, kdy se blíží odchod do postele, je to uspávání přeci jen o chlup příjemnější.

    3. Škola hrou.

    Knížky jsou krásná věc, ale není nad to, když ukážu prstem před sebe a řeknu: „Vidíš, to je strom. A tamhle běží srnečka...“ Jak Martin poroste, budu se muset samozřejmě posunout na další úroveň. Buk, dub, konvalinka, muchomůrka... Znáte to.

    4. Máte svobodu pohybu.

    Chodníky jsou dobrá věc, ne že ne. Ale taky je moc fajn jít někdy přímo za nosem. A ještě lepší je dát tu svobodu pohybu dítěti. Jistě, nenechám ho utéct kilometr daleko nebo vrazit do stromu, ale za ručičku ho taky pořád nevodím. Uprostřed lesa se nemusím bát, že ho srazí auto. Nemusíme se složitě vyhýbat ostatním chodcům. Řeknu k tomu už jen jedno slovo. Úleva.

    5. Uvolněte se, prosím.

    Pro některé dětské i dospělé povahy je uvolnění se před lidmi naprosto nepředstavitelná věc. Jednoduše se stydí, a nebo až přespříliš prožívají názory okolí. V lese rozhodně nebude hlava na hlavě jako v supermarketu. Obzvlášť teď, když lidé už šílí z Vánoc. Schovejte se do lesa. Proběhněte se společně s dětmi hromadou listí jako šílení, vykopávejte jej do vzduchu. Až to uděláte, jistě pochopíte, proč jsem vás k tomu navedla.

    6. Doma kromě času nic neuteče. Ani prach, ani špinavé nádobí.

    Neustále ze všech stran slýchávám, jak nikdo nemá čas. Na nic. Kdysi jsem četla na Šťastném blogu krásný článek o tom, že je velký rozdíl mezi nemít na něco čas a nemít to jako prioritu, protože to pro vás jednoduše není (až tak) důležité. Musím dát Báře za pravdu. Snažím se naučit neříkat, že nemám čas. A i když tvrdím, že uklizený domov je příjemný základ, klidně nechám kuchyni a vše v ní po vaření oběda ležet ladem a vyrazím s M. do lesa. Co by bylo horší - být po setmění v lese plném divočáků nebo stát u kuchyňské linky a uklízet nádobí?

    7. Společně. Ty a já. On, ona. My. Vnímáte to?

    Vymyslet náplň volného času pro všechny generace v domě bývá občas docela dřina. A pokud se nekoná žádná velká akce, není nic jednoduššího než... než co? Ano, než jít do lesa. Společně. Pokud zrovna netrpíte vzájemnou ponorkou, běžte a vychutnejte si přítomnost toho druhého. Partnera, dítěte, přátel. Kde nic, tu nic. Jen vy a les. Jen vy společně. Možná začnete vnímat něco, co jste doposud jen poslouchali. On je v tom velký rozdíl a bez rozptylování to jde mnohem snadněji.     

    Jak často chodíte do přírody? A přímo do lesa? Změnilo se to s příchodem dětí nějak?

    Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu www.tvrdohlavamama.cz

    tvrdohlavamama
    26. kvě 2016    Čtené 903x

    10 výhod mateřství

    1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

    2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

    3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

    4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

    5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

    6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

    7. Můžu klidně celé odpoledne sedět na písku nebo se hodinu klouzat na skluzavce na dětském hřišti, aniž by se na mě někdo divně díval. Hraji si přece se synem. Samozřejmě ho nesmím zapomenout doma nebo hodinu před tím předat jedné z babiček na hlídání.

    8. Přirozeně se mi změnil denní harmonogram. A pravdou je, že věnovat se povinnostem i koníčkům za denního světla je prostě lepší. Samozřejmě pokud nepatříte k nadšeným astronomům. No a i když bych ráda zase někdy vstala až v době oběda, na tuhle změnu nenadávám. Světe div se.

    9. I přes zdánlivý nedostatek času mám své koníčky a rozptýlení. Byť jen v malých nepravidelných dávkách. Samo o sobě to ještě nic není. V mém případě jde o to, že bych se v bezdětném režimu jistě nepustila do delšího psaní, focení, šití a úprav zahrady v průběhu jednoho roku a navíc současně.

    10. Nepodmíněná láska. M. má rád mě. Já jeho. Jen proto, že jsme.    

    Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu "Tvrdohlavá máma"

    tvrdohlavamama
    17. lis 2015    Čtené 1121x

    Naučme se pomáhat

    Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost... Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

    Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

    Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

    A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné... a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

    Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným "3-2-1-start".

    Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.

    Jak je možné, že se "svět" obrací zády ke člověku, který má v sobě zásoby dobra na rozdávání?! Že uprostřed Evropy někdo trpí hlady?! Že přátelé si říkají přátelé, i když hodinu času si na ty ostatní hledají i dlouhé měsíce?! K rodinným vztahům se už raději ani nevyjadřuji.

    Prosím svět. Prosím vás. Rozhlédněte se. Naučme se zase pomáhat. Pomáhat těm nejbližším. Nepotřebuje někdo ve vašem okolí pomoc? Možná si nemá s kým popovídat. Věnujte mu půl hodiny svého času. Možná je i v davu sám. Obejměte jej. Možná má právě hlad a nemá co jíst. Zamyslete se, jestli mléko, deset rohlíků a třeba sýr opravdu zruinují váš měsíční rozpočet?

    Z vlastní zkušenosti vám ještě na závěr něco poradím. Neptejte se, jak se ten či onen člověk má. Netvařte se, jako by jeho problém neexistoval, ale ani se jej nesnažte pitvat, pokud o to nestojí. A především - nesuďte.

    Buďme zase lidmi. Dobrými přáteli. Skutečnou rodinou.

    tvrdohlavamama
    5. lis 2015    Čtené 0x

    Štěstí, víra a misky vah

    Všichni jdeme v životě za štěstím. Toužíme po jeho různých podobách. Doufáme, že nám budou odpuštěny naše hříchy a že budeme odměněni za dobré skutky. Hledáme to něco. Něco, co uspokojí naše potřeby, naši mysl, naše srdce i duši.

    Sčítáme do nekonečna své životní výhry a prohry. Hledáme partnery, práci, byt nebo dům, skvěle padnoucí džíny, dobrou školku nebo levné letenky. Někdo na to jde systematicky, jiný se drží teorie chaosu. Všechny nás bez ohledu na cestu i podobu cíle spojuje jedno - víra. A to, že nevěříte třeba ani sami v sebe, k ní patří taky.

    Jsou dny, kdy se (ve vodách mateřství) potápím ke dnu jako Titanic. Mám pocit, že jsem ztratila některé přátele. Možná i sama sebe. Že se nevrátím k práci, která pro mě znamená víc než výplatní pásku. Že mě ta role ženy v domácnosti doslova zabije. A nebo mě zničí venkov a já si půjdu přivázat lano na nejbližší strom. Mám chuť být sama uprostřed města, sedět na kraji chodníku a dívat se do světla pouličního osvětlení.

    Bez deště by ale nebylo duhy. A díky té otočce o 180° jsem pak zase ráda, že bude M. vyrůstat právě na venkově. Já můžu po blízkém i dalekém okolí pobíhat v přírodě až do zblbnutí s foťákem na krku. Nemusím se bát, že bychom měli hlad, i když nepracuji. Přestože se s mým mužem za některé věci navzájem přímo nenávidíme, staráme se jeden o druhého. Protože se taky milujeme. Protože jsme rodina.

    Mé štěstí má podobu rovnováhy a kompromisu. Rovnováha mezi mým sobeckým a starostlivým já. Kompromis mezi plány mého singl a mateřského života. Hledání začátku kruhu. Pozor, nehledám návod na to, jak dokonale skloubit péči o domácnost a syna s kariérou. Nejsem líná, ale ani netoužím nálepce "paní dokonalá". Mně by ta role jednoduše nesedla.

    A tak se snažím věřit. Věřit ve štěstí, v naději, ve vlastní rovnováhu. Někdy méně, někdy více. Ale bez ohledu na míru - pořád. Nečekám s rukama založenýma v klíně. Na druhou stranu je dobré umět se na spoustu věcí na chvíli, na některé dokonce navždy, vykašlat. Ta naše planeta se kvůli tomu točit nepřestane.

    Syn můj život nenaplnil. Děti nejsou náplast na bolavé rány ani výplň do prázdných míst v srdci. Můj život se jednoduše změnil a já teď jen musím správně přeskládat závaží na miskách vah.

    Tohle nejsou řádky psané jen pro rodiče. Nemusíte mít děti, a přesto stejně jako já zrovna přebíráte závaží. Přemýšlíte, která vám chybí, která přebývají. Jestli příliš tápete a začínáte být nešťastní, zahoďte všechna a běžte se projít. Myslete si o umělcích, co chcete, ale oni před dvě stě lety moc dobře věděli, proč prochodili pěšky třeba půlku Evropy. Taková evropská podoba meditace. Věřili. A šli za štěstím.   

    Pokud mě sledujete na Instagramu, určitě víte, že víc než M. tam uvidíte právě fotky ze zahrady, lesa nebo parku. Věřím, že i přes občasný stesk po městském ruchu, najdu v přírodě alespoň kus toho svého štěstí a třeba zase o něco vyrovnám misky vah.  

    (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu www.tvrdohlavamama.cz) 

    tvrdohlavamama
    1. zář 2015    Čtené 0x

    Poslední dny

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Opravdu ho zrovna na to či ono nemám nebo je pro mě prostě něco jiné důležitější? Rodinné a partnerské štěstí na vzorně uklizené domácnosti nestojí, přesto je občas potřeba přivítat muže do pořádku. Jindy zase neuteče prádlo čekající na vyžehlení. Jednou dostane přednost procházka se synem, podruhé psaní s kamarádkou z druhého konce světa.

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Snažím se dávat přednost věcem, které mi mohou utéct. Opravdu si chci přečíst zprávy nebo se raději podívám na krásný západ slunce, který za chvíli zmizí? Proč bych si nechávala úklid na odpoledne, když mám nejvíc energie před obědem? Proč spěchat domů kvůli (nesmyslnému) režimu, když právě prožívám příjemnou chvíli s rodinou.

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Miluji psaní. Přesto blog nedostal přesně měsíc ani jeden nový řádek. Pomíjivost okamžiku a hodnota vydané energie nyní sestavují můj žebříček priorit pro daný den, pro danou hodinu. Navzdory starostem, strachu i obyčejné únavě je potřeba nezapomenout... Nezapomenout se vědomě nadechnout. Prožívat a nejen žít. 

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Život je totiž jako vilová čtvrť. Oslní lehce svou krásou. Má svá tajemství. Kdybyste ale vynechali tu a tam jednu cihličku, vil by nebylo. A proto je potřeba jít cihlu po cihle. Prohlédnout si detail za detailem. Umět prožít malé i menší. 

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Nabírám sluneční energii do zásoby. Neberu nic jako samozřejmost. Od malicherných nákupů, přes přírodu až po rodinu a přátelství... Nic není jisté. Předem to poslední ne. Až si budu zase organizovat čas, stavět vilu... mohla by mi některá cihla chybět. A jak bych bez základů dosáhla až ke hvězdám?!

    Poslední dny si organizuji čas jinak. Nechávám si radit od přítelkyně intuice. Protřídit oblečení, vysát, vymazat aplikace z telefonu, hrát si se synem, povídat si s mužem, zavolat mámě, projít se... Nemá v tom logický systém, ale vždy, když se její radou řídím, objeví se ve vilové čtvrti další cihla.   

    Poslední dny si organizuji čas jinak. A proto teď ležím v posteli a píši těchto pár vět na telefonu. Přišla ta správná chvíle. Dnešní den jsem skutečně prožila.

    http://tvrdohlavamama.blogspot.cz

    tvrdohlavamama
    14. črc 2015    Čtené 0x

    Před a po

    Cesta k mateřství bývá občas posetá trny "tak trochu jinak" a mně docela vadí, že se o tom nemluví dostatečně nahlas. Jak to vypadalo a vypadá se mnou? (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu.)

    Všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě rozdílné věci. Málokdy se shodují. Většinou jedna více či méně pokulhává za tou druhou. V případě dětí to platí dvojnásob. Je to jako jing a jang - před a po. Ať už se jedná o těhotenství, porod nebo následné soužití s tím malým člověkem. Pokud převažují příjemná překvapení, můžete si tiše gratulovat. Tomu se říká štěstí. A pokud máte pocit, že tomu tak není a přímo před vámi se právě cokoli hroutí jako domeček z karet... nezoufejte. Dobrý konec nemusíte nutně obejít obloukem. Něco o tom vím.

    Upřímně? Nikdy jsem nechtěla mít děti. Neplánovala je. Nepočítala s nimi. Při pohledu na nahé těhotenské břicho se mi lehce zvedal žaludek. No... a nakonec mám syna, jak víte. V průběhu těhotenství jsem si ovšem nejedenou říkala, že jsem otěhotněla za trest a vetřelec, který uvnitř roste, mě má snad zabít nebo co. Vážně. Když je vám totiž zle takovým způsobem, že se nedokážete ani otočit na posteli, není vám jednoduše do zpěvu a už vůbec nemáte chuť oplácet radostné úsměvy okolí... Například potvrzení těhotenství u gynekologa a vlastně veškerá následující vyšetření až do porodu jsou samostatnou kapitolou. Vzpomněla jsem si tenkrát na seriál Sex ve městě, kde Miranda vykládá, jak předstírala radost na ultrazvuku. This is it!!! 

    Pravdou je, že málokdo chce slyšet o bolestech, strachu nebo depresi. Automaticky se očekává úsměv, souhlasné pokyvování hlavou a ruka položená na břiše - středobodu vesmíru - bez ohledu na viditelnost či neviditelnost těhotenství. Jenže tak tomu vůbec být nemusí. Já jsem si těhotenství opravdu neužívala, respektive netušila jsem, co že si během něj mám užívat. Bylo mi zle a štvalo mě to. Ve chvíli, kdy jsem na tom byla líp fyzicky, upadala psychika. Rozčilovaly mě všechny komentáře, reakce a poučky okolí. Nejednou jsem byla nepříjemná i na ty, kteří si mé protivné chování ničím nezasloužili. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem s tím - se sebou - nic udělat. Jako bych neovládala ani tělo, ani mysl.

    Děsilo mě mateřství. Zodpovědnost za celý lidský život. Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli to zvládnu. Jestli můžu. Jestli  chci. V hlavě mi pořád dokola běžel jeden krátký scénář. V blíže neurčenou dobu mi rupnou nervy, prcka nechám v postýlce na pospas osudu, vezmu tašku, odejdu a o umřu s obrovským pocitem viny. Hysterický pláč byl pak už jen zanedbatelným vnějším projevem vnitřní úzkosti a strachu. Nedokázala jsem mnohokrát s pravou radostí říct: "Těším se, až bude ten prcek s námi."

    Mohlo tohle všechno přinést něco dobrého? Mohlo. A taky že přineslo. Člověk není komunistická pětiletka, aby musel splňovat všechna kritéria vyžadovaná okolím a odškrtávat si položky v tabulce. Jsme stejní a přitom úplně jiní. A nejspíš proto jsem se během těhotenství s klidem napila coly nebo snědla nivu. Neabsolvovala jsem předporodní kurz. Nešla jsem se na prohlídku porodnice. Neřešila jsem hodnoty v tabulkách a grafech. Přispěl k tomu i můj gynekolog, který mě nezahrnoval konkrétními hodnotami ani v závěru. Čísla, která probíraly budoucí mámy (nejen) v internetových diskuzích, byla pro mě španělskou vesnicí. Znala jsem pouze svou váhu, tlak, datum příští kontroly a teoretický termín porodu. To poslední mě děsilo dostatečně, bylo tedy zbytečné se zatěžovat něčím dalším.

    I přes strach, který mnou proudil od konečků vlasů až po špičky palců na nohou, můžu teď s úlevou říct: "Konečně jsem jednou neměla pravdu." Ano, porod sice bolí jako prase, i tak mám ve své porodní historce zpětně několik vtipných momentů. Nejpodstatnější je ovšem věc jiná. Svého syna miluji. V rámci svých schopností a možností se snažím o tu nejlepší péči jako každá typická máma. Velkou spoustu obav jsem si prožila v těhotenství a ony spolu s ním zmizely. 

    Každý den je pro mě trochu jako sezení na houpačce. Jde to se mnou nahoru i dolů. Pořád bojuji s vlastním strachem a nejistotou. Rozhodně neobdržím titul matka roku, ale důležité je, že se s tím a s ním učím žít. Asi vždy s lehkým opovržením svraštím obočí, když bude někdo argumentovat větou "stojí to za to", ale taková já prostě jsem. Tvrdohlavá máma.

    tvrdohlavamama