Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
vitezove
11. únor 2019
Milujeme wellness - osobní zkušenosti 10 fotek
vitezove
27. dub 2018 Čtené 173x

Zítra mi bude třicet. Tohohle věku jsem se vždycky hrozně bála. A to dlouho. Při maturitní zkoušce jsem psala esej na téma "Nevěř lidem přes 30". A hodně jsem cítila ten rozdíl. Měla jsem přítele, který měl starší kamarády a jak jim bylo 30 a víc, tak jsem jim vůbec nerozuměla. Všichni byli tak... nudní, usedlí. Bavící se o politice a jiných pro mě nudných věcech. Někdy kolem 25 jsem si našla takovou partu kamarádek, kterou mám do teď. A až po nějakém čase jsem zjistila, že jsou všechny starší než já. Některé třeba i o 4 roky. A že i když pak překročili 30, tak se nic nezměnilo. Že to není o věku, ale prostě o lidech. Někteří jsou "nudní usedlí páprdové" už ve 25. Jiní nikdy. 

Třicítky jsem se hrozně bála. Přišlo mi to jako neskutečné číslo, a ono je. Moji rodiče mají 30ti letou dceru. To je šílený. Já vyprávím historky co začínají "před 20 lety se mi stalo...". Vždycky se pak musím na chvíli zastavit a rozdýchat to. 

Ale jak se to začalo blížit, s nástupem tohoto roku, začala jsem si zvykat. Ba co víc...těšit. Najednou se mi tak nějak rozsvítilo. Najednou mi došlo na čem v životě záleží. Odpustila jsem všechny křivdy z minulosti a začala se prostě jen těšit z přítomnosti. Došlo mi, že život je krátký a že nemá smysl ho ztrácet s lidmi co mi ubližují. To se stalo v lednu... od té doby jsem neviděla svou tchýni ani tchána. A život je díky tomu mnohem lepší. 

K narozeninám jsem si nadělila docela dost dárků :slight_smile:). Nikdy jsem sama sobě dárky nedávala, ale tyhle narozeniny jsou prostě jiný. Jsou mnohem důležitější. Přijde mi, že pro mě jsou to ty nejdůležitější co jsem kdy měla i kdy mít budu. Ve 20 mi bylo jedno, že je mi dvacet. Nijak jsem to neslavila. Nebyla jsem pařmen, nebavilo mě pít a neměla jsem ani moc kamarádů pro které dělat nějakou velkou oslavu. 

Teď mám kamarádů docela dost. Dobrých kamarádů. Opravdu. A občas se ráda napiju a užiju si s nima zábavu. Jen tak, jednou za čtvrt roku třeba. Ale jo, proč ne. A kór když je příležitost, jako jsou narozeniny. 

Ve 40 si myslím, že už takhle slavit nebudu. Už na to budu stará, snad budu mít i děti. Budu ráda za jejich narozeniny a možná si s kamarády ugrilujeme něco u nás na zahradě a pokecáme. 

Dlouhá léta jsem toužila po tetování. Po nějakém malé, jednoduchém. Něco co bude pro mě mít velkou hodnotu. Ale hodně jsem se bála. Je mi 30, mladší už nebudu. A tak jsem si k narozeninám nadělila tetování. Je úžasné a já ho miluju. Love is Magic. Je to naše svatební heslo. Mimo toho co to v překladu znamená, tak Magic je karetní hra, kterou jsme s mužem hodně hráli a hodně vyhrávali. Proto velké M. Mimo jiné milujeme oba fantasy, pána prstenů, harryho pottera... Jednou jsme spolu byli na nočním filmovém maratonu hobbita. Takže všechny tyhle odkazy jsou v tom. 

Posledních pár let jsem toužila po barevných vlasech. Já obecně už od střední měním vlasy jak ponožky. Ale když začal trend růžových a modrých vlasů, tak jsem si řekla, že jsem na to moc stará. Vždyť budu mít určitě brzy dítě a přece nebude mít maminku s růžovou hlavou. No postupně jsem tento názor přehodnotila. Děti se nedostavují a mě je 30, mladší už nebudu. A tak jsem si k narozeninám nadělila fialovo-růžové vlasy. A je to pecka. Opravdu jsem to já, víc než v jakýchkoli jiných - a to jsem měla blond, různé hnědé, do červena, i černé. Ale v tomhle se cítím jako nikdy. 

A protože jsem měla nové vlasy a nové tetování. Řekla jsem si, že se to musí zaznamenat. A tak jsem si k narozeninám nadělila fotografování, u mojí "dvorní" fotografky. Tak, abych měla památku. Jaká jsem byla ve 30 "kočka" :grinning:D. Aby děti viděly, že jsem měla fialové vlasy :slight_smile:. A přiznávám... taky abych měla novou profilovku na facebook. 

Jako poslední - samozřejmě oslava. Plánuju jí už někdy od února možná. Po dlouhém pátrání, jsem vybrala pražskou restauraci/bar, který je ve stylu 80 let a já jsem se v 80 narodila. Ačkoli jsem v nich žila jen chvíli a dětství jsem prožila v devadesátkách :slight_smile:. Ten bar je neskutečný, celý barevný a lazený do těch 80let. Je tam i DJ a blikající taneční parket. No těším se. Objednala jsem nějaké malé občerstvení, dort a xxl (5litrů) mochito. Pozvala jsem koho se dalo a skoro všichni zatím tvrdí, že dorazí. Těším se opravdu moc. 

No každopádně si myslím, že 30 je úžasný věk. Člověk opravdu už má ve věcech jasno. Ví co chce, ví co potřebuje. Ví co je v životě důležité. Já osobně jsem někdy loni pochopila (poznala) smysl života. Nebudu vám ho říkat, na to musí přijít každý sám. Ale ve chvíli, kdy vám to dojde, tak je život úplně o něčem jiném :slight_smile:). Miluju svůj život, miluju svého muže, naše pejsky, náš dům. Jsem hrozně šťastná a hodně se těším co mi přinese nádcházejících 30 let :slight_smile:

Čti celý článek
vitezove
3. bře 2018 Čtené 68x

Prolog z minulého dílu: Na každý velký krok svého života jsem se poctivě připravovala. Zjišťovala spoustu informací, zvažovala pro a proti. Taková prostě jsem. Rozhodnu se rychle, ale potom chci být připravená. Když jsme si pořizovali králíčka nebo štěně prostudovala jsem vše co se dalo. Nesnáším lidi co nevědí do čeho jdou a pak se hrozně diví. 

Takže není divné, že na roli rodiče se připravuji už pár let. Opravdu nemám růžové brýle, vím co mě čeká, jak moc náročné to bude atp. A také vím, že dokud to nezažiju, tak nemůžu vědět, jaké je to doopravdy ať se budu snažit sebevíc. 

I tak se snažím vzdělávat a udělat si názor na výchovu a rodičovství. A tak bych chtěla zde mluvit o pár věcech, takových trochu alternativních, které mě zaujali a proč. A pozor - vím, že v reálu to pak bude jiné a že to možná ještě 20x během rodičovství změním.

------------------------------------------------------------

-- Klidná matka --

Myslím, že tohle pro mě bude celkem výzva, protože trochu tíhnu k tomu se o děti stále bát - i když nejsou moje. Jsem někde s kamarádkou a jejíma dětma a musím se hlídat, abych je pořád nehlídala :grinning:D. Naštěstí už to není tolik, právě díky tomu, že kamarádky už děti mají a já mohu srovnávat výchovné metody a jejich dopady na děti.

Jedna moje kamarádka je opravdu extrémně úzkostlivá. Nechoď bosa, šlápneš na vosu. Nelítej, upadneš. Tímhle si můžeš vypíchnout oko, tímhle něco jinýho. Dokonce se jí ostatní matky už smějí. A ona to ví, ale stejně to dělá.

Výsledek? Její děti si stejně občas odřou koleno nebo něco jiného, jako všechny děti. Ale jsou ustrašené a na ní velmi fixované. 

Když šla porodit své druhé dítě, tak brečela tomu prvnímu do telefonu. To z toho mělo poměrně dost trauma a po porodu jí v podstatě vyselo na noze. 

Teď už jsou děti starší, ale fóbie jim zůstali. Bojí se všeho hmyzu, bojí se vylézt na pařez a skočit dolů atp. Jsou hrozně "rozumné". Všem říkají co se jim může stát atp. Večer se strachují co se stane, jestli je opustí tatínek a jiné věci. Vážně vám to přijde jako šťastné a bezstarostné dětství?

Oproti tomu má jiná kamarádka syna a ona i manžel jsou velcí flegmatici. Malý měl minimum úrazů, řekla bych dokonce, že méně než holčičky z prvního vyprávění. Je to veselé a pohodové dítě. Ten rozdíl je opravdu hodně veliký a pro mě je to obrovská škola, když vidím, jak to funguje. Zároveň první holčičky jsou vychovávany velmi tvrdou rukou, tzv. škoda každé facky. Ale na kluka nikdy ruku nevztáhli. 

Když jsem se první kamarádce snažili nabídnout zajímavý webinář nevýchovy (zdarma) o prvorozených, poslala mě někam, že to je to jak se s dětma domlouváš a že ona se s dětma domlouvat nebude, že by byly rozmazlený a nevychovaný.

Zajímavé je, že chlapeček, který nejspíš facku nikdy nedostal, tak rozmazlený rozhodně není a nevychovaný také ne. 

Potom mám ještě třetí kamarádku, a ta překvapivě vychovává každý dítě jinak - nebo vychovávala. Když se jí narodil chlapeček, tak to nějak moc neřešila. Byla klidná, spíše flegmatická a pohodová. Chlapeček je stejný. Pak se jí narodila holčička a ona úplně otočila. Začala být úzkostná. Jednou jsem s nimi byla na koupališti. Nejdřív děti svlékla a dala jim plavky, pak se šlo koupat, jakmile si minutu nehráli ve vodě tak hned svléknout a vzít si suché oblečení. Podotýkám, že bylo asi 40 stupnů. Jenže děti hned chtěli zase do vody, takže byli oblečeni 3 minuty a zase je svlékala a dávala jim plavky. A takhle to šlo 20x do hodiny. Vzpoměla jsem si, jak jsme jako malý se prostě u vody svlékli, a běhali tam nahatí až do večera. Když nám byla zima, tak jsme to řekli a zabalili se do ručníku nebo deky. 

Každopádně chlapeček je veselý a pohodový. I když po narození sestřičky taky začal zlobit. No a holčička je plačtivá, na mamince naprosto závislá, a i bych řekla dost hysterická. Kamarádka tomu říká, že je "dámička", jakmile má někde flíček nebo něco není po jejím tak je řevu jak...no však to znáte. Taky se mnohem více bojí a je úzkostná.

Sledovat tohle z pohledu mě, třetí osoby, je něco úžasného. Můžete srovnávat, vidíte, jak to opravdu je, a co funguje a čeho se chcete držet. Jak to bude potom, to je otázka, hormony, rodičovství...kdo ví co to semnou udělá. Ale můj muž je kliďas a opravdu doufám, že když se neudržím já, tak on mě "srovná".:D

Co ale chci je, aby moje děti měli veselé dětství se spoustou vzpomínek. Abychom společně v zimě bobovali a ne, abych řešila, že nejdeme ven, protože by mohli nastydnout nebo že nemůžou jet na bobech, protože by mohli spadnout a odřít si kolínko. 

Moje máma, když jsme byla malá, byla taky úzkostná. A hodně mi říká, abych taková nebyla. Teď už to vidí s odstupem a s mým bráchou už taková nebyla. Ale říká, že když nejde fakt o život, tak se to nemá hrotit. Abych uvedla poslední příklad, tak na naší chalupě kamarádka (ta první) křičela na své holčičky, že tam nesmí běhat. Nechápala jsem a říkala jsem jí jako proč. A ona, že můžou někam spadnout. A tak jí říkám, že to je nesmysl. Že tam nemáme žádné díry, žádné studny nebo cokoli. Jen zahradu. Nemají tam kam spadnout. No odsekla mi na to něco jako, že kdo ví a stejně je prudila. A holčičky, které konečně byly na veliké zahradě, kde se jim nemohlo nic stát, nemohly ani běhat a užívat si to. 

Tak snad budu pohodová a klidná matka, budu se snažit, jak to jen půjde.

Čti celý článek
vitezove
3. bře 2018 Čtené 41x

Prolog z minulého dílu: Na každý velký krok svého života jsem se poctivě připravovala. Zjišťovala spoustu informací, zvažovala pro a proti. Taková prostě jsem. Rozhodnu se rychle, ale potom chci být připravená. Když jsme si pořizovali králíčka nebo štěně prostudovala jsem vše co se dalo. Nesnáším lidi co nevědí do čeho jdou a pak se hrozně diví. 

Takže není divné, že na roli rodiče se připravuji už pár let. Opravdu nemám růžové brýle, vím co mě čeká, jak moc náročné to bude atp. A také vím, že dokud to nezažiju, tak nemůžu vědět, jaké je to doopravdy ať se budu snažit sebevíc. 

I tak se snažím vzdělávat a udělat si názor na výchovu a rodičovství. A tak bych chtěla zde mluvit o pár věcech, takových trochu alternativních, které mě zaujali a proč. A pozor - vím, že v reálu to pak bude jiné a že to možná ještě 20x během rodičovství změním.

------------------------------------------------------------

-- VÝCHOVA PRVOROZENÝCH--

Tímto tématem jsem se až do nedávna hodně trápila. Byla jsem prvorozená a narození mého bráchy jsem velmi těžko nesla. 1) jsem nechápala, že to není holka, protože jsem si přála sestřičku a brala jsem to od našich jako velký podraz. Vůbec mě na možnost, že to bude kluk nepřipravili. 2) jsem byla ráda středem pozornosti a tímto to zcela skončilo. A upřímně, naši to nezvládli dobře. 

Stačí se podívat na některá naše dětská videa. Naši natáčí bráchu a mluvi na něj a ať jim něco řekne a tohle a tamto. A jáse tam snažím nacpat a předvádím se, zpívám a tančím a hlavně aby se o mě taky zajímali a oni se pořád snaží přeostřit na bratra. 

JAK TO UDĚLAT JINAK? 

Jak jsem už psala, dlouho jsem nevěděla co s tím. Rady jak dávat prvorozenému najevo, že je vše v pořádku a dávat mu přednost atp. nefungují. Vidím to u kamarádek kolem, prvorození vždycky trpí a já to na nich vidím. Buď o to víc zlobí nebo jsou prostě smutní. 

Potom jsem se zúčastnila webináře Nevýchovy na téma prvorození. Bylo to něco neskutečného. Hodně jsem u toho brečela, protože přibližovali pocity prvorozených a já jsem se v tom naprosto viděla. Celá já a i v tom vidím kamarádku co je taky prvorozená. Nucená předčasně dospět. "Už jsi velká, můžeš mi taky pomoct." A jiné věty. Člověk si ani neuvědomí, jak to dítěti do budoucna ublíží. Že z něj vyroste člověk, který se snaží všem zavděčit, o všechny se postarat, všechno zvládnout sám. . . Bylo by nadlouho tu vypisovat vše, webinář byl docela dlouhý. Ale hodně mi to otevřelo oči a trochu snad na tohle připravilo. 

Odnesla jsem si z toho mimojiné:

- Nechtít po prvorozeném, aby byl ten rozumější, dospělejší. Pořád je to dítě a má právo zůstat dítětem. 

- Nikdy po prvorozeném nechtít aby pomáhal, hlídal atp. pokud sám nechce. Nenařizovat mu to. Zeptat se, ale když řekne, že ne, tak prostě ne. 

- Nenadržovat menšímu proto, že ještě "nemá rozum". Když zničí staršímu hrad z kostek, tak je přece pochopitelné, že starší je smutný nebo má vztek. Je to jeho právo. Když udělá někdo něco takového vám, budete se taky zlobit. 

- Neříkat prvorozenému, že je to miminko pro něj, nebo že se na něj má těšit a jak to bude skvělé.

- Říct, že miminko se těší na prvorozeného a upřímně mu říct, že to bude ze začátku velmi těžké a že s tím musí počítat.

- Najít si na každé dítě čas i samostatně. Jeden den nebo jedno odpoledne v týdnu věnovat jen jednomu dítěti. Aby pořád vědělo, že jsou tam rodiče pro něj. 

... bylo tam toho ještě spousta, ale toto ve zkratce. Hlavně si z toho odnesete ten pocit, to pochopení. Myslím, že jako prvorozená to pro mě bude snažší. Mám kamarádku co byla druhá a ta to není schopna pochopit. Měla úplně jiný život, ale její starší sestra je přesně taková. Vše musí být perfektní, vše musí dokázat, má vysoké ambice, je workoholik. Je jí skoro 40 a teprve teď si našla partnera a začíná řešit možnou rodinu. Neměla na to čas a byla na partnery velmi kritická, takže bylo těžké, aby jí nějaký sedl. 

Čti celý článek
vitezove
3. bře 2018 Čtené 46x

Prolog z minulého dílu: Na každý velký krok svého života jsem se poctivě připravovala. Zjišťovala spoustu informací, zvažovala pro a proti. Taková prostě jsem. Rozhodnu se rychle, ale potom chci být připravená. Když jsme si pořizovali králíčka nebo štěně prostudovala jsem vše co se dalo. Nesnáším lidi co nevědí do čeho jdou a pak se hrozně diví. 

Takže není divné, že na roli rodiče se připravuji už pár let. Opravdu nemám růžové brýle, vím co mě čeká, jak moc náročné to bude atp. A také vím, že dokud to nezažiju, tak nemůžu vědět, jaké je to doopravdy ať se budu snažit sebevíc. 

I tak se snažím vzdělávat a udělat si názor na výchovu a rodičovství. A tak bych chtěla zde mluvit o pár věcech, takových trochu alternativních, které mě zaujali a proč. A pozor - vím, že v reálu to pak bude jiné a že to možná ještě 20x během rodičovství změním.

------------------------------------------------------------

-- MONTESSORI --

Musím se přiznat, že o této metodě toho ještě nemám tolik nastudováno. Tedy co se týče výchovy. Vím, že jsou tam nějaké speciální hračky a kroky, ale ještě nevím, jestli bych je chtěla dodržovat. Co se mi ale líbí je styl školy.

PROČ SE MI TO LÍBÍ:

Opět jsme se s mužem shodli, že jsme nesnášeli základní školu a nemáme na ni dobré vzpomínky. Šikana, především psychická, protivní učitelé co neumí učit, učitelé co si často na žáky zasedli, referáty, které jsme museli přednášet před třídou a akorát se nám všichni smáli, učivo, které se jen učí nazpaměť a po napsání testu jej zapomenete.  Demotivující přístup k učivu, domácí úkoly díky, kterým jsme si nemohli jít hrát s kamarády a stres a hrůza ze známkování a vysvědčení. 

Potom jsem narazila na Montessori. Zjistila jsem, že děti říkají, že se těší do školy, že je baví učit. Že máme od mala touhu se učit, už malé děti chtějí vědět co to je, jak to funguje atp. Ale ve škole jim často tu touhu zabijí. Montessori ale na tomto staví a touhu vědět a znát rozvíjí. Žádné domácí úkoly, žádné stresující známkování a přitom děti na konci umí vše co umět mají, aby mohli jít na střední školu nebo gymnázium. Přechod na standardní učiliště by také neměl být zásadní problém. Děti jsou na to připravovány, umí se učit, umí si zjišťovat informace. Ano, určitě to pro ně bude nezvyk a trochu těžší, ale i tak si myslím, že za těch 9 let školy, kde je učení baví, to stojí. 

Manžela třeba vždy zajímali dějiny ale jeho učitelé to v něm úplně zabíjeli. Nakonec se je učil sám, hledal si doma informace a vzdělával se. Zároveň až na s šktřední ole zjistil, že ho baví matika. Najednou dostal úžasného učitele, který mu dokázal vše vysvětlit a naučit.

--- co ale nevíme je, jestli to vyjde. Užasné je, že máme školku i školu Montessori téměř za barákem. Méně úžasné je, že je drahá jak blázen a má hodně zájemců, takže si dost vybírají koho přijmou. 

Pokud to ale bude možné, ráda bych toto dětem dopřála. Zároveň tady u nás máme i klasickou školu, kde je ředitelkou kamarádka mojí mamky, která se snaží tu školu vést trochu jinak. Takovým lidštějším přístupem atp. Takže když to jinak nepůjde, tak snad tady to bude o něco lepší, než jsme zažili my s mužem. 

Čti celý článek
vitezove
2. bře 2018 Čtené 80x

Na každý velký krok svého života jsem se poctivě připravovala. Zjišťovala spoustu informací, zvažovala pro a proti. Taková prostě jsem. Rozhodnu se rychle, ale potom chci být připravená. Když jsme si pořizovali králíčka nebo štěně prostudovala jsem vše co se dalo. Nesnáším lidi co nevědí do čeho jdou a pak se hrozně diví. 

Takže není divné, že na roli rodiče se připravuji už pár let. Opravdu nemám růžové brýle, vím co mě čeká, jak moc náročné to bude atp. A také vím, že dokud to nezažiju, tak nemůžu vědět, jaké je to doopravdy ať se budu snažit sebevíc. 

I tak se snažím vzdělávat a udělat si názor na výchovu a rodičovství. A tak bych chtěla zde mluvit o pár věcech, takových trochu alternativních, které mě zaujali a proč. A pozor - vím, že v reálu to pak bude jiné a že to možná ještě 20x během rodičovství změním.

------------------------------------------------------------

-- Nevýchova --

Pro ty co to neznají, nejedná se o volnou výchovu. Tedy z této metody nevycházejí rozmazlené děti co skáčí rodičům po hlavě. Principem je domluva, vnímání pocitů dítěte a snaha se domluvit na nějakém společném řešení. Stále jsou ale přítomné hranice a úcta - ale ne jen dítěte k rodiči, ale i rodiče k dítěti. 

PROČ SE MI TO LÍBÍ:

Důvod 1: Já i můj muž jsme oba měli přísnou výchovu. A byli jsme biti. A ne málo. Oba nás mlátili maminky. Mě mlátila máme v podstatě jenom proto, že jsem nerada uklízela hračky. Skončilo to až nějak když mi bylo 11. Do dnes si pamatuju ten pocit, utíkala jsem strachy na záchod a tam se zamkla. Ten pocit... ten strach. Seděla jsem u záchoda, plakala a volala jsem maminku ať mi pomůže. Divný co? Bála jsem se maminky a přitom jí volala. Prostě naprosto zmatené a nešťastné dítě. A o tom je nevýchova. Hodně se o tom mluví. O tom, že dítě, které nejvíc na světě miluje svou maminku, se jí zároveń bojí. Ten vztah je absolutně narušený, člověk ke kterému běžíte, když máte strach, je ten stejný od kterého utíkáte, protože se ho bojíte. 

Asi chápete, proč něco takového nechceme opakovat.

Mimochodem jsem o tom mluvila s mojí mámou nedávno a řekla mi, že toho do dnes lituje. Že se prostě nemohla ovládnout, měla vztek a vybila si ho na mě. Dokonce brečela na mojí svatbě a hrozně se mi omlouvala.

Důvod 2: Součástí nevýchovy je také naslouchání a pozorování dítěte. Nikam ho netlačíte, necháte ho aby se samo vyvýjelo a našlo samo sebe. A vy jen žasnete jaké je, co chce dělat, co se mu líbí. Manžela rodiče ke všemu tlačili. Ke všemu. Takže ve svých 28 letech vůbec neví co se mu líbí a teď to teprve zjišťuje. Najednou zjistil, že práce co dělá, je něco naprosto jiného než by dělat chtěl. Jen se neuměl vzepřít, když mu tu školu rodiče našli. Nemá žádný názor na módu, protože mu matka všechno vždy koupila a jeho názor nebrala v potaz. Neumí dávat dárky, protože mu nikdy nedali možnost něco vybrat. O mě zase rodiče nic neví. Vždy mě to fascinuje. Vůbec nevědí jaká jsem. Nastane třeba nějaká situace a všichni kamarádi vědí, jak se zachovám. Je to modelová situace a znají mě. Ale moji rodiče se diví a nechápou. Nevědí jaké mám sny, nevědí jaké mám fóbie. Prostě mě neznají. Je to dost smutné a takhle to nechci.

- Ačkoli tohle všechno píšu, tak bych chtěla říct, že jsem měla moc hezké dětství a své rodiče mám ráda a mám s nimi teď moc hezký vztah. Ale jsou prostě chvíle, které nechci, aby moje budoucí děti prožily. Naprosti tomu manžel tak hezké dětství neměl a to hlavně proto, že jeho rodiče se nemají a neměli rádi. Pořád se hádali a brali si ho jako rukojmí atp. A jeho rodiče jsou magoři :grinning:.

Čti celý článek
vitezove
22. led 2018 Čtené 415x

Musím se vám svěřit a doufám, že mě moc neodsoudíte. Nevím, ale s kým a kde o tom jinde mluvit.

- Nevím, jestli chci mít děti. Už jako malá holčička jsem se těšila, až budu mít svoje vlastní děti. Vždy jsem byla taková, starala jsem se o mladší. Už ve školce jsem malým dětem zavazovala tkaničky a pomáhala je oblékat. Hrozně mě bavilo se o ně starat.S panenkama jsem si hrála jenom na rodinu. Na základní škole jsem měla všechny kamarádky mladší. Pořádala jsem pro ně různé hry a tábory. Vždy jsem byla mnohem rozumější než ostatní v mém věku. Nelákalo mě kouřit, pít, chodit do barů. . . Neměla jsem žádnou přísnou výchovu, prostě mě to nezajímalo. Pak jsem potkala bývalého přítele, který děti nechtěl a navíc se mu pár měsíců po potkání mě, narodil malý bratr. Užívala jsem si o něj starat - i přebalování mě bavilo, kór pak koupání nebo krmení. Mě prostě vždycky bavilo se starat o druhé.

Zároveň ale byl bývalého bráška hodně rozmazlený. Rodiče na něj neměli moc času, počali ho neplánovaně (oboum přes 40) a tak postupně trávil čas hlavně s televizí a na počítači.

Tak v 5 letech z něj byl opravdu velký spratek, občas mě uhodil, měl záchvaty vzteku (takové ty, kdy přestává pomalu dýchat). Zároveň ho ale nic než počítače nezajímalo, když jsem ho vzala do technického muzea na mašinky, tak ho zaujali jen elektrické popisky expozice. Nebavilo ho si hrát s míčem, s legem atp. Proč to říkám: po zkušenosti s ním, jsem o dětech nechtěla ani slyšet. Navíc jsem byla dost mladá, takže to nikdo neřešil. Měla jsem ráda svůj život a nic mi nechybělo. Potom jsme s bývalým rozešli a po jednom dalším "vztahu" jsem poznala svého muže. Můj muž miloval děti, nikdy jsem nic takového u chlapa neviděla. Byli jsme ten pár, co jde venku a proti němu jde paní s kočárkem a pejskem. Já se vrhla k pejskovi a můj muž koukal do kočárku. 

Děti mě vždycky měly rády. Nevím čím to je. Ale i na střední jsem chvíli hlídala děti jako brigádu. Ještě když jsem chodila s bývalým, tak jsem se potkala kamarádku, která měla milou holčičku co mě měla moc ráda. Ta mě trochu udržovala nad vodou. Pak se jí narodila sestřička a malá to nesla dost těžce. Bylo mi jí líto, ale stal se z ní hrozný spratek, byla protivná, nesnesitelná. Jednou jsem je obě hlídala, celý den. Byly jsme na chalupě, vypadl proud, takže byla celý den tma a nemohli jsme nic moc dělat a ani třeba vařit.  Byl to fakt šílený den. No a ona, místo toho, aby mi to trochu ulehčila, tak dělala žárlivé scény a zlobila. Večer jsem je předala jejich mamince a upřímně jsem je nechtěla tak rok vidět. Musím říct, že jsem se na ní docela dlouho zlobila - na malou holku! prostě jsem si nemohla pomoct.

Jenom pár měsíců předtím, než jsem potkala svého muže, se mojí nejlepší kamarádce narodil chlapeček. Tím jak jsem znala mého muže a působením tohohle kloučka, jsem zase začala dávat dětem nějakou šanci. Byl tak roztomilej, hrozně veselej. Ano, občas se vztekal, ale v porovnání s jinými dětmi to byla celkem pohoda. Strašně ráda jsem s ním trávila čas. Možná to bylo i tím ,že jsem jeho rodičům odsvědčila svatbu a tak jsem se maličko cítila, jako že jsem jim "požehnala" tohohle človíčka. 

Každopáně působením tohohle malýho veselýho tvorečka a působením mého muže, jsem začala uvažovat o dětech. Muj muž chtěl hodně dětí, vyrostl jako jedináček a sourozenec mu chyběl. Já oproti tomu mladšího bratra měla a vůbec by mi nechyběl :grinning:D. Takže jsem se vdala, loni jsme si koupili dům a už mi v dětech nic nebrání. . . 

Už je to víc než rok, co jsem vysadila antikoncepci. Necháváme tomu naprosto volný průběh, nepočítám žádné plodné dny, nevím kdy - jestli vůbec - mám ovulaci. A o to jde, nevím, jestli to mám začít řešit, protože nevím, jestli tolik děti chci. 

Vidím tu tolik žen, které tak chtěly děti. Udělaly proto vše. Chodily na testy, braly hormony, šly na umělá oplodnění. Jenomže když na toto dojde, musím se přiznat, že děti nechci tolik, abych chtěla toto podstupovat. Ano, řeknete si - to přijde. Jenomže za pár měsíců mi je 30 a čas dochází. Kdyby mi bylo 20,25, tak to vůbec neřeším a ještě děti nemám. Ale nerada bych měla děti ve 40. Nejde o to, že bych vůbec nechtěla mít děti. Kdybych teď zjistila, že jsem těhotná, tak bych byla šťastná, a moc. Ale zároveň bych byla asi hodně vyděšená. 

Problém je v mém mozku. Ten totiž přesně ví, jak moc velká dřina děti jsou. Nevím, čím to je, ale vím o dětech hrozně moc. Vlastně ani nevím, kde jsem k tomu přišla, tu něco přečetla atp. Věci, které ženy bez dětí asi nečtou. Ale já taková byla vždy, připravovala jsem se. Navíc jsem realista, občas asi i trochu pesimista, a vůbec nemám takové ty růžové brýle. Ty, které vytvoří hormony a potom uděláte vše, abyste měly dítě. To mi chybí. Vím přesně co to bude obnášet: 

- spoustu peněz

- minimum spánku (to je věc co mě asi vadí nejvíc, jsem spáč a bez spánku jsem nešťastná a protivná)

- nekončící strach o dalších člena rodiny

- miliony malých rozhodnutí, které mohou ovlivnit psychiku dítěte do konce života (vídím na svém muži a kamarádce, jak jim špatná rozhodnutí jejich matek způsobili traumata, která si nesou do teď).

- spousta křiku, nepořádku, pláče, jízd na pohotovost atp.

- pořád jenom uklízení, vaření, přebalování

- naprostý konec jakékoli svobody

- a protože jsem živnostník, tak i poměrně drsné (hlavně začátky), žádná mateřská, práce po nocích, protože bez mého přijmu nevyjdeme. 

- a to nemluvím vůbec o těhotenství, porodu, poporodních problémech

- a nikdy to neskončí... puberta, dospělost. 

- téměř nulový čas s mým mužem, který může přinést spoustu problémů.

A ano, vím o tom, že jsou tam i hezké chvíle. Ale je jich méně, to mi řekli i samotní rodiče. Ano, většinou to přebije ty zlé, a věřím, že i já bych uznala, že to stojí za to. Ale teď se k tomu nějak nemůžu přemluvit. Přijde mi, že jsem prostě ráda líná, ráda občas trochu sobecká. A s dětmi už nikdy nebudu. Možná je to jen obyčejný strach, ale pořád čekám na ten okamžik, kdy ty pochyby zmizí v záplavě hormonu a v hlavě budu mít jenom "chci dítě". A ono nic. 

Jsou jsem to měla, asi před 2 roky. Manžel odešel po delší době do práce (studoval) a já zůstala doma sama. Pracuju z domova. Najednou mi bylo smutno, něco mi chybělo. A víte co? Koupila jsem si psa. A ono to přestalo, úplně. S naší fenkou jsem za rok prožila různé fáze vývoje dítěte, tak cca do 10ti let. Měla jsem prvotřídní poporodní depresi (to vysvětlím někdy jindy, ale fakt to tak bylo), pak spoustu strachu, výchovu, všude bordel, žádná svoboda, protože špatně snášela, že jsem pryč, atp. Byla hrozně akční a hravá, takže jsme s mužem neměli žádné soukromí, nenechala mě vyspat. Nezvykla jsem si na to. Ona se po roce uklidnila. Dokonce natolik, že jsme si pořídili druhého pejska. Jsem za ně strašně ráda, miluju je víc než cokoli na světě. 

Díky také této zkušenosti věřím ,že bych to s dítětem přežila. Vím, že to bude mnohem horší, najivní idee nemám a nechci srovnávat štěně s dítětem, to ani omylem. Ale mám tu vidinu, že to časem bude lepší. A taky vím, že bych to malé milovala celým srdcem a snažila se být naprosto skvělá máma. Už teď si čtu knihy o výchově, abych udělala co nejméně chyb. Ale i přesto se nezvednu a nejdu k doktorce, aby mi udělala testy a napíchala hormony. Pořád nemůžu dojít do fáze, kdy mi to za to bude stát :(. 

No nevím, jestli mi na to něco poradíte, možná jsem se potřebovala jen vypovídat a vědět, že třeba někdo trochu pochopí, jak se cítím. A obdivuji každého, kdo to dočetl až sem. 

Čti celý článek