2) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

Dnes tu pro vás mám pokračování příběhu Seznamovák. Pokud jste nečetli první část, tak  ji najdete u mě na profilu. Budu ráda, když budete i u pokračování se mnou. ❤️

Ráno s kocovinou

Probudí mě děsný sucho v puse, ještě že jsem si při příchodu domů vzala k posteli sklenici s vodou. Vypiju ji skoro celou na ex. Jsem ještě dost malátná. Stěží dosáhnu na telefon, kouknu na hodiny, je 7 ráno, tak ještě v klidu usnu. Vzbudím se po desátý a není mi teda o moc líp, děsně mě bolí hlava a je mi blbě od žaludku. Vstanu a jdu do kuchyně pro pití a pro nějaký růžový léky na bolest. V lékárničce najdu i šumák a dám si ho do sklenice s vodou. Stejně je to placebo, pomyslím si. Jdu si dát sprchu, ta mě určitě postaví na nohy. Po sprše se zabalím do ručníku a sednu si na gauč. Umyla jsem si i svoje temně hnědý vlasy ostříhané na mikádo. Miluju ten sestřih, ráda si vlasy upravuju a s touhle délkou je to raz dva. Ani mi teď nevadí, že je mám mokrý a kape mi z nich voda po těle, která se nakonec vsákne do ručníku. vezmu si počítač s tím, že se podívám aspoň na e-maily, jestli někde něco nehoří. Když máte vlastní podnikání, tak je úplně jedno, jestli je víkend nebo pracovní den, jestli je ráno nebo noc nebo jestli jste se vyspinkali do růžova nebo máte kocovinu jako kráva.

Ve schránce vidím e-mail od seznamovací agentury a hned si vzpomenu, co jsme to včera udělaly. Do čeho jsem se to nechala uvrtat a rovnou jsem to zaplatila, ani jsem se na to rozhodnutí nevyspala. Protože teď bych rozhodně nikam nejela. Jako co tam budu dělat? Lyžovat neumím, nikdy jsem nebyla ani na běžkách a vlastně nemám ani takový ty zateplený kalhoty, co nosí děti na boby. Možná jsem je ani nikdy neměla, když jsem byla malá, měla jsem  jen kombinézu. Samostatný kalhoty nikdy. Napiju se šumáku, odepíšu na pár e-mailů a jdu se podívat, jaký je poplatek za stornování zájezdu. Nikde tuhle informaci nemůžu najít, a tak si ještě lehnu na gauč a usnu.

Probudí mě telefon. Volá Fína.

„Žiješ?“ ptá se vesele.

„Nevím,“ odpovím a myslím to vážně, moje životní funkce asi fungují, ale chce se mi umřít, kéž bych včera odešla s Irenou. „Je mi fakt parádně,“ řeknu ještě ironicky.

„Já jsem v pohodě. Večer jsem sice zvracela, ale teď jsem dobrá. Mám děsnej hlad, nedáme čínu? Můžeme probrat ten seznamovák,“ řekne nadšeně.

Ona fakt chce jet, ona se dokonce i těší, myslela jsem, že se sejdeme, společně to stornujeme a budeme dělat, že se nikdy nic takovýho nestalo, ale teď budu muset jet a mít z toho radost, že něco takovýho vymyslela.

„Tak za hodinu u Phóčka?“ zeptám se.

„Jo, budu tam,“ odpoví a típne telefon.

Do sluchátek mi hraje písnička Až po uši od Slavíčka. Text má úplně pitomej, ale je to ta nejzvučnější písnička, co znám.

Až budu pod zemí, tak chci vytetovat na duši
Že jsem byl do ní zamilovaný až po uši
Podle mého to sice vůbec netuší
Ale s nikým jiným než se mnou jí to nesluší.

No co, tak prostě pojedu a s někým se tam seznámím, vždyť vlastně o nic nejde, ne? A vůbec, kde se teď lidi mají seznamovat? Tinder mě nebaví a nikam jinam než s Vildou na kroužky nebo do práce nechodím. A do galanterie opravdu moc chlapů nechodí. Fína je sama už fakt dlouho, za těch pět let, co ji znám, tak měla jeden vážnější vztah, ale taky netrval nějak extrémně dlouho.

Fína už čeká před restaurací a dává si cígo, má na sobě dlouhý vínový kabát, volný džíny a nízký černý kozačky, do kterých si zastrčila nohavice džínů. Její dlouhý blond vlasy má spletený do copu a na hlavě má světle modrou pletenou čepici, ladí jí k těm džínům. Tohle ona prostě umí, módě rozumí nebo aspoň mně to tak přijde. Miluju barvy, ale nikdy si nejsem jistá, co s čím skombinovat. Já jsem si vzala klasický upnutý džíny, který už nejsou vůbec moderní, a tmavě modrý dlouhý péřový kabát. Je mi blbě, tak jsem si vzala to první, co jsem viděla.

„Čus,“ pozdravím ji.

„Ahoj, to je dost, už mám fakt hroznej hlad.“

„Mně je dost blbě, nevím, jestli budu jíst.“

„Tak hlavně už pojď!“ popožene mě.

Jdeme dovnitř a Vietnamka na baru se nás ptá, co si dáme. Objednám si velkou kofolu a polívku Pho, nic víc nezvládnu. Fína si dá perlivou vodu a kachnu na medu s rýží. Sedneme si úplně dozadu k akvárku s rybičkama. Je tam jedna děsně velká černá ryba, je dost strašidelná, proč si někdo vůbec něco takovýho pořizuje? Myslím, že je to taková ta ryba, co žere všechny ostatní, a pak tam zůstává sama. 

„Asi si koupím novou bundu na lyže,“ řekne Fína, aby prolomila ticho u stolu.

„No já ani žádnou takovou nemám, nemám ani ty zateplený kalhoty, myslíš, že je potřebuju, když na lyže nepůjdu?“

„Jo, to si určitě kup, tam bude zima i jen tak na procházku.“

„A boty? Sakra, jaký si mám koupit boty? Já na hory nejezdím, nemohli jsme tam jet třeba na jaře?“

„To přežiješ v kozačkách, vezmeš si tlustý ponožky,“

„To jo, spíš nevytáhnu paty z chaty. Nebo z pokoje.“

„Lůco, tobě se tam nechce?“ pozná na mém výrazu Fína.

„Já nevím, včera se to zdálo jako super dobrodrůžo, ale teď už to tak suprově nevidím,“ přiznám jí, když už mě odhalila.

„Proč ne? Myslela jsem, že se taky chceš konečně s někým seznámit a zažít nějakou romarťárnu.“

„Jo, chci, ale co když tam bude jen spousta nadržených chlapů, co budou chtít sex a každej večer budou souložit s jinou?“

„To mi asi neva,“ řekne Fína.

Servírka nám donese jídlo, my poděkujeme a stišíme se.

„Jako že jsme daly takový prachy za to, abys ses nechala někým oprcat? Tak to jsem ti klidně mohla najít někoho na Tindru a mohla jsi ušetřit.“

„To mě nebaví, na Tindru jsou samý dutohlavové a prasáci, tady ty lidi uvidíš, budeš se s nima seznamovat. Je to takový víc safe. Chápeš?“ Koukne na mě a nabere si rýži s kachnou s tou křupavou kůrčičkou. Proč jsem si taky nedala kachnu? Pho ani nemám ráda, to měl vždycky rád Ondřej, ale kachnu na medu miluju. Vždycky požádám, ať mi dají tu omáčku zvlášť do mističky, a já si do ní pak všechno namáčím. 

Kývnu, že chápu. A asi má pravdu, taky mi to přijde víc safe než Tinder a rande s neznámým chlápkem.

Polívka mi bodla, i když jsem ji nedojedla celou, a když přijdu domů, tak si objednám bundu a zateplený kalhoty od značky Dope ve světle modrý barvě, takovou ladící soupravičku, k tomu rovnou vezmu i teplý černý boty, rukavice a huňatou fleecovou mikynu. Takže za to zaplatím dalších pět tisíc. Celkem drahej víkend na to, aby se Fínuška nechala oprcat. Moment, objednali jsme si společnej pokoj, kde si představuje, že jako bude provozovat tyhle věci?

Pošlu jí SMS:

Jestli hodláš souložit u nás v pokoji, tak nejedu.

Odepíše:

Proč ne? Tam budeš souložit ty?

Už jí na to nenapíšu vůbec nic. Protože co když jo.