15) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

CESTA K DRÁZE

Když vylezeme z lanovky, cítím, že jsme to s tím rumem trochu přehnali a že by to chtělo colu, nebo kafe, nebo nejlíp colu a kafe. Filip navrhne, že si ještě skočíme do restaurace na záchod a můžeme si dát něco k pití. Nikam nespěcháme a nejspíš si myslí, že pokud budeme dál chlastat tvrdej, tak se mu ztratíme v lese. A to on nechce, protože i když jsme dospělí a on nám tady nedělá mámu, tak se cítí být zodpovědný za tuhle situaci a chce to mít pod kontrolou. A to se mi na něm líbí.

Dám si colu a kafe a domluvíme se, že si to vypijeme venku na terase. Líbí se mi pozorovat šrumec lyžařů, jak se nebojí nasadit si lyže, snowboardy a pustit se z prudkého kopce dolů. Na moment si představím, že bych to taky zkusila. Nikdo nevypadá, že by to byla zas až taková věda, ale když si uvědomím, že to nemá brzdy, tak mě to zase přejde.

Takže se všichni bavíme tím, co je náš talent, kterým rozproudíme večerní zábavu. Jirka se kasá tím, že umí hrát na dvě polévkové lžíce, Mája nám dá prý lekci kundalini jógy, Filip se toho prý účastnit nebude, protože nemusí, takže proč by to dělal, že jo. Ale kdybychom měli zájem, tak umí oloupat mandarinku za tři vteřiny. A já umím ústy zvláštně říct špunt a knoflík, když u slova špunt mlasknete a u slova knoflík uděláte koníka, tak to zni děsně hustě a když se o to pokusí někdo, kdo to nemá natrénované, tak je to hrozně vtipné.

Když všichni dopijeme, tak se vydáme na cestu. Filip jde vpředu s Jirkou a já s Májou jdeme za nimi.

„Nevadí ti, že jsi nešla s Filipem sama?“ zeptá se mě, když usoudí, že se dostatečně loudáme a že nás nemůžou slyšet.
„Proč by mi to mělo vadit?“ divím se.
„No, myslela jsem, že jste chtěli jít s Filipem jen spolu, ale jak o tom u snídaně mluvil, tak mě to nadchlo a nechtěla jsem si takový výlet nechat ujít,“ řekne Mája.
„Vůbec ne, já nelyžuju, neumím to, a tak Filip vymyslel náhradní program. Bylo to od něho hezký gesto, ale neplánovali jsme jít jen spolu sami,“ řeknu jí.
„No, tyhle výlety mám mnohem radši než ježdění z kopce dolů pořád dokola…“ řekne otráveně a potom mi vypráví o tom, jak letos na podzim byla právě v Krkonoších a že spaly s kamarádkou pod širákem. A když se vracela domů, tak na ni na Facebooku vyjela reklama právě na tenhle Seznamovák. Ale že ji to tady pěkně štve, že jediný, kdo ji zaujal, je právě Filip. Že má dobrou energii, skvělej humor a hrozně ji přitahuje, že je to horský záchranář.
„Májo…“ řeknu smutně. A chci jí povědět o tom kolegovi, co byl vlastně kolegyně, a na rozloučenou se políbili. Ale nevnímá mě a mluví dál o tom, že by jí takovýhle život moc bavil. Má vystudovanou zdravotní školu a klidně by si dodělala nějaký kurz.
„Zachraňovat lidi v horách…“ řekne a zasní se u toho. Už to za ten jeden den celé stihla naplánovat. Kdo jsem já, abych jí teď kazila radost, že jo? A tak mlčím a o tej holce, co už tady asi lidi zachraňuje a líbá se s Filipem, jí neřeknu.

„Dělejte trochu, kde se flákáte?“ křičí na nás Jirka a oba s Filipem se zastaví a čekají, až je dojdeme.
„Tímhle tempem nestihneme skvělý večerní program,“ řekne Filip.
„Jsme vás pomlouvali,“ řeknu, když k nim dojdeme.
„To mě nepřekvapuje,“ řekne Filip a podá mi rum. „Picí pauza,“ dodá.
„Díky, mami,“ řeknu, napiju se a dám flašku Máje.
„Jsme tak v půlce,“ řekne Filip. „Jak jste na tom?“ zeptá se nás. S Májou mu obě řekneme, že pohoda, nejsme žádný bábovky přece, a já dodám, že když mám pevnou půdu pod nohama, tak vydržím hodně.
„Kousek odtud je vyhlídka Žalý,“ ukáže na rozcestník. „Ale je to zacházka, pak, abychom se vraceli zpět na cestu k dráze, tak si zajdeme tak o kilometr, možná o kilometr a půl,“ řekne Filip.

Mája je pro tenhle nápad nadšená a my s Jirkou taky souhlasíme. Filip začne Máje vyprávět o tom, jak je rozhledna Žalý jediná kamenná rozhledna v Krkonoších a že je z ní vidět na Sněžku, Ještěd, Český ráj a na další dominanty Podkrkonoší.

„Jirko, řekni mi, co máte s klukama za tajemství?“ zeptám se ho. On se zastaví, a tak se taky zastavím, koukám na něj a čekám, co mi poví.
„Já nemůžu, čtrnáctko,“ řekne mi. „Porušil bych bratrský slib,“ dodá, jde ke mně blíž a zeptá se mě: „Kam jsi včera večer zmizela?“
„Myslím, že je dobře, že jsme zmizela,“ řeknu mu.
„Chyběla jsi mi tam.“
„Kdybych zůstala, stalo by se určitě spoustu věcí, kterých bys teď litoval,“ řeknu a couvnu.
„Ale teď lituju, že se nestaly, a to je mnohem horší,“ řekne a udělá krok směrem ke mně.
„Jiříku, řekni mi, co to tady kujete za pikle,“ a zase o krok ustoupím.
„Je to blbina,“ uchechtne se a blíží se ke mně. Já u toho narazím zády do stromu a v tom si uvědomím, že nikde poblíž není Mája s Filipem.
„Utekli nám, teď se tady ztratíme,“ řeknu nahlas, obejdu ho a jdu zpátky na cestu.

„Kdo tu blbinu vymyslel?“ zkusím to ještě, když se vrátíme na cestu. „Filip říkal, že tenhle turnus Seznamováku je jinej než ostatní. Že vám nemám věřit, abych pak nebyla smutná.“ Řeknu mu to, co mi vrtá v hlavě od včerejšího večera.
„Jestli on Filip není až moc chytrej,“ řekne naštvaně. „Lůco, sakra, já nechci lhát!“ řekne naštvaně. „Říkal jsem to i těm blbečkům.“
„Tak nelži,“ řeknu mu. A on se zase zastaví, ale u toho mě chytí za obě ruce. Stojíme čelem k sobě, pak mě jednou rukou pustí, zvedne ji a vztyčí ukazováček a prostředníček.
„Přísahej,“ řekne, a tak zvednu taky pravou ruku.
„Přísahám,“ řeknu rychle.
„To je nějaká přísaha?“ zeptá se naprosto vážně, sundá si rukavici a spustí: „Já, Lucie čtrnáctá, přísahám na Krakonoše, že do smrti smrťoucí nevyzradím chlapské horské tajemství,“ řekne a chce, abych to zopakovala.

Vyprsknu smíchem, sundám si rukavici a zopakuju přísahu.
„Doufám, že nelžeš. Krakonoš by totiž lež neodpustil, je ti to jasný?“ šťouchne do mě.
„Jasný, tak už to vyklop,“ šťouchnu do něj a dáme se zase do kroku.
„No, kde začít?“ zamyslí se a já ho nepřerušuju. „Já, Dan a Adam…“ odmlčí se. „Pracujeme v pivovaru, tečka,“ řekne.
„A dál?“
„A dál nic.“
„A tak v čem bys měl lhát?“ zamračím se na něj.
„Nekoukej se tak, čtrnáctko, jde z tebe strach.“
„Tak přestaň mlžit a vyklop to tajemství.“
„Dobře…“ řekne a kouká po okolí. „Myslíš, že máme jít po červený, nebo po zelený?“
„Neodváděj pozornost!“
„Ne, vážně, koukej, každá barva vede jinam,“ a ukáže na rozcestí, kde červená turistická značka pokračovala doleva, zatímco zelená se stáčela doprava mezi zasněžené smrky.
„Doprava, vždycky doprava,“ řeknu, zvednu pravačku a ukážu směr. „Za mnou,“ dodám ještě.
„No počkej, a co když máme jít vlevo? Jen kvůli tomu, že máš ráda zelenou, se tady přeci neztratíme,“ řekne a mně dojde, že si zapamatoval takovou blbinu, jako je moje oblíbená barva.

-------

Děkuji, že čtete se mnou.
Z.