Dneska byl špatnej den. V noci jsem zase desetkrát kojila, ráno mě vzbudil starší syn, před odjezdem do školky ještě dostal na zadek, protože jsem nezvládla jeho ani svoje emoce (což se během dne vysvělilo tím, že jsem dostala svou druhou menstruaci od prvního otěhotnění). Dopoledne se mi chtělo spát nebo aspoň jen tak ležet a nic nemuset, jenže ten roční skřítek měl na to jinej názor, sám spal sotva hodinu za celej den. Venku mlha, že se nedalo jít ani ven... fakt jsem byla otrávená. Jenže pak jsem si vzpomněla na svýho dědu, kterej jeden den byl čupr děda, co je docela zdravej, jezdí s babičkou do "Kamflandu" a s chlapa chodí na pivo. A pak šel v noci na záchod, měl mrtvici a teď leží v nemocnici, občas trošku vnímá, občas vůbec, většinu času těžko říct, protože jen kouká na nás a na strop a nikdo netuší, co se v něm odehrává. Říkala jsem si, jak rád by teď byl na mým místě, zdravej a s životem před sebou. Jasně že je normální si myslet, že naše dny jsou občas fakt blbý, i když někdo jinej by to tak černě neviděl. Ale tohle nemilosrdný zrcadlo tomu dává trochu jinej rozměr... Já vím, že to víte.🙂