II.

Čekání na druhou čárku / čekání na menstruaci 

DEN PRVNÍ 

V noci mě trochu bolelo břicho, ale netuším zda je to tím hormonem pro vyvolání MS nebo tím, že se mi zvětšuje děloha. V tom aby se čert vyznal. 

"Jé, vy máte stejné svetry" říká radostně doktorka na pediatrii, kam jsem přišla s Tobikem na 6. měsíční kontrolu. "Jo, to nám upletla Tobíkova prababička,  aby nám to slušelo" odpovídám.          "A brácha dostal taky stejnej ?" vyzvída doktorka.    "My bráchu nemáme."                                              "Jo, aha já nevím proč jsem si myslela, že  T**** jsou dva kluci, tak to teď  máte jasný další bude kluk". Možná, že je něco mezi nebem a zemí. Možná ma paní doktorka věštící kouli a už to mám spočítaný.

Doma jsem začala přemlouvat manžela, aby mi dovolil jméno Vilík u prvního to nevyšlo, tak teď by třeba mohlo. 

JAK TOBÍČEK NA SVĚT PŘIŠEL 

9.7.2020 

Kolem šesté ranní se probouzím se silným krvácením a budím Michala, že jedeme do porodnice. Po cestě do porodnice zaznamenávám asi dvě kontrakce po 15 minutách, takže si myslím, že si mě v porodnici nechají a Michala pošlou domů. 

Po vyšetření na ambulanci hned dostávám na ruku náramek, aby věděli kdo jsem a Michala posílají pro tašku, že pojedeme na sál a uvidíme co se bude dít dál, jelikož kontrakce nula otevřená jsem na jeden prst a krvácení je opravdu silné, tak mi hrozí akutní císař. 

Příjem na sál mi doktor píše v 7:00, a hned mě připojují na břicho monitor, aby zjistili jak se malému v bříšku daří. Asi po hodině na monitoru mě sestřička bere na přípravu k porodu, takže mě čeká klystýr a sprcha. Po hodině strávené na záchodě a ve sprše se vracím na sál, kde mě zase připojují na monitor a lékař mi nechává odtéc plodovou vodu. Teda vážně jsem netušila kolik té vody se do břicha s dítětem vejde. Vodu postupně odpouští až do konce porodu. 

Je něco kolem 11nácté hodiny a doktor mi nabízí epidurál, říkám že bolesti nemám a tudíž si myslím, že ho nepotřebuji. Lékař mi vysvětluje, že to není jen na bolest, ale v mém případě hlavně na to abych se začala otevírat a rozjel se porod, protože kvůli krvácení už nemůžeme čekat. Souhlasím s epiduralem. Manžela posílají na hodinku na oběd, že já stejně budu po epiduralu odpočívat. Anestezioložce, která mi přišla epidurál píchnou vysvětluji, že jsem děsnej posera a že mám hrůzu z jehel a i když prostě vím, že tu jehlu neuvidím, jelikož se aplikuje do zad, tak se děsně bojím. Nebolí to, ale ten pocit mi není příjemný a při každým doteku ucuknu. Anestezioložka se na mě zlobí a sestřička mě uklidňuje a já bořím svojí upocenou hlavu mezi její kozy v domění, že to bude lepší.