Zdravím všechny členky MK. Chci se s vámi všemi podělit o mých pocitech. Jak se cítím a tak. Nemám nikoho komu bych to řekla nebo napsala. Mám sice na Fb kamarádku na psaní, protože bydlí hrozně daleko, ale nechápe mě, doufám že mě tu někdo pochopí a bude mi rozumět.
V lednu 2018 jsem přivedla na svět dceru Danielku narozena předčasně ve 32tt (40cm, 1600g). Měla jsem o ni hrozný strach, ale maličká to zvládla a je zdravoučká. Ještě než se narodila v hlavě jsem měla spoustu otázek. "Budu dobrá máma?"
"Dokážu přebalit miminko?"
"Zvládnu ty noci, kdy bude plakat?"
"Bude mě mít moje vlastní dítko rádo?"
A spoustu dalších otázek, jestli vůbec vše zvládnu. Možná ano. Možná ne.
Jenže v den porodu, když mi ji ukázali najednou všechny ty otázky zmizely. A já si řekla "Jsem máma!". Takový zvláštní pocit, hřejivý pocit u srdce, jako by všechen ten strach zmizel a objevila se MATEŘSKÁ LÁSKA..To byla láska na první pohled, vzbudil se ve mě mateřský pud. A už jsem věděla, že jsem silná matka co zvládne a dokáže pro své dítě cokoliv.
Danielka má své kouzlo😍
A i když je tak malinká,tak cítím tu lásku ke mě. Když se vzbudí a uvidí mě má krásný úsměv od ucha k uchu a rozzářené očička, natahuje ručičky abych si ji vzala na sebe. Nebo když spolu blbneme a Danielka položí hlavičku na moje rameno.
Jenže proč vlastně píšu tenhle článek??? Mám opět strach. Danielce je rok a měsíc a já jsem ve 20tt. V hlavě mám opět otázky.
" Bude druhý porod těžší a bolestivější?"
"Porodim zase předčasně?"
"Zvládnu to? Dvě malé děti?"
V hlavě mě běží spoustu, ale spoustu otázek. Bude to úplně stejné jako u Danielky? Až porodím vzbudí to ve mě ještě větší mateřský pud? A budu vědět co dělat?
Vůbec nevím, ale na druhou stránku možná ano. Půlka těhotenství zamnou a už se to pomalu blíží.
Ale ať je to těžké nebo ne, své děti budu milovat navždy..😍😍
Omlouvám se, že jsem to tu napsala, ale musela jsem to ze sebe dostat. Snad mě tu někdo chápe. 🙂
Ničeho se neboj ❤️ Budeš dobrá máma a zvládneš to! To, ze se bojis a máš strach z Tebe dela super mámu ❤️