DVA DNY DO ODJEZDU

„V pátek jedu na hory,“ sdělím tuto informaci svým dvěma zaměstnankyním, Dáše a Emě. Dáša se stará o provoz prodejny a o eshop a Ema je naše švadlenka, která šije skvělý batohy a kabelky, ale když je potřeba, tak taky pomáhá na krámě.

„Na jak dlouhou?“ vyděsí se Dáša. Asi protože se bojí, že je tu nechám na pospas nějak moc dlouho.

„Jen do neděle,“ odpovím jako, že je to v pohodě a jako že to dělám běžně. Nedělám.

„A s kým jedeš?“ vyzvídá Ema.

„S Fínou,“ snad se nebude vyptávat na víc podrobností, protože fakt jim nechci říkat, že už je to s náma tak moc zoufalý, že musíme jet na seznamovák s nějakýma prasákama.

Dnes tu pro vás mám pokračování příběhu Seznamovák. Pokud jste nečetli první část, tak  ji najdete u mě na profilu. Budu ráda, když budete i u pokračování se mnou. ❤️

Ráno s kocovinou

Probudí mě děsný sucho v puse, ještě že jsem si při příchodu domů vzala k posteli sklenici s vodou. Vypiju ji skoro celou na ex. Jsem ještě dost malátná. Stěží dosáhnu na telefon, kouknu na hodiny, je 7 ráno, tak ještě v klidu usnu. Vzbudím se po desátý a není mi teda o moc líp, děsně mě bolí hlava a je mi blbě od žaludku. Vstanu a jdu do kuchyně pro pití a pro nějaký růžový léky na bolest. V lékárničce najdu i šumák a dám si ho do sklenice s vodou. Stejně je to placebo, pomyslím si. Jdu si dát sprchu, ta mě určitě postaví na nohy. Po sprše se zabalím do ručníku a sednu si na gauč. Umyla jsem si i svoje temně hnědý vlasy ostříhané na mikádo. Miluju ten sestřih, ráda si vlasy upravuju a s touhle délkou je to raz dva. Ani mi teď nevadí, že je mám mokrý a kape mi z nich voda po těle, která se nakonec vsákne do ručníku. vezmu si počítač s tím, že se podívám aspoň na e-maily, jestli někde něco nehoří. Když máte vlastní podnikání, tak je úplně jedno, jestli je víkend nebo pracovní den, jestli je ráno nebo noc nebo jestli jste se vyspinkali do růžova nebo máte kocovinu jako kráva.

Ve schránce vidím e-mail od seznamovací agentury a hned si vzpomenu, co jsme to včera udělaly. Do čeho jsem se to nechala uvrtat a rovnou jsem to zaplatila, ani jsem se na to rozhodnutí nevyspala. Protože teď bych rozhodně nikam nejela. Jako co tam budu dělat? Lyžovat neumím, nikdy jsem nebyla ani na běžkách a vlastně nemám ani takový ty zateplený kalhoty, co nosí děti na boby. Možná jsem je ani nikdy neměla, když jsem byla malá, měla jsem  jen kombinézu. Samostatný kalhoty nikdy. Napiju se šumáku, odepíšu na pár e-mailů a jdu se podívat, jaký je poplatek za stornování zájezdu. Nikde tuhle informaci nemůžu najít, a tak si ještě lehnu na gauč a usnu.

Probudí mě telefon. Volá Fína.

„Žiješ?“ ptá se vesele.

Ahoj všichni, kdo to tady čtete.

Jsem teď po operaci a jsem na PN. Trochu si krátím čas tím, že píšu knížku – jen tak, jako únik z reality.

Nejde o žádný text vygenerovaný ChatGPT. Kdo bude chtít, může si příběh přečíst a napsat komentář. Už mám napsanou část příběhu a budu vám sem průběžně přidávat další pokračování.

Budu moc ráda, když u něj budete se mnou.

               SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

ČÁST 1.

II.

Čekání na druhou čárku / čekání na menstruaci 

DEN PRVNÍ 

V noci mě trochu bolelo břicho, ale netuším zda je to tím hormonem pro vyvolání MS nebo tím, že se mi zvětšuje děloha. V tom aby se čert vyznal. 

"Jé, vy máte stejné svetry" říká radostně doktorka na pediatrii, kam jsem přišla s Tobikem na 6. měsíční kontrolu. "Jo, to nám upletla Tobíkova prababička,  aby nám to slušelo" odpovídám.          "A brácha dostal taky stejnej ?" vyzvída doktorka.    "My bráchu nemáme."                                              "Jo, aha já nevím proč jsem si myslela, že  T**** jsou dva kluci, tak to teď  máte jasný další bude kluk". Možná, že je něco mezi nebem a zemí. Možná ma paní doktorka věštící kouli a už to mám spočítaný.

Doma jsem začala přemlouvat manžela, aby mi dovolil jméno Vilík u prvního to nevyšlo, tak teď by třeba mohlo. 

JAK TOBÍČEK NA SVĚT PŘIŠEL 

9.7.2020 

Kolem šesté ranní se probouzím se silným krvácením a budím Michala, že jedeme do porodnice. Po cestě do porodnice zaznamenávám asi dvě kontrakce po 15 minutách, takže si myslím, že si mě v porodnici nechají a Michala pošlou domů. 

Po vyšetření na ambulanci hned dostávám na ruku náramek, aby věděli kdo jsem a Michala posílají pro tašku, že pojedeme na sál a uvidíme co se bude dít dál, jelikož kontrakce nula otevřená jsem na jeden prst a krvácení je opravdu silné, tak mi hrozí akutní císař. 

Příjem na sál mi doktor píše v 7:00, a hned mě připojují na břicho monitor, aby zjistili jak se malému v bříšku daří. Asi po hodině na monitoru mě sestřička bere na přípravu k porodu, takže mě čeká klystýr a sprcha. Po hodině strávené na záchodě a ve sprše se vracím na sál, kde mě zase připojují na monitor a lékař mi nechává odtéc plodovou vodu. Teda vážně jsem netušila kolik té vody se do břicha s dítětem vejde. Vodu postupně odpouští až do konce porodu. 

Je něco kolem 11nácté hodiny a doktor mi nabízí epidurál, říkám že bolesti nemám a tudíž si myslím, že ho nepotřebuji. Lékař mi vysvětluje, že to není jen na bolest, ale v mém případě hlavně na to abych se začala otevírat a rozjel se porod, protože kvůli krvácení už nemůžeme čekat. Souhlasím s epiduralem. Manžela posílají na hodinku na oběd, že já stejně budu po epiduralu odpočívat. Anestezioložce, která mi přišla epidurál píchnou vysvětluji, že jsem děsnej posera a že mám hrůzu z jehel a i když prostě vím, že tu jehlu neuvidím, jelikož se aplikuje do zad, tak se děsně bojím. Nebolí to, ale ten pocit mi není příjemný a při každým doteku ucuknu. Anestezioložka se na mě zlobí a sestřička mě uklidňuje a já bořím svojí upocenou hlavu mezi její kozy v domění, že to bude lepší.