VLOČKA

S Danem jsem neodjela. Neposlechla jsem ho. Když už jsem měla na jazyku, že mu řeknu, že se jdu zabalit, ať chvíli na mě počká, slyšela jsem zdola Karolínu, jak si svolává ticho. Uvědomila jsem si, že jsme tu všichni dobrovolně a že jsem velká holka a nepotřebuju ochranou ruku. Neprosila jsem se ho o to, a pokud on cítí, že má odejít, tak ať jde. Já zůstávám.

Hrdě jsem ho obešla a vydala se po schodech dolů. Stihl mi ještě říct, že až budu zklamaná, tak mi s tím rozhodně nepomůže, protože se snažil víc, než by musel. A tím nejspíš skončilo naše přátelství.

Dan scházel po schodišti chvíli po mně. Karolína vyhlašovala výsledek včerejší hry s názvem Reklama na partnera, kterou vyhrál Dan a Rudolfína. Dan tedy odložil tašku do kouta a šel si vybrat výhru. Ti dva získali možnost hodinové vířivky, která je za chatou, a ani jeden tuto výhru neodmítli. Vzali si prosecco a šli se nachystat na romantiku zvanou odplata.

„Sluší ti to, čtrnáctko,“ řekne mi Jirka a podá mi malé pivo.
„Díky.“ Poděkuju za obojí, ale jsem přešlá z rozhovoru, který jsem vedla s Danem, a jsem přešlá i z toho, že moje kámoška si klidně jen tak odejde s ním, aniž by se zajímala, jestli mi to nevadí. Mělo by mi to vlastně vadit?
„Jsi v pohodě? Nechtěla jsi třeba víno?“ ptá se Jirka.
„Ne, pivo je v pohodě,“ řeknu mu a snažím se odprostit od situace, že ve vířivce budou dost možná nazí, protože já si třeba plavky nevzala.
„Vadí ti, že Fína šla s Danem?“ ptá se mě Jirka.
„Kolik máš bodů?“ zeptám se ho úplně mimo téma, protože mu na to nechci odpovídat.
„Jakých bodů?“
„No, v té vaší soutěži.“
„Žádný. Já to s nima nehraju, Luci.“
„Proč ne? Vždyť jsem hlavní cena, ne? Nemáš zájem?“ zeptám se tvrdě, naštvaně a odtažitě.
„Pojď se mnou ven, prosím,“ řekne, vstane a podá mi ruku. Váhám, jestli jít. Jestli on je ta správná volba. Jestli se moje budoucnost spíš neválí s Fínou v bublinkách. Jestli jsem nepromarnila svou šanci na lásku. Přátelství s Danem skončilo už před lety. Kdyby mu ležela v hlavě, vyhledal by mě přeci už dřív. Mohl, když přátelství s Maxem stále prohluboval a mě odstřihl.

A tak podám Jirkovi svoji ruku a odejdeme spolu ven. Opřeme se o dřevěné zábradlí před chatou a oba se podíváme na nebe.
„Ty hvězdy tady…“ vypustí nakonec Jirka. „Jako by pro nás tančilo celý nebe.“
„Je to zvláštní, viď? Měsíc je jen jeden, který je vidět, ať jsi kdekoliv, ale hvězdy takovýhle u nás nejsou,“ řeknu a užívám si ten pohled.
„Od první chvíle, co jsem tě viděl, Lucko,“ řekne a otočí se na mě, „jsem věděl, že jsi důvod proč jsem přijel a nevykašlal se na to.“ Podívám se na něj. Kouká na mě svým medvědím pohledem. Tenhle má jen on.

HLAVNÍ VÝHRA

Oblíknu si černé, lehce průsvitné silonky, džínové šaty a svetr. Nalíčím se a navlním si vlasy trojkulmou. Když už jsem ji sem přitáhla, tak ji aspoň využiju.

Když vycházím z pokoje, potkám Dana, jak vychází ze svého pokoje a má v ruce cestovní tašku.

„Dane?“ oslovím ho s překvapením v hlase. „Odcházíš?“ ptám se nakonec.

„Hm,“ řekne mi a chce projít kolem mě.

„Dane, pojď si prosím promluvit. Neodcházej takhle,“ řeknu, ač se mi to moc řešit nechce a raději bych se šla bavit.

NÁVRAT NA CHATU

V nemocnici mi udělali běžnou prohlídku a CT hlavy, kde nebylo nic průkazného. Chtěli si mě tam nechat na pozorování kvůli případnému otřesu mozku, ale odmítla jsem. Přišlo mi to zbytečné, měla jsem přeci helmu, ne? A tak mě poučili o tom, že pokud bych cítila náhlou ospalost, pokud bych zvracela nebo se mi točila hlava, tak ať vyhledám odbornou pomoc. A taky mi důrazně sdělili, ať nepiju alkohol, jelikož jsem nadýchala, a v této situaci to není nejlepší nápad.

A tak jsem poděkovala a nechala se rolbou odvézt zpátky na Hájenku. Rolbu zařídil Filip, protože tady prostě tyhle věci umí zařídit. Nechtěl mě vézt na skútru, a ještě když s námi jel Jirka, kterej si nenechal vymluvit, že nikam jezdit nemusí.

„Máte oba stejně tvrdý palice,“ poznamenal Filip, když se mě snažil přemluvit, ať v nemocnici zůstanu.

Když dorazíme na Hájenku, už je pozdější odpoledne a všichni už se stihli vrátit ze svých lyžovaček. Hned ke mně přiběhne Mája.

„Tak co, Luci, jsi v pořádku?“ ptá se mě, a tak jí začnu vysvětlovat, co se dělo, že jsem v pohodě a že Filip to podle mě zbytečně hrotí.

SÁŇKAŘSKÁ DRÁHA

Tak se ukázalo, že cesta, po které jsme se s Jirkou špatně vydali, byla cesta k bobové dráze, takže jsme po ní šli znovu. K vyhlídce už jsme nešli. Začínali jsme mít všichni hlad a pociťovali jsme únavu. Taky se ukázalo, že Filip na té vyhlídce děsně spěchal, protože měl o nás strach. Mája tam prý půjde někdy znovu, aby si ji pořádně užila.
Dojdeme k dráze, kde si každý půjčíme vlastní sáňky a dostaneme helmy. První jede Mája, za ní natěšeně vyrazí Jirka.

„Teď ty,“ řekne mi Filip. „Nechci tě mít na svědomí. Kdybys to někde napálila do stromu, tak tě seberu.“ Nasednu na sáňky a rozjedu se. Dráha je upravená a po stranách je nahrnutý sníh, aby nás držel na trase. Zatáčky nejsou ostré, ale místy sáňky nabírají opravdu velkou rychlost. Je to skvělý adrenalin. Zjistím, že se místy fakt bojím, abych nevylítla, ale pak přijde rovinka, kde se uklidním. A vzápětí mi krev v žilách znovu stoupne. V jednom takovém úseku si všimnu Jirky, který jel přede mnou. Vyletěl z dráhy. Zabořím nohy do sněhu a snažím se co nejrychleji zabrzdit, ale přitom slyším, jak na mě Filip něco křičí.

A pak už jen cítím náraz.

Najednou vidím sebe. Sebe jako malou holku, co sbírá kobylky na louce a strká je do krabice. Vidím sebe, holku s dlouhými vlasy, které jí táta navlnil krepovačkou, jak jde do školy, sedí v lavici a je na sebe pyšná, že se umí podepsat. Holku, co se zamilovala do kluka Petra, kterýho pak opustila. Ženu, která se vdala za báječného muže Ondřeje, ale ten ji pak opustil. Vidím nás u moře na pláži. Vidím, jak Ondřej staví hrad z písku.

Ne. To není Ondřej.

ROZCESTÍ

Jirku napadlo, že se podívá na Google Mapy, nicméně nechytl signál. Mě napadlo, aby vylezl na strom a podíval se do dálky, jestli tam někde ta vyhlídka není. Ale to on nepovažoval za dobrý nápad, a tak jsme se nakonec vydali po zelený, protože vedla do kopce a vyhlídky jsou přeci vždycky na nějakým vrcholu.

„A co když tam žádná vyhlídka nebude?“ zeptám se ho.
„Tak budeme v zasněžený prdeli,“ řekne upřímně.
„Dobře, takže ty, Dan a Adam pracujete v pivovaru a dál?“ připomenu mu, že jsem nezapomněla na to, o čem jsme se bavili předtím, než jsme nevěděli, kudy půjdeme.

V tom mi zazvoní telefon.

„Ahoj, Maxi,“ zvednu telefon a pozdravím Maxe. Jirka se zastaví, překříží ruce na hrudníku, nakloní hlavu na stranu a neuvěřitelně blbě na mě čumí.
Max se vyptává, jak se mám, a vyčítá mi, že jsem mu o sobě nedala vědět.„Jo, dobře se mám. Normálně neuvěříš tomu, ale je tu Dan.“
Max nereaguje.
„No, Dan z tej expediční firmy, ale už tam nedělá. Dělá v pivovaru,“ u toho triumfálně mrknu na Jirku, ale ten pořád stojí a blbě čumí.
„To snad ne,“ hlesne Max, jako by se dozvěděl, že mi umřela kočka, kterou nemám.
„Cože?“ zeptám se.
„Dělá v Gwernu. Já vím, stále spolu občas zajdeme na oběd, no a teď…“ vzdychne. „Jejich šéf má chatu, kde pořádá tyhle seznamovací kurzy. No a když se ten šéf z Gwerna ptal, kam chtějí jet na teambuilding, tak prej vymysleli, že pojedou na tenhle seznamovací kurz, protože jsou všichni nezadaní a udělají si z toho soutěž,“ vyklopí mi do telefonu Max.
„Jakou?“ Ve snaze nevyslovit slovo soutěž, aby to neslyšel Jirka, potřebuji z Maxe dostat víc informací.
„To už nevím, mě to moc nezajímalo. Netušil jsem, že se může stát, že se tam potkáte. Lůco, vždyť jsme se teď tak dlouho nebavili. Dávej na sebe pozor, prosím.“
A pak se rozloučí a típne mobil.
Podívám se na Jirku. Jsem trochu v šoku a potřebuji vstřebat informace a fakta od Maxe.
„Tak slečinka má signál a mě by nechala lézt na stromy?“ vyhrkne na mě hned Jirka.
„O co soutěžíte?“ neudržím se a zeptám se ho hned.
„Je to blbost, Lůco, neřeš to,“ řekne, protože hned pochopil, že už to vím, a natáhne ruku. „Půjčíš mi mobil? Kouknu se na tu mapu.“ A tak mu půjčím mobil, jako bych Google Mapám nerozuměla, a koukám na něj.
„No tak tu blbost vyklop,“ řeknu ostře, protože mě tahle hra začíná pěkně srát!
„Dobře, takže takhle. Minulý měsíc na vánočním večírku jsme se předávkovali pivem, protože když děláš v pivovaru, tak je všudypřítomné. No a šéf se taky ožral jako prase a řekl nám, ať vymyslíme, jaký budeme chtít teambuilding. A tak jsme mu řekli, že se chceme podívat na tu jeho príma chatu, kam jezdí nezadaný holky, protože jsme mamrdové a nikdo z nás zrovna holku nemá. Takže nám to zařídil expres hned teď, abychom si náhodou nějakou holku nenašli, protože druhá možnost byly kurvy, ale to by ho prej vyšlo moc draho.“
Koukne na mě a podává mi mobil.
„A jdeme špatně, takže se musíme vrátit.“
Otočí se a vyrazí.
„A ta soutěž?“ zeptám se a dám se do kroku za ním.
„Vožralí jsme vymysleli blbosti, jakože selfie s holkou jeden bod, selfie s líbačkou dva body, telefonní číslo na holku pět bodů, prokazatelnej sex vyhrává rovnou,“ řekne a dodá: „Jak na základce, co?“
„Jako celej tenhle trapnej výlet,“ odpovím a přicházíme zpátky na rozcestí, kde jsme ztratili směr.
„Já jim řekl rovnou, že tady nehodlám lhát a vymýšlet si kraviny…“ zamyslí se. „Protože bych si opravdu rád nějakou holku našel.“ A to mě potěší a zahřeje uvnitř.
„A ta výhra?“ zeptám se ještě.
Ale v tom na nás mává Filip.
„No kde k sakru ste?“ zeptá se nás Filip.
A tak mu řekneme, že jsme se ztratili, že Jirka neměl signál a odmítal vylézt na strom a že máme hroznou žízeň. A tak nám každému dá lahev s colou, ve který je namíchanej rum.
„Kde jsi to vzal?“ diví se uznale Jirka.
„Kde asi? U tý vyhlídky je občerstvení,“ řekne.
Zrovna se Jirka napije, a tak mu zaskočí cola. Předkloní se a hrozně kašle. Když se na nás podívá, má úplně slzavý oči.
„Ta píše, co?“ poplácá ho po zádech Filip.
„Chceš mi říct, že už jste byli na té vyhlídce?“ řekne sípavým hlasem Jirka.

-------

CESTA K DRÁZE

Když vylezeme z lanovky, cítím, že jsme to s tím rumem trochu přehnali a že by to chtělo colu, nebo kafe, nebo nejlíp colu a kafe. Filip navrhne, že si ještě skočíme do restaurace na záchod a můžeme si dát něco k pití. Nikam nespěcháme a nejspíš si myslí, že pokud budeme dál chlastat tvrdej, tak se mu ztratíme v lese. A to on nechce, protože i když jsme dospělí a on nám tady nedělá mámu, tak se cítí být zodpovědný za tuhle situaci a chce to mít pod kontrolou. A to se mi na něm líbí.

Dám si colu a kafe a domluvíme se, že si to vypijeme venku na terase. Líbí se mi pozorovat šrumec lyžařů, jak se nebojí nasadit si lyže, snowboardy a pustit se z prudkého kopce dolů. Na moment si představím, že bych to taky zkusila. Nikdo nevypadá, že by to byla zas až taková věda, ale když si uvědomím, že to nemá brzdy, tak mě to zase přejde.

Takže se všichni bavíme tím, co je náš talent, kterým rozproudíme večerní zábavu. Jirka se kasá tím, že umí hrát na dvě polévkové lžíce, Mája nám dá prý lekci kundalini jógy, Filip se toho prý účastnit nebude, protože nemusí, takže proč by to dělal, že jo. Ale kdybychom měli zájem, tak umí oloupat mandarinku za tři vteřiny. A já umím ústy zvláštně říct špunt a knoflík, když u slova špunt mlasknete a u slova knoflík uděláte koníka, tak to zni děsně hustě a když se o to pokusí někdo, kdo to nemá natrénované, tak je to hrozně vtipné.

Když všichni dopijeme, tak se vydáme na cestu. Filip jde vpředu s Jirkou a já s Májou jdeme za nimi.

„Nevadí ti, že jsi nešla s Filipem sama?“ zeptá se mě, když usoudí, že se dostatečně loudáme a že nás nemůžou slyšet.
„Proč by mi to mělo vadit?“ divím se.
„No, myslela jsem, že jste chtěli jít s Filipem jen spolu, ale jak o tom u snídaně mluvil, tak mě to nadchlo a nechtěla jsem si takový výlet nechat ujít,“ řekne Mája.
„Vůbec ne, já nelyžuju, neumím to, a tak Filip vymyslel náhradní program. Bylo to od něho hezký gesto, ale neplánovali jsme jít jen spolu sami,“ řeknu jí.
„No, tyhle výlety mám mnohem radši než ježdění z kopce dolů pořád dokola…“ řekne otráveně a potom mi vypráví o tom, jak letos na podzim byla právě v Krkonoších a že spaly s kamarádkou pod širákem. A když se vracela domů, tak na ni na Facebooku vyjela reklama právě na tenhle Seznamovák. Ale že ji to tady pěkně štve, že jediný, kdo ji zaujal, je právě Filip. Že má dobrou energii, skvělej humor a hrozně ji přitahuje, že je to horský záchranář.
„Májo…“ řeknu smutně. A chci jí povědět o tom kolegovi, co byl vlastně kolegyně, a na rozloučenou se políbili. Ale nevnímá mě a mluví dál o tom, že by jí takovýhle život moc bavil. Má vystudovanou zdravotní školu a klidně by si dodělala nějaký kurz.
„Zachraňovat lidi v horách…“ řekne a zasní se u toho. Už to za ten jeden den celé stihla naplánovat. Kdo jsem já, abych jí teď kazila radost, že jo? A tak mlčím a o tej holce, co už tady asi lidi zachraňuje a líbá se s Filipem, jí neřeknu.

LANOVKA

Sníh křupe pod nohama a my jdeme pěšky jen kousek na zastávku, kde jezdí Skybus, abychom nemuseli k lanovce pěšky. Je to přeci jen docela daleko a navíc naším cílem je dojít od lanovky k sáňkařské dráze, tak šetříme síly.

Když čekáme na Skybus, Mája vytáhne placatku, napije se a pošle ji dokola. Má v tom rum. Zahřeje mě po celém těle.

Filip odmítne a my si z toho prý taky nemáme dělat středoškolský výlet.
„A co to teda je jinýho?“ ptá se pobaveně Jirka.
Filip se zamyslí a není schopný na tuhle otázku odpovědět. Možná tu chtěl být jen se mnou a místo toho se z toho stal středoškolský výlet, a tak se nakonec taky napil a řekl, že stejně není ve službě, protože pomáhá Káje s touhle přehlídkou trapností, takže nám nebude dělat mámu, protože jsme dospělí.
Všichni se tomu zasmějeme, nastoupíme do busu, který nás vyveze k lyžařskému středisku, a Filip hned vyrazí směr lanovka.
Jirka se cestou k lanovce vytratí do sámošky a pak nás rychle dobíhá.
„Sis musel koupit svačinku?“ zeptám se Jirky, když nás doběhne. „Snídaně ti nestačila?“ dobírám si ho.
„No, klidně bych ještě něco zakousl, ale vzal jsem nám něco na zahřátí. Tuším, že ta Májina placatka by byla málo,“ usměje se a tajně mi ukáže flašku rumu pod bundou.
Fakt jak na střední, pomyslím si a zařadím se do fronty na lanovku.

Už slyším ten rámus vycházející od stroje lanového zařízení. Vidím, jak přijíždí sedačky rychle za sebou a lidi to vždycky po nasednutí zhoupne.
To ne, to nechci, to nedám.
„Dáš mi napít?“ zeptám se Jirky.
„Už?“ diví se.
„Jo, jsem posraná až za ušima. Bojím se výšek,“ přiznám se tak, aby to slyšel i Filip a Mája. „Prosím, nenechávejte mě sedět na kraji!“ řeknu a mám na krajíčku.
„V klidu,“ řekne Mája. „Na, dej si ještě, na kuráž,“ a podá mi svoji placatku.
A já ji dopiju.

Když přijdeme na řadu, Jirka mě jednou rukou obejme a druhou rukou mě drží u podpaží, jako bych byla dítě a nemusela bych dosáhnout na sedadlo a on by mě musel zvednout a posadit mě tam.
Sedneme si a sedačka se zhoupne.
Jirka mě stále jednou rukou objímá a druhou si odložil na tyč před námi.

SOBOTA RÁNO

Ráno, když se probudím, tak zjistím, že Fína v pokoji není. Sice jsem se na noc zamkla, ale myslela jsem, že na mě zaklepe a já jí půjdu otevřít.

Včera večer, po tom, co se stalo, jsem zdrhla. Jak malý děcko. Chtěla jsem jít za Karolínou a požádat ji, ať ihned zavolá rodičům, aby si pro mě přijeli a vezali mě domů.

Šla jsem do pokoje a zamkla se. Styděla jsem se, i když jsem nic neprovedla. Styděla jsem se před Danem, že jsem byla s Jirkou, styděla jsem se před Jirkou, že jsem zdrhla a situaci nedokázala vyřešit dospěle. Styděla jsem se před sebou, že se mi to s Jirkou líbilo. Stydím se i teď, že nevím, co mám dělat dál.

Všichni ještě určitě spí, tak využiju situace a půjdu si dát sprchu.
Je 7:05, kouknu na mobil. Pět nepřijatých hovorů od Fíny a tři esemesky.
SPÍŠ? CHCI DO POKOJE!!!!
NENÍ TO VTIPNÝ PTREBJIUU TAWM JRET!
NASEERDT SI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Chudák Fína chtěla jít do pokoje, opila se a já ji sem nepustila. Dám si sprchu a půjdu se po ní podívat.

LUCIOVICE

Karolína přitáhne do místnosti flipchart a máme napsat čárku každému, kdo nás na základě reklamy zaujal. Dala jsem čárku Jirkovi, protože jsem zbytek nepochytila. Ale všimnu si, že z kluků jich má nejvíc Dan. K nám ke stolu si přisedne Fína, ale spíš kvůli tomu, že tam sedí Adam, a ne kvůli mně.
„Ten Dan po tobě jede, co?“ šibalsky na mě Fína mrkne.
„Nevím.“ Pokrčím rameny. Není mi to příjemný a nechci Dana už řešit. Jirka donese ke stolu pivo a tři panáky a zarazí se.
„Jsem si nevšiml, že u nás sedíš,“ řekne směrem k Fíně a rozdá panáka mně a Adamovi. Třetího si chce nechat.
„Co to je?“ zeptám se ho.
„Vodka. Dlužíš mi panáka za to, že jsem ti donesl to pivo, přece,“ mrkne na mě.
„Ty jsi jantar, tak snad doneseš i tady dámě, ne?“ řekne Adam Jirkovi a tou dámou myslí Fínu.
„No právě, dlužím ti ho já, takže ti ho pak donesu.“ A předám vodku Fíně.
„To jo a přineseš určitě zelenou nebo jiný dámský pití, že jo,“ řekne otráveně. A pak si všichni připijou a já místo vodky nadzvednu sklenici s pivem. Potom si všichni stěžujeme na trapné a dětinské hry, na jídlo a vůbec na kvalitu celého programu.
„I tu chatu jsem si představoval trochu víc luxusnější, když o ní pan Lukavec pořád mluví,“ řekne Jirka. Chci se ho zeptat, kdo je pan Lukavec, ale v tom Adam bouchne do stolu a já se leknu. „Ty vole, čum na Radka,“ řekne dost nahlas a překvapeně. A tak se všichni otočíme a čumíme na Radka. Radek je na parketu, tancuje s Naďou, s tou, se kterou byl svázaný. Objímají se a Radek si to celé fotí nebo natáčí na selfie.
„A zrovna on, nechápu,“ řekne překvapeně Adam.
„Smraďoch,“ doplní ho Jirka a oba se tomu smějí.
„Jdeme na bar?“ šťouchnu do Jirky. „Je čas splatit své dluhy,“ řeknu mu a doufám, že mi řekne víc o panu Lukavci. A tak se zvedne a dojdeme k baru. „Znáš Luciovici?“ zeptám se ho, jako by to bylo pití běžně k dostání v sámošce.
„Ne, ale zní to jako Něcovice, takže do toho jdu,“ řekne a mne si ruce, jako že se na to těší. Připravím panákové skleničky, vytáhnu citron a rozkrojím ho na půl a pak z lednice vytáhnu zelenou.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ začne se Jirka smát a já taky. Naliju nám panáka a zakápnu ho citrónem. Přisunu skleničku k němu.
„Nesuď alkohol podle obalu, tak na…“ řeknu a nevím, na co si připít.
„Na tebe, Lůco, ať tě zítra nebolí hlava,“ řekne a pošle tam tu zelenou peprmintku a udělá „Aaaaah. Ty jo, překvapilo to. Jakže se to jmenuje?“ řekne s uznáním.
„Luciovice, jako Lucie, chápeš?“ zeptám se ho a směju se. „Je to skvělý, nechutná to pak jako ústní voda, viď?“ dodám.
„Měním názor na zelenou. Dáme ještě jednu, když už jsme tady, ne?“ řekne, rozlije další panáky a zlanaří k tomuhle pitivu další lidi, takže těch panáků vypiju nejmíň čtyři za strašně krátkou dobu. Když Hugo načíná další láhev a Matyáš se sápe po Léně a chce po Adamovi, aby je vyfotil, tak cítím, jak mi začínají hořet tváře.
„Musím na vzduch.“ Chytím Jirku za paži a seskočím ze židličky.
„Můžu s tebou, nebo chceš být sama?“ podívá se na mě a u toho mě chytí za ruku pod barem. Koukáme si do očí a mě z toho lechtá v břiše.
„Klidně pojď. Podíváme se, jestli tam Dan někde nespadl do pangejtu a nezmrznul,“ řeknu mu, jako že mi je úplně jedno, jestli půjde, ale moc si přeju, aby šel. Neměla bych se po horách toulat sama, říkal Filip. Tak si vezmeme v chodbě bundy a vylezeme ven před chatu. Je zima, ale je to moc příjemná zima. Z alkoholu a krbem vyhřáté hájenky mám pocit, že jsem dostala horečku.
„Máš úplně červený tváře,“ řekne mi Jirka. A sáhne na ně svýma rukama.
„Jo, je mi děsný vedro, to ten alkohol,“ řeknu mu. „Ale tvoje ruce jsou taky dost teplý, nepomáháš mi,“ zasměju se.
„Chceš radši vyválet ve sněhu?“ zeptá se mě a dlaněmi si začne dělat kouli. „Ani ne, díky za nabídku,“ řeknu pobaveně a udělám si taky jednu sněhovou kouli.
„Schválně, kdo dohodí dál, jo?“ napřáhne svoji tlapu a švihne koulí do dálky. Já se zatočím do kola, jako to dělají při hodu koulí, a vyhodím kouli. Ale jak se zatočím, tak se trefím do Jirky.
„Hej!“ řekne mi a směje se.
„Promiň, promiň, já nechtěla,“ začnu se mu až moc omlouvat a u toho mu oprašuju zip u bundy. „Stál jsi v dráze,“ dodám pobaveně.
„V pohodě, prosím tě,“ řekne a přiloží mi zase dlaně na tváře.
„Jsi pořád jak rajče.“ Ruce už má studený a já mám pocit, že mi tváře pod jeho obrovskými dlaněmi roztají. Zavřu oči a zakloním hlavu. „Příjemný,“ vypadne ze mě a cítím, jak se ke mně Jirka nahne blíž. Cítím, že mě chce políbit. Nehnu se a čekám. Chci, aby mě líbal.
V tom se nám pod nohama rozprskne sněhová koule.
Je to fakt velká šlupa. Hrozně se leknu, zakřičím a uskočím od Jirky. Rozhlížím se kolem, abych zjistila, kdo to byl, kdo to po nás hodil, kdo nám tuhle opilou chvíli překazil. Nikdo kolem není. A v tom se podívám na Jirku, jak stojí a ukazuje prostředníček a u toho kouká vzhůru. Vzhůru na balkon, kde stojí Dan a kouří.
„Kokote!“ zařve na něj Jirka.

-----------

Děkuji že jsi četla i dnes.
Z.

 REKLAMA NA PARTNERA 

„On v tom pivovaru dělá taky, že jo?“ zeptám se Jirky a kývnu směrem ke dveřím, kudy Dan odešel.

Jirka jen pokrčí rameny, vezme si propisku a skloní se k papíru. Pochopím, že se se mnou o tom nehodlá dál bavit, tak jdu ven ve snaze najít Dana.

Před chatou ale není, tak se rozhodnu podívat k cestě, kudy jsem přišla od skútru.

„Hej, kam zdrháš?“ křičí na mě Filip od vchodu.

Škubnu sebou a otočím se na něj.

STUŽKOVANÁ

„Můžu dostat svůj klíč od pokoje, prosím?“ zeptám se Filipa, když mi váže stuhu kolem ruky.
„Jdeš na to celkem rychle.“ Mrkne na mě a pak na Dana. „To bych do tebe na tom parkovišti neřekl,“ dodá ještě.
„Tak to vůbec není. Chci se dostat ke kufru a převlíknout se po celým dni.“ Zatvářím se naštvaně. Co si to o mně jako myslí? Nohavice už mám sice suché, ale ráda bych si vzala aspoň čisté tričko, zavřela se na pokoji a chvíli pracovala.
„Kájo, nevíš, kde skončil kufr Lucie?“ otočí hlavu na Karolínu, která právě přivazuje stuhu Danovi.
„Jo, je v lyžárně,“ odpoví Karolína, jako by nic.
„A můžu dostat klíč od pokoje?“ zeptám se směrem k ní.
„Ten dostala Rudolfína. Jste ubytovaný společně. Druhej klíč není, máte jeden dohromady,“ řekne a odejde.

A tak jsem Dana i s tou pitomou šňůrou odtáhla k Fíně a dožadovala se klíče. Nechtěla se ho vzdát a vydala mi ho až ve chvíli, kdy pochopila, že jinak prostě neodejdu a budu narušovat rande jí a tomu hňupovi Zipymu, kterýho zajímají jen kabelky a auta. To by si s Fínou mohli rozumět.
„Pivo mají dobrý, co?“ zeptá se Zipy Dana.
Dan jen kývne.

Když konečně získám klíč, odtáhnu Dana do lyžárny. Vezme mi kufr a vynese ho nahoru do patra, kde jsou pokoje. Na konci dlouhé chodby jsou balkonové dveře a okno. Pod oknem stojí dvě křesílka a kulatý odkládací stolek. Najdu dveře s číslem tři, protože na klíči visí cedulka s nápisem Pokoj 3, a odemknu je.

Pokoj je celý obložený dřevem a je maličký. Je v něm jen manželská postel a v rohu jedna židle s područkami, kterou už Fína stihla zavalit oblečením. Má hodně šikmý strop s jedním střešním oknem.
„Kde je koupelna?“ řeknu nahlas.
„Na chodbě. Máš ji hned naproti pokoji. Kluci jsou až vzadu,“ odpoví mi Dan.
„Tak to jsem to vyhrála.“ Jakože dáte pět tisíc za pobyt a hajzl je na chodbě?'
„No nic. Tak nám skoč pro pití. Já se převlíknu a sejdeme se na chodbě u těch křesílek,“ řeknu Danovi.
Ten jen zvedne pravou ruku se stužkou.
„Má to asi tak dva metry víc ne?“ odpoví.
Já si ale stužku sundám a vytlačím ho ze dveří. Jemu se nikam nechce a mele něco o pravidlech, ale já cítím, že by radši zůstal a koukal se, jak se převlíkám.
Krásně voní. Má těžkou vůni, ve které se mísí tabák s rozmarýnem a všechno zjemňuje lehký nádech citrusů. Místo abych ho vytlačovala ze dveří, chtěla jsem spíš upadnout, zabořit se do jeho objetí a utopit se v něm. Jen tak být a neřešit chatu ani ty hloupý táborový hry.
Místo toho jsem mu zabouchla dveře před nosem.

Sednu si na postel a otevřu kufr. Nejradši bych si lehla a dala si aspoň dvacet minut šlofíka. Jsem děsně unavená po té cestě i po tom všem, co se za poslední dny stalo. Místo toho ale vytáhnu kosmetiku a červený tričko s oválným výstřihem.

SABOTÉŘI

Karolína požádá, ať jí všichni odevzdáme vyplněné hodnocení. Stojí u stolku a vedle ní stojí Filip. Má na sobě modrou mikinu s nápisem Horská služba.

Odevzdám jí svůj papír a chci odejít.

„No počkejte, Lucie. To musíte vyplnit,“ zastaví mě Karolína.

„Vždyť jsem to zakroužkovala,“ obhajuju svůj výtvor.

Filip koukne Karolíně přes rameno a pak se na mě pobaveně usměje.

RYCHLÝ RANDE

„Ahoj,“ řeknu, když dojdu ke stolku u okna.

Kluk, co tu zůstal na ocet, na mě otočí hlavu, pootevře ústa, ale nic neřekne. Čeká, co ze mě vypadne.

„Já jsem Lucka,“ dodám a sednu si na židli naproti němu. „Jdu pozdě, čekáš dlouho?“ pokusím se o vtípek a usměju se na něj.

„Já jsem Hugo, ahoj,“ řekne úplně ledově, bez emoce. Podívá se na hodinky a řekne: „Jdeš jen o tři hodiny pozdě.“ A konečně trochu roztaje a pousměje se.

Sundám si čepici, protože je tu teplo, a cítím, jak mi elektrizují vlasy. Hugo se mi dívá někam nad čelo a je mi jasný, že mi všude trčí pramínky vlasů. Ve snaze dostat je do normální polohy si je uhladím rukou a v tom ucítím pohled od levého stolu.

HÁJENKA

Filip zaparkuje skútr pod přístřešek, který je hned za bránou.

„Hájenka je za těma smrčkama,“ řekne a ukáže mi prstem směr.

„Jdeš taky?“ zeptám se, abych věděla, jestli mám na něj počkat.

„Až za chvilku, ještě tady musím něco dodělat,“ řekne a odklopí sedadlo.

„Tak díky za bezpečný odvoz, Filipe,“ mávnu na něj rukou a jdu směrem ke smrčkům. Jsou to spíš pořádný smrky, žádní vánoční ubožáčci, co si můžete koupit před Vánoci za pěti kilo u Bauhausu. Ukázalo se, že ten Filipův kolega byla kolegyně, a než jsme odjeli, tak se na rozloučenou s Filipem políbili.

ŘIDIČ SKÚTRU BEZ SANÍ

Když dorazíme na parkoviště, tak je tam dalších asi deset aut a dva autobusy. Podle čepice sněhu, kterou mají na kapotě, lze odhadnout, které auto tady stojí nejdéle. Zaparkuju vedle modrý škodovky, víc nepoznám, protože se v autech nevyznám. Je vedle ní dostatek místa z obou stran. Nechám chvíli ještě auto běžet, aby vychladl motor po tak dlouhý cestě, a vzpomenu si u toho na Ondřeje, protože to po mně vždycky požadoval on. „A vypni topení, než vypneš motor, jinak to začne smrdět“ říkal ještě. A taky se musí vypnout rádio, jako úplně vypnout tím čudlíkem, že to jinak vybíjí baterii, ale to mi vždycky přišlo jako jeho výmysl, čím mě prudit, tak jsem to na just nedělala. On si taky nevyndával posmrkaný papírový kapesníčky z kapes a já je pak vždycky vyprala a pak to bylo úplně po celý pračce.

„Na co čekáš?“ zeptá se nechápavě Fína.

„Až vychladne motor,“ odpovím, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Mávnu rukou před sebe směrem ke kapotě a v hlavě si představuju, jak se kouří z motoru, a já trpělivě čekám, až vychladne.

„Aha, jdu si dát normální cígo ven a zavolám jim, že už jsme tady,“ odpoví, nasadí si kulicha, popadne kabát a vyleze ven z auta.

Je pět hodin a venku je mínus šest stupňů. To tam přijedeme na tu půl šestou, jak jsme plánovali původně, i když jsme vyrazili o hodinu dřív. Jezdím holt moc pomalu a na horský cesty nejsem vůbec zvyklá. Ale jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že jsem nás sem obě v pořádku dopravila. Pochválím sama sebe. Fína neřekla ani Bů. To je kravsky děkuji. Občas se fakt nechápu, proč se s ní kamarádím, když se chová tak sebestředně a sobecky.

DEN D.
Hned co se probudím, tak začnu balit, protože se mi včera večer nechtělo přemýšlet nad tím, co bych si měla vzít s sebou na hory, na kterých jsem nikdy nebyla, a přišlo mi to jako nesplnitelný úkol. A pak jsem kvůli tomu vůbec nemohla usnout, protože jsem v hlavě vymýšlela outfity, který si zabalím. Budeme na horský chatě a bude tam určitě nějaký program, a když už se tam mám seznámit s potenciálním partnerem, tak by mi to asi mělo slušet.

Vymyslela jsem hned tři outfity. Jako první si beru džínové šaty z tmavé džínoviny. Mají dlouhé rukávy, které se u zápěstí rozšiřují do zvonu, a nabíranou bohatou sukni končící v půli stehen, což mi přijde sexy. K nim si balím černé lehce průsvitné silonky a bílý krátký svetr. Jako druhý set jsou světlé džíny s vysokým pasem a volnými nohavicemi. To se teď nosí a je to vlastně děsně pohodlná móda. K tomu si vezmu červený crop top, který je dost na tělo, má dlouhý rukáv a oválným výstřih. Nevím, jestli ho použiju, přijde mi dost vyzývavý, takže si k němu přibalím náhradní tričko v podobě pruhovaného roláku. Nepřekvapí, ale ani neurazí. No a jako poslední si beru tmavě zelené pletené šaty, které mi obepínají postavu a končí těsně pod koleny. Pak dobalím ostatní věci, jako je termo prádlo, které jsem ještě narychlo koupila na Vinted, a taky nějaké legíny, ponožky a flanelové pyžamo.

Přijde mi fotka od Fíny, kde je vyfocená černá koženková mini sukně balonového střihu, bílý crop top a nebesky modrý krátký, ale huňatý svetr s výstřihem do V. K tomu napíše: Co si o tom myslíš? A já nechápu, proč se mě ptá na názor, když ona tomu rozumí mnohem víc než já, ale to jsem jí nikdy nepřiznala, že si to myslím. Tak odepíšu: Dobrý, půjde ti to k očím. Což je pravda, protože nejen že má dlouhý blond vlasy, ale ona má i světle modrý oči. Je jako nějaká rusalka omámí všechny kolemjdoucí chlapy a na mě už nikdo nezbyde.

Zavolám jí.

„V čem pojedeš?“ ani ji nepozdravím a hned na ni vybalím otázku, kterou jsem ještě nevyřešila.

„Asi v tom, co jsem ti poslala.“

               JEDEN DEN DO ODJEZDU

Přijde mi email od Maxe, kde je jako popis přílohy: MALÝ ČERNÝ a v emailu stojí: Ahoj Lucinko, nechceš zajít na pivo? Třeba teď v pátek nebo můžu klidně i dneska večer. M.

Co to sakra má bejt? A proč mi posílá e-mail a nepošle mi normálně zprávu na mobil? Minule, když jsme byli spolu v hospodě, tak jsem pila malý černý pivo. Bohužel jsem jich vypila asi šest, což je na moje poměry fakt hodně piva, a pak mě šel doprovodit k baráku. A když jsme se loučili, tak jsem ho začala líbat. Nebo začal líbat on mě, už nevím, a řekla jsem mu, jestli nechce jít nahoru, a on chtěl. V bytě jsme si neřekli ani slovo a vrhli jsme se na sebe jako dva hladoví psi. Měli jsme sex, ve kterým bylo hodně touhy a vášně, ale láska žádná. Měli jsme sex, po kterým se děsně stydíte, že se to stalo. Sex, po kterým nevíte, co říct. A tak jsme pak oba leželi na zádech, oddechovali, a Max se na mě po chvíli otočil a já si nepřála nic jinýho, než aby odešel a nezůstával do rána. A on mě pohladil po tváři a řekl, že už bude muset jít, a já jen kývla a řekla jsem potichu: „Dobře jdi a děkuji.“ Prostě jsem mu za ten sex poděkovala, protože jsem cítila vděčnost. A teď mi po osmi měsících píše. 

Chce zase sex, nebo se chce fakt jen vidět? Ten sex bych asi brala, ale aby to nevzal jako, že to budeme provozovat pravidelně a pak se do sebe zamilujeme. Ne, to se nestane, protože je to Max. A Max je v některých věcech fakt divnej. Vždycky jedl v kanceláři u stolu u počítače, nikdy nešel do kuchyňky. A když si objednal třeba pizzu, na který byly kozí rohy vcelku, tak vzal kancelářský nůžky a ty rohy si na tu pizzu nastříhal a nůžky vrátil zpátky, jako by si ustříhnul kus papíru, prostě normálka. Já si pak na svoje nůžky udělala značku, abych si je poznala, a když jsem je pak našla u něj ve stojánku na tužky, tak jsem je šla umýt a uklidňovala se, že jsou to přece jen kozí rohy a že o nic nejde, prostě normálka ne? Takže ne, nikdy se do Maxe zamilovat nemůžu.

Chceš sex? Napíšu do nového emailu. Pak to smažu a napíšu mu, že jedu v pátek na hory a dneska budu balit, takže nemůžu, ještě přidám smutnýho smajlíka, aby pochopil, že mi to je líto, protože mi to je vážně trochu líto. A radši bych na ty hory nejela a šla sním do baru.

Možná proto mi poslal email, protože věděl, že jsem schopná mu napsat nějakou sprosťárnu a asi nepotřeboval, aby mu to píplo na telefonu a přečetla si to jeho holka. To já taky nepotřebuju, ale ten sex bych brala, už je to na mě fakt dlouhý půst a nechci tímhle chtíčem být ovlivněná na tej chatě, aby se z toho nestala nějaká swingers párty a s Fínou v pokoji to fakt dělat nebudu. Na holky nejsem, to vím jistě. Fína, nevím, jak to má, nikdy jsem se jí neptala.

              DVA DNY DO ODJEZDU

„V pátek jedu na hory,“ sdělím tuto informaci svým dvěma zaměstnankyním, Dáše a Emě. Dáša se stará o provoz prodejny a o eshop a Ema je naše švadlenka, která šije skvělý batohy a kabelky, ale když je potřeba, tak taky pomáhá na krámě.

„Na jak dlouhou?“ vyděsí se Dáša. Asi protože se bojí, že je tu nechám na pospas nějak moc dlouho.

„Jen do neděle,“ odpovím jako, že je to v pohodě a jako že to dělám běžně. Nedělám.

„A s kým jedeš?“ vyzvídá Ema.

„S Fínou,“ snad se nebude vyptávat na víc podrobností, protože fakt jim nechci říkat, že už je to s náma tak moc zoufalý, že musíme jet na seznamovák s nějakýma prasákama.

Dnes tu pro vás mám pokračování příběhu Seznamovák. Pokud jste nečetli první část, tak  ji najdete u mě na profilu. Budu ráda, když budete i u pokračování se mnou. ❤️

Ráno s kocovinou

Probudí mě děsný sucho v puse, ještě že jsem si při příchodu domů vzala k posteli sklenici s vodou. Vypiju ji skoro celou na ex. Jsem ještě dost malátná. Stěží dosáhnu na telefon, kouknu na hodiny, je 7 ráno, tak ještě v klidu usnu. Vzbudím se po desátý a není mi teda o moc líp, děsně mě bolí hlava a je mi blbě od žaludku. Vstanu a jdu do kuchyně pro pití a pro nějaký růžový léky na bolest. V lékárničce najdu i šumák a dám si ho do sklenice s vodou. Stejně je to placebo, pomyslím si. Jdu si dát sprchu, ta mě určitě postaví na nohy. Po sprše se zabalím do ručníku a sednu si na gauč. Umyla jsem si i svoje temně hnědý vlasy ostříhané na mikádo. Miluju ten sestřih, ráda si vlasy upravuju a s touhle délkou je to raz dva. Ani mi teď nevadí, že je mám mokrý a kape mi z nich voda po těle, která se nakonec vsákne do ručníku. vezmu si počítač s tím, že se podívám aspoň na e-maily, jestli někde něco nehoří. Když máte vlastní podnikání, tak je úplně jedno, jestli je víkend nebo pracovní den, jestli je ráno nebo noc nebo jestli jste se vyspinkali do růžova nebo máte kocovinu jako kráva.

Ve schránce vidím e-mail od seznamovací agentury a hned si vzpomenu, co jsme to včera udělaly. Do čeho jsem se to nechala uvrtat a rovnou jsem to zaplatila, ani jsem se na to rozhodnutí nevyspala. Protože teď bych rozhodně nikam nejela. Jako co tam budu dělat? Lyžovat neumím, nikdy jsem nebyla ani na běžkách a vlastně nemám ani takový ty zateplený kalhoty, co nosí děti na boby. Možná jsem je ani nikdy neměla, když jsem byla malá, měla jsem  jen kombinézu. Samostatný kalhoty nikdy. Napiju se šumáku, odepíšu na pár e-mailů a jdu se podívat, jaký je poplatek za stornování zájezdu. Nikde tuhle informaci nemůžu najít, a tak si ještě lehnu na gauč a usnu.

Probudí mě telefon. Volá Fína.

„Žiješ?“ ptá se vesele.

Ahoj všichni, kdo to tady čtete.

Jsem teď po operaci a jsem na PN. Trochu si krátím čas tím, že píšu knížku – jen tak, jako únik z reality.

Nejde o žádný text vygenerovaný ChatGPT. Kdo bude chtít, může si příběh přečíst a napsat komentář. Už mám napsanou část příběhu a budu vám sem průběžně přidávat další pokračování.

Budu moc ráda, když u něj budete se mnou.

               SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

ČÁST 1.

II.

Čekání na druhou čárku / čekání na menstruaci 

DEN PRVNÍ 

V noci mě trochu bolelo břicho, ale netuším zda je to tím hormonem pro vyvolání MS nebo tím, že se mi zvětšuje děloha. V tom aby se čert vyznal. 

"Jé, vy máte stejné svetry" říká radostně doktorka na pediatrii, kam jsem přišla s Tobikem na 6. měsíční kontrolu. "Jo, to nám upletla Tobíkova prababička,  aby nám to slušelo" odpovídám.          "A brácha dostal taky stejnej ?" vyzvída doktorka.    "My bráchu nemáme."                                              "Jo, aha já nevím proč jsem si myslela, že  T**** jsou dva kluci, tak to teď  máte jasný další bude kluk". Možná, že je něco mezi nebem a zemí. Možná ma paní doktorka věštící kouli a už to mám spočítaný.

Doma jsem začala přemlouvat manžela, aby mi dovolil jméno Vilík u prvního to nevyšlo, tak teď by třeba mohlo. 

JAK TOBÍČEK NA SVĚT PŘIŠEL 

9.7.2020 

Kolem šesté ranní se probouzím se silným krvácením a budím Michala, že jedeme do porodnice. Po cestě do porodnice zaznamenávám asi dvě kontrakce po 15 minutách, takže si myslím, že si mě v porodnici nechají a Michala pošlou domů. 

Po vyšetření na ambulanci hned dostávám na ruku náramek, aby věděli kdo jsem a Michala posílají pro tašku, že pojedeme na sál a uvidíme co se bude dít dál, jelikož kontrakce nula otevřená jsem na jeden prst a krvácení je opravdu silné, tak mi hrozí akutní císař. 

Příjem na sál mi doktor píše v 7:00, a hned mě připojují na břicho monitor, aby zjistili jak se malému v bříšku daří. Asi po hodině na monitoru mě sestřička bere na přípravu k porodu, takže mě čeká klystýr a sprcha. Po hodině strávené na záchodě a ve sprše se vracím na sál, kde mě zase připojují na monitor a lékař mi nechává odtéc plodovou vodu. Teda vážně jsem netušila kolik té vody se do břicha s dítětem vejde. Vodu postupně odpouští až do konce porodu. 

Je něco kolem 11nácté hodiny a doktor mi nabízí epidurál, říkám že bolesti nemám a tudíž si myslím, že ho nepotřebuji. Lékař mi vysvětluje, že to není jen na bolest, ale v mém případě hlavně na to abych se začala otevírat a rozjel se porod, protože kvůli krvácení už nemůžeme čekat. Souhlasím s epiduralem. Manžela posílají na hodinku na oběd, že já stejně budu po epiduralu odpočívat. Anestezioložce, která mi přišla epidurál píchnou vysvětluji, že jsem děsnej posera a že mám hrůzu z jehel a i když prostě vím, že tu jehlu neuvidím, jelikož se aplikuje do zad, tak se děsně bojím. Nebolí to, ale ten pocit mi není příjemný a při každým doteku ucuknu. Anestezioložka se na mě zlobí a sestřička mě uklidňuje a já bořím svojí upocenou hlavu mezi její kozy v domění, že to bude lepší.