A žena, jež chovala na prsou své dítě, řekla, Promluv
k nám o dětech.

A on pravil:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém.

Procházejí vámi, ale nevycházejí z vás, 

a ač jsou s vámi, přesto vám nenáleží.

Nadpis článku zní sice jako legendární mateřský plurál, ale bioil se mnou testovali i manžel a náš prvorozený 😊  manžel sice není toho druhu tatínka, co by se s břichem pořád mazlil, ale občas se mi podařilo ho k mazání odlovit. I když jeho upracované ruce pusobily spíš  jako peeling 😁 Zato Ríša ten se o mazání hlásil sám, a jak je pro děti typické zkoušet co vidí, mazal i svoje břicho a testoval i na vlastní kůži. 😁

V prvním těhotenství jsem vyzkoušela krém ElastiQ, olejíček HiPP a i pár vzorečků od Weledy. S mazáním jsem začala asi v začátku druhého trimestru. V druhém těhotenství jsem si občas namazala břicho kokosovým olejem, když se mi dostal do rukou v kuchyni 😅

Takže vypsané testování bioilu bylo přesně to pravé pro mě a asi to tušili i v modrém koníku, když vypsali testování v termínu do kterého jsem se trefila a ještě navic, když mě k testování vybrali. Děkuji 🌷

Jak už jsem nakousla, druhé těhotenství mi utíká daleko jinak a o moc rychleji než to první. A tak se mi málokdy podařilo dodržet doporučovaný postup mazat bříško dvakrát denně. To už je ale asi úděl druhorozených 😅 Ale i přesto byla lahvička bioilu v ložnici na komodě dobrou připomínkou toho na chvilku se zastavit, nalít si olej do dlaní a pár okamžiků se soustředit jen na miminko v bříšku 💗

Bioil se příjemně roztírá, nemá parfémovanou vůni. Musím potvrdit že se opravdu dobře roztírá a vstřebává beze stop na oblečení. Troufám si tvrdit, že balení 200ml vystačí pokud si bříško začněte mazat na začátku druhého trimestru.

Myslím si, že mazání dvakrát denně bohatě stačí, protože nemalý podíl má v tomto případě i genetika, protože některá maminka může být denně i šesti mastmi mazaná, a stejně se striím nevyhne. Ovšem v každém případě používání pěstících olejů v těhotenství smysl má. Už jenom kvůli těm dotekům, které miminko vnímá, to mi nikdo nevymluví 😊

8. 5. 2015, den před očekávanou menstruací, tři týdny po svatbě a měsíc před tím než začneme se stavbou domečku sedím na záchodě a ruka se mi rozklepe, když vidím dvě čárky. Řekli jsme si, že to zkusíme, i když máme zatím jenom prozatimní bydlení, co my víme, může to trvat klidně rok dva... Prdlajz, hnedka první pokus. Manželovi s pozitivním testem musím ukázat ještě návod, aby mi věřil, že dvě čárky znamenají, že v domečku fakt nebudeme jen dva... 

Někdo první trimestr prozvrací, já se spíš potýkám s tím, že se to seběhlo tak rychle a emoce se ve mě jenom bouří. Miminku se daří skvěle, první screening absolvujem na moje narozeniny. Všechno je v pořádku, jen miminko je stále pan Inkognito. Přes ty šílené vedra mám naštěstí dovolenou, trápí mě jenom nízkej tlak. V srpnu se konečně dovíme, že naše miminko má mezi nohama to, co tam holky rozhodně nemívaj 🙂 Od září chodím zase do práce, a skončím 10 týdnů před porodem.

Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma a budu se moct soustředit jen na miminko. Nebyl den, abych se nepodívala na MK nebo nepřečetla deníček na emiminu. Pomalu se mi doma začala rýsovat látkovací výbava, a další zbytné i nezbytné věci pro miminko.

Samozřejmě jsem se snažila načerpat co nejvíce informací o porodu. Hodně mě ovlivnila knížka Hypnoporod. Na kurz jsme se bohužel nedostali, tak jsem si aspoň pouštěla Afirmace na posílení šťastného a zdravého těhotenství. Každé pondělí jsem chodila na těhotenské cvičení na míčích a díky mým dvěma jack russelím miláčkům jsem prakticky denně chodila na procházky s myšlenkou, že miminku pomůžu gravitací. Před Vánocema jsem začala pít maliníkový čaj, a 14 dní před porodem jsem brala dvakrát denně pět kuliček Arnica Montana 9CH na doporučení PA z předporodního kurzu. Snažila jsem se co nejvíc naladit na to, že porod je něco, co je moje tělo připravené zvládnout beze všech oblbováků. Po otřesu z dokumentu Pět zrození jsem byla připravená "urazit" ruky každému, kdo by mi chtěl porod nějak urychlovat a bezdůvodně do něj zasahovat. Snažila jsem se myslet pozitivně, na všecky dotazy typu: "Bojíš se?" jsem odpovídala: "Já se těším 🙂". Pořád jsem si říkala, že zkušenost bolesti je nepřenosná a každý ji popíše jinak.

Podle ultrazvuku jsem měla terímín 13. 1. podle MS  16. 1. a podle druhého screeningu 12.1. 2016. V úterý 22. 12. jsem byla na poslední kontrole u mého gynekologa, a pak už mě převelel do porodnice. Na každé kontrole byl vidět nějaký posun. Na silvestra jsme se místo chystání na nějaké kalení pustili do přeorganizování ložnice, a tím jsme byli na miminko nachystaní. 6. 1. na kontrole mi doktorka do zprávy napsala "nález bez progrese" a to jsem doufala, že mi řekne, že je to tam nachystané a do příští kontroly za týden už se neuvidíme. To sice nepotvrdila, ale říkala, že na prvorodičku to vypadá dobře. Takže jsem pokračovala v režimu jako předtím, každý den jsem chodila s pejskama ven.

11. 1. 2016 jsme večer zase vyzkoušeli vyvolání s manželem. Bylo to dost intenzivní, a hned potom, prakticky celou noc jsem cítila bolesti, ale většinu v polospánku, dařilo se mi to zaspat. Následující ráno 12. 1. jsem mu pro jistotu cpala tašku, ať si ji veme s sebou do auta. Byla jsem domluvená se švagrovkou, že se mnou pojede na kontrolu, kterou jsem měla v 10:00. Říkal mi ať neplaším, ale nakonec si ji vzal a odjel do práce. Já jsem si vzala do postele čtení a zalehla jsem. Za chviličku jsem chtěla vstát, a když jsem se zvedala z postele tak najednou čvách a bylo mi jasný co se bude dít. Bylo 7:39 a já jsem volala manželovi do práce ať se teda zase vrátí 🙂 Akorát si tam stihl uvařit kafe, ale vypít už ne. Takže se mi začalo plnit moje přání, že se na další kontrolu už neukážu.