Přibývá dětí žádajících ombudsmanku o pomoc
Tento článek měl velmi zaujal, tentokrát se netýká pouze NRP takže ho vkládám sem, věřím a doufám že ho admini označí do Vybrali jsme. Myslím, že by si to opravdu zasloužil. Není můj, zdroj je zde:
http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/pribyva-deti-zadajicich-ombudsmanku-o-pomoc/
Přibývá dětí žádajících ombudsmanku o pomoc
Děti jsou mnohdy okolnostmi nuceny řešit problémy, s nimiž by si nevěděla rady ani řada dospělých. Pomoc a radu pak hledají u veřejné ochránkyně práv, která se jim snaží pomáhat alespoň v rámci své působnosti. Částečně tím nahrazuje v České republice neexistujícího dětského ombudsmana.
Česká republika dosud nemá dětského ombudsmana, jak to dlouhodobě doporučuje Výbor OSN pro práva dítěte. Tuto mezeru se alespoň částečně snaží vyplňovat veřejný ochránce práv, tím, že v roce 2012 zřídil speciální internetovou stránku s informacemi pro děti a začal přijímat podněty od dětí. Vzhledem k jejich naléhavosti je veřejná ochránkyně práv vyřizuje přednostně a neformálně, aby dítě dostalo alespoň první rady a vysvětlení během dvou až tří dnů.
Možnosti veřejné ochránkyně práv pomoci dětem, jsou omezeny její zákonnou působností. Stejně jako v případě dospělých stěžovatelů může prověřit postup orgánů státní správy, zabývat se podmínkami ústavní péče nebo vyhodnotit, jestli potíže dítěte nespočívají v nerovném zacházení. Ostatní situace se snaží dětem vysvětlit, poradit jim, na koho se mají obrátit, jak by se jejich potíže daly odstranit.
V loňském roce se na ochránkyni obrátilo s podněty a dotazy 55 dětí, od začátku letošního roku jich bylo už 31. Jde převážně o děti a mladé lidi ve věku 13 – 18 let, ale výjimkou nejsou ani děti třeba sedmileté.
Nejčastěji potřebují radu a pomoc s potížemi týkajícími se rodiny, vztahů v rodině, nejrůznějších důsledků rozpadlých rodin, včetně pobytu v zařízení pro děti. Je až zarážející, kolik dětí v souvislosti s problémy v rodině hovoří o vážných neshodách s rodiči i o týrání. Některé ve svých podáních v úvodu ke svému dotazu vysvětlují, že je rodič týral, proto je soud svěřil do péče druhého rodiče nebo prarodičů nebo je umístil do dětského domova.
Početné jsou případy, kdy děti a náctiletí řeší finanční problémy, dluhy a exekuce, a to nejen svoje, ale velmi často problémy svých rodičů. Z jejich podnětů je vidět, že si děti i přes svůj nízký věk uvědomují závažnost situace a snaží se rodičům pomoci, třeba i výdělky z brigády.
Řada dětí si například neví rady se situací, kdy se o ně rodiče i několik let „přetahují“. Kvůli vzájemnému obviňování rodičů musí děti podstupovat pohovory a psychologická vyšetření, cítí se být pod tlakem rodičů. Ptají se, jestli to někdy skončí, jestli mohou něco udělat, jakou váhu má u soudu jejich přání. Jeden chlapec ochránkyni například psal, že žije s matkou a s otcem pravidelně tráví víkendy. Je s tímto uspořádáním spokojený, otce má rád, chce s ním dál trávit čas, ale bydlet chce s matkou. Rodiče se však už několik let, fakticky půlku jeho života, soudí, odvolávají se proti každému rozhodnutí a on i jeho mladší sestra tím trpí. Jak ochránkyně zjistila, sociální pracovníci v tomto případě od začátku sporů intenzivně s oběma rodiči pracují, ale ani to, ani mediace nepomáhá a rodiče si dál stojí za svým.
Jiný chlapec zase v důsledku neshod rodičů musí každý den dojíždět 20 km do školy. Žil nejprve s matkou, ale kvůli podezření z týrání nyní žije s otcem, i když zatím prozatímně, než soud definitivně rozhodne. Otec mu v novém bydlišti zajistil školu, ale matka s tím nesouhlasí, takže musí dojíždět do původní. Ochránkyně mu vysvětlila, že pokud se rodiče nedohodnou, musí i o výběru školy rozhodnout soud.
Další dívka potřebovala poradit, jak dosáhnout toho, aby se její mladší sestry dostaly z dětského domova a mohly žít s ní a jejich otcem. Všechny tři sestry byly původně odebrány z péče matky a umístěny do dvou dětských domovů. Nejstarší z nich otec našel a dosáhl toho, aby mu byla svěřena do péče. Teď se snaží získat i obě mladší sestry, jenže to trvá dlouho.
Některé děti se snaží řešit potíže s neplacením výživného. Popisují, že jejich rodin na tom není kvůli nezaplacenému výživnému finančně dobře, i když se samy snaží vylepšovat rodinný rozpočet brigádami apod. Mnohdy jejich šance na získání výživného ztěžuje fakt, že rodič, který má výživné platit, nežije v České republice. To byl i případ dívky, kterou po smrti otce svěřil soud do péče prarodičů. Matka se odstěhovala z České republiky, založila novou rodinu a výživné na dceru neplatí. Ta se proto zajímala, jestli je nějaká šance, že by matka byla přinucena výživné platit.
Z dotazů dětí z dětských domovů je zase patrné, že si s blížící se zletilostí uvědomují, že po odchodu ze zařízení může být jejich situace složitá. Obvykle se totiž nemají kam vrátit. Zajímají se proto, jestli mají nárok na podporu nebo pomoc z dětského domova, jestli mohou žádat o nějaké dávky. Takový byl např. dotaz čerstvě osmnáctileté dívky, která se s rodiči nestýká a chtěla vědět, jestli bude mít po odchodu z dětského domova nárok na nějakou finanční pomoc. Další osmnáctiletý chlapec se sice mohl ze zařízení vrátit k rodičům, ale ti jsou na tom finančně špatně. Potřeboval proto poradit, jestli by mohl požádat o dávku mimořádné okamžité pomoci na zaplacení internátu a co má pro to udělat.
Mnohé děti okolnosti nutí zabývat se finančními problémy, dluhy a hrozbou exekuce, tedy záležitostmi zcela nepřiměřenými jejich věku. Patnáctiletý chlapec žijící u pěstouna například zjistil, že je na něj vedena exekuce kvůli nezaplacenému poplatku za komunální odpad, který jeho matka v minulosti nezaplatila. Jiný, osmnáctiletý student psal, že ho v dětství soud odebral matce a svěřil do péče babičky, která teď zemřela. Pobírá sirotčí důchod, chodí na brigády, ale nestačí to, aby se sám uživil a platil si bydlení. Ochránkyně mu vysvětlila, o jaké dávky, jak a kde může požádat.
Další osmnáctiletá studentka se zase snaží řešit finanční potíže své maminky. Otec jí zemřel a maminka je v plném invalidním důchodu. Stala se obětí finančního podvodu, zadlužila se a hrozí, že přijdou o domek, který má jeden z věřitelů v zástavě. Dívka se nyní v rámci maminčina oddlužení zavázala splácet měsíčně poměrně vysokou částku. Bojí se, že nebude schopna dluh dlouhodobě splácet, i když se uskrovní se, ušetří něco z maminčina důchodu, sama chodí na brigády a také přítel jí slíbil pomoc. Obávala se, že ani prodej domku by nepomohl a ještě by přišly o bydlení.
Se složitou bytovou situací se potýkali i nezletilí sourozenci, jejichž maminka je řadu let vážně nemocná. Jejich byt byl vlhký a závadný, ale bytové družstvo jim s tím nepomohlo, maminka musela celé roky na všechno vynakládat spoustu peněz, proto se občas zpozdila s nájmem. Teď jim hrozí vystěhování.
Děti se však na ochránkyni obracejí i s celou řadou otázek týkajících se nejrůznějších každodenních situací, školy apod. Příkladem může být student, který nesouhlasil s hodnocením jednoho předmětu a žádal o radu poté, co byla zamítnuta jeho žádost o komisionální přezkoušení. Tradičně se také děti zajímají o to, jestli mají rodiče právo zabavit jim mobil, který si samy koupily z našetřených peněz. Ombudsmanka jim v těchto případech vysvětluje, že rodič má právo dítě vychovávat a tedy i přiměřeně trestat, což je nutné posuzovat vždy podle konkrétních okolností. Dočasné zabavení mobilu tedy nemusí být něčím nepřijatelným, ani když si ho dítě koupilo ze svých peněz.
Pevné pouto
"Mě rodiče taky nechali vyplakat, museli nechtěla sem sama usínat a maminka,už z uspávání moc unavená. Nic mi to ale neudělalo! Mám s rodiči prima vztah! Tak v čem je problém? "
O pevném poutu k rodičům - v psychologii se používá mnohem častěji anglický název attachmentu jsem poprvé slyšela v době kdy jsem, už měla dceru. Tenkrát se mi dostala do ruky knížka na téma poruchy attachmentu. U dětí v náhradní rodině se o poruchách pevného pouta k rodičům ví a mluvím mnohem častěji, než v rodinách běžných. Nicméně, je to záležitost každého jednoho dítka a jeho rodiče.
O co přesně jde?
Tvorba attachentu začíná, už v prenatálním období, kdy miminko v bříšku slyší hlas matky, cítí její pohyby, vnímá její psychické rozpoložení, cítí se chtěné milované nebo naopak. Ihned po porodu, miminko pozná svou maminku ani ne tak očima jako čichem. Pevné pouto k matce se prohlubuje blízkostí, tulením,kojením, reagováním matky na potřeby,pláč dítka,ohleduplnou péčí..tím vzniká pouto lásky a důvěry. Toto pouto se každým dnem prohlubuje, dny týdny, měsíce..
Dítko cítí, že je chtěné, milované,že je dobré, že svět je dobrý, cítí se bezpečně a sebevědomně začíná objevovat svět s bezpečnou osobou - maminkou za zády.
Po prvním roce života se na toto pevné jisté pouto, začne stavět výchovou v podobě hranic.
Co když vše není tak ideální?
Jak vlastně vznikají poruchy attachmentu?
Začněme od těch drobnějších příčin vzniku až k těm závažnějším :
- špatné psychické rozpoložení matky v době těhotenství
- separace matky a dítěte těsně po porodu
-nekojení
-následně oddělené spaní matky a dítka
-tzv. studený odchov - netulení,nenošení a tak dál prostě opak kontaktního rodičovství
- a sem bych zahrnula také "úžasnou" metodu uspávání dle pana doktora Estivilla
- dlouhodobě nejsou naplňovány potřeby dítěte - krmení dle režimu ne dle potřeby, nedůvěr a v pláč dítěte,nerespketující výchova, fyzické tresty..
- dítko vůbec jednu blízkou bezpečnou osobu nemá - nenaučí se vůbec pevné pouto vytvořit a udržet (děti umístěné v kojeneckých ústavech, děckých domovech)
Porucha pevného pouta k matce může být v různé síle od lehké, až k těm nejtěžším.
Samozřejmně problém nevznikne hned při prvním splněném bodu z výše uvedeného seznamu!
Já jako náhradní matka věřím a musím věřit, že se dá spousta prasklinek na pevném poutu opravit a zacelit pomocí lásky, respektu a kontanktního rodičovství.
Problém je, že toto pouto -tento vztah funguje jako stavební kámen pro stavbu dalších vztahů v životě - přátelé, partner, děti. Ale také dává základ vztahu sám k sobě - sebevědomí a sebepřijetí s tímto poutem přímo souvisí.
Porucha pevného pouta nelze vidět, tyto děti vypadají jako všechny ostatní, ale existuje seznam projevů které má za následek.
Jen namátkou některé zmíním:
- nízké seběvědomí, malá empatie k sobě a okolí
- dítě tvoří povrchní vztahy
- problematické vztahy s vrstevníky
- destruktivní chování – k sobě, k druhým, k věcem
Samozřejmně čím je porucha attachmentu větší jsou projevy výraznější, u dětí dlouhodobě zanedbávaných a dětí v kojenechých ústavech, už lze říci, že se jedná o poškození mozku.
Ale o takovém extrému jsem psát nechtěla.
Alarmující je, že nějakou poruchou citového pouta trpí 50% populace. Jeslti máte chvíli času poslechtěte si toto video s paní psycholožkou Janou Kovařovicovou.
Takže jaká je odpověď na úvodní otázku? Problém je v tom, že se poškozuje jedinečné pevné pouto lásky a důvěry mezi matkou a dítětem.
A ještě bych ráda přidala odkaz na jedno video, dnes se změnou zákonů, kdy by matka měla odejít do práce nejlépe snad, už v roce dítěte, kdy nás poslanci přesvědčují, jak je vše v pořádku je starý dokument od profesora Matějčka Děti bez lásky opět a ještě víc než dřív aktuální:
Pšššt on je adoptovanej!
K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.
Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?
Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...
S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."
A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"
Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.
Jenže o pár let později jsem poslouchala nejlépe před malou" Já nevěděl/a, že není vaše". "Vrrr, ale ona je naše!" "No jo, já myslel/a, že je adoptovaná..."
Malá mezitím vyrostla, vnímá, chápe ...
Tak jak se ptát líp?
Předem je potřeba si uvědomit, že není nutné a potřeba biologické rodiče odsuzovat. Nikdo z nás neprošel jejich životem, neví, co mají nebo měli za sebou, a jaké důvody je k tomu těžkému kroku dát dítě k adopci vedly. Pro ně to taky určitě jednoduché nebylo a není.
Neodsoudit není jednoduché. Pro ty, co se jich problém netýká, by to mohlo být možná o něco o jednodušší než kupodivu pro nás náhradní rodiče. Hlavně pro rodiče dětí, které mají za sebou díky jednání "biologických rodičů" ztížený nebo velmi těžký start do života a které si tyto následky musí nést celý život. Ano, pro takové náhradní rodiče je neodsuzovat mnohem těžší, přesto to zvládnou a děkují za to, že můžou být rodiči s otevřeným srdcem.
Alice Nellis, autorka dokumentu Adopce konkurz na rodiče, řekla jednu krásnou větu, se kterou souhlasím " Adopce je normální proces vzniku rodiny". Ano je to tak a bude super, až k tomu tak budeme přistupovat všichni!
Přijaté děti to mají mnohem těžší s vlastní identitou. Jsou podobné někomu, koho neznají, s kým mají společného mnoho a vlastně nic. Pokud biorodiče okolí odsuzuje o to hůř. Tento stín pak padá také na dítko. Moji zploditelé byli špatní, jaký jsem tedy já? Mám chtít nebýt jako oni? Nebo budu jako oni? Co to znamená?
Pro přijaté děti je nejlepší, jestliže se s tím vším okolí vyrovná takzvaně v míru.
Ale to už jsem se ve své úvaze asi dostala dost daleko.
Já to mám jednoduché. Když je nějaké dítko adoptované, prostě malé řeknu: "On/ona je taky z domečku, stejně jako ty. Taky si jí/ho tam rodiče našli, když jim hodná teta zavolala, že tam spinká miminko, které nemá maminku ani tatínka".
Učili nás, že vždy lze říct pravdu hezky, bez urážek a odsuzování.
"Víš on/ona je z domečku, kde spinkají miminka, která nemají maminku a tatínka." "Proč?" "Rodiče se o miminko nemohli postarat třeba z toho důvodu, že byli nemocní a nebo neměli kde bydlet a co jíst. Nebo je nikdo nenaučil, jak se o takové miminko postarat." A protože další lidé miminko mít nemohli, ale moc si ho přáli, tak když jim teta zavolala, že v domečku spinká miminko bez rodičů, přijeli si pro něj a je z nich rodina".
