Co ústav uchvátí, to jen tak nenavrátí...
"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“
Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.
Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.
Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.
Kouzelný telefon
Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.
Na první schůzce v kojeneckém ústavu přišla ale od psycholožky ledová sprcha.
„Uvědomte si, že je to retardované dítě, které nikdy nezvládne ani základní školu! Jako dospělá bude pak pracovně nezařaditelná! Počítejte s tím! Opravdu chcete takové dítě?!“
Následoval první kontakt pěstounské maminky s holčičkou. Vše proběhlo v herničce kojeneckého ústavu. Holčička v roce a půl opravdu nechodila, nelezla a nemluvila. Motoricky a dalšími projevy připomínala spíše miminko. Tak si tam seděla v koutku, žužlala hračku a o svět kolem sebe se moc nezajímala.
Pěstounka dostala týden na rozmyšlenou, zda holčičku bude chtít přijmout.
Domů?
Rozhodování nakonec díky obrovské podpoře rodiny nebylo vůbec složité. Takže ihned druhý den volala pěstounka sociální pracovnici s tím, že chce holčičku přijmout! Sociální pracovnice trvaly na tom, aby pěstounka navázala s maličkou bližší vztah, než jí bude nadobro svěřena do péče. Bylo tedy třeba, aby ji v kojeneckém ústavu alespoň pětkrát navštívila, než si ji odveze domů.
Zdálo by se, že se jedná o lehce splnitelnou a logickou podmínku. Bohužel tak jednoduché to nebylo. Během následujícího měsíce a půl byl totiž velký problém, aby budoucí maminka svou dceru navštívila. Opakovaně jí volali zaměstnanci kojeneckého ústavu s tím, že malou nemůže z důvodu nemoci navštívit. Nejčastěji schůzky odvolávali v den naplánované schůzky, třebas jen pár minut před ní.
Za oponou
„ Jednou jsem přijela na ohlášenou návštěvu maličké do ústavu. Když jsem zazvonila u vchodu, bylo mi řečeno, že malá je nemocná a že nevědí, jestli mě k ní můžou pustit. Nakonec mi jedna z tet přece jen otevřela. Maličká nebyla v herničce v přízemí ústavu, tak jak to bylo vždy, ale musela jsem za ní nahoru na oddělení. Nikde jsem nepotkala ani jednu tetu a tak jsem šla sama po schodech nahoru do patra na oddělení za malou. U zábradlí schodů stálo několik maličkých dětí, kývaly se ze strany na stranu a natahovaly po mně ruce. Jak jsem procházela oddělením dále, tento pohled se mi naskytl ještě několikrát. Děti houpající se ze strany na stranu jakoby v transu s ručičkama vztahujícíma se ke mně ..."
"Došla jsem až do pokoje, kde byly umístěné děti v době nemoci v karanténě. Maličká seděla v postýlce, v ručičkách měla kostičku na hraní, kterou zkoumala pusinkou, houpala se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Na můj příchod vůbec nereagovala. Neusmála se, neplakala, nic. Prostě tam jen seděla, celou dobu mé návštěvy tak, jako před ní a myslím, že ještě dlouho po tom, co jsem odešla. Vůbec netuším, jestli mě vnímala, jestli mou přítomnost vůbec zaznamenala? Když jsem po hodině odcházela, hledala jsem dlouho nějakou tetu, které bych o tom řekla. Nakonec jsem potkala asi uklízečku, tak jsem o svém odchodu řekla alespoň jí ...“
Konečně domů!
Během šesti týdnů se tedy pěstounce podařilo maličkou vidět přesně čtyřikrát. Takže nakonec přece jen mohla zažádat soud o svěření do péče a byl stanoven termín, kdy si ji mohla odvést domů.
„V den, kdy jsem si malou odvážela domů, mi volala psycholožka z ústavu. Znovu mi zdůraznila, že se jedná o retardované dítě, které je v roce a půl na úrovni desetiměsíčního dítěte, jestli si to uvědomuji! Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“
Rozloučení
Paradoxní bylo, že holčička byla v době předání do rodiny nemocná. První cesta pěstounky tak vedla k pediatrovi. To, co komplikovalo návštěvy v předcházejících šesti nedělích, najednou problém nebyl.
„ Když jsem si přijela do kojeneckého ústavu pro malou, zrovna se s ní loučily tety, které se o ni staraly. Rozloučení bylo alespoň na mě velmi vlahé.“ „Tak čau a ukaž všem, co umíš.“
Maličká sebou nedostala jedinou svou hračku nebo kousek oblečení, vše muselo zůstat v ústavu.
Spolu
Pěstounská maminka pečuje o svou dcerku s velkým úsilím a láskou. Snaží se dohnat, co ztratily a vyléčit a domazlit citovou deprivaci, kterou si maličká z kojeneckého ústavu odnesla.
Ovoce její péče přináší každý den! Maličká se začala rozvíjet až raketovou rychlostí! Dohání vše, co v ústavu zameškala. Pokroky jsou vidět doslova z hodiny na hodinu!
Takže už po několika málo měsících lze vidět, že zmíněná retardace (opoždění) ve vývoji rozhodně nebylo způsobeno nízkým intelektem maličké, ale prostředním, ve kterém se nacházela a které nebylo optimální pro rozvoj fyzický ani psychický.
„Stereotypní houpání dopředu a dozadu, kterým se malá sama uklidňuje, už vídám jen zřídka. Bohužel asi nikdy nezmizí úplně.“
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi
☹ to je smutné
jestli v těch ústavech do nich něco nervou aby měli klid .. mamka mi říkala, že jak jsem trávila časy v nemocnici jako dítě, tak když si mě brala dom byla jsem jak zdrogovaná, za pár dní to odeznělo a byla jsem v poho.. já si pamatuji asi tak jen 10 let po nemocnicích a vím, že pichali cosi na uklidněnou, aby děcka nefńukali po rodičích.. a vím, že návštevy byl taky problém.. bylo to šílený a jsem te´d vděčná, že můžem být s dětmi v nem s němi ..
Uplne me zamrazilo pri cteni clanku 😢 Je hrozne, co se v ustavech deje a jak je to nastavene. Je mi z toho smutno 😢 Jen me prekvapuje, ze jsou tam tety - zeny a matersky pud jim nic nerika? Take jsou to mamy, babicky, tety,........ Ano je to prace a asi casem clovek otupi, ale i tak. Tohle je zacarovany kruh.
Jsem rada, ze se maminka - pestounka nedala odbyt a bojovala za "normalni zivot" pro malou holcicku ❤ 👏
🙄 svého času jsem chodila na praxi do kojeneckého ústavu, co by 16 letá holka jsem to vnímala strašně silně. Ty děti. Jejich očička, přesně jak píše paní. Celkově se mi už tehdy zdálo, že se nejhezčeji mluví na novorozence. Musela jsem toho nechat. Dneska, jako máma to vnímám snad ještě silněji. Dělala jsem v dětské psych. léčebně. Vím, že je strašně těžké udržet si od dětí odstup, samozřejmě že člověk tam má děti, které mu jsou sympatické víc a které míň, ale musí se snažit nedělat rozdíly, jenže tyhle děti ve většině případů měli svoje rodiny, i když všelijaké. Každopádně co se týče KÚ.....já nevím no. Je to práce určitě strašně emocionálně náročná, ale doprčic, vždyť tam dělaj většinou ženský, většinou mámy od dětí, to neví, že ty mrňousové potřebují taky nějaké city?......už jsem z toho zase akorát na pláč.
@lleennttiillkkaa vite co je nejhorsi to co pisu se stale deje z reakci na tento clanek na fcb soudim ze nepopisuji vubec nic extremniho naopak pestouni mi reaguji ze to znaji
Je to šíleně 😢brecela jsem celou dobu co jsem četla. Když si představím ze tam je tolik děti co neznají pohlazení a pochovani... ach jo. Měla jsem praxi v dětském domově. Byl tam krásný chlapeček . Po pár dnech me objal a já si ho vzala do náruče a bylo mi řečeno at ho nerozmazluji ze tam je hodně děti a pak to chtěly všechny 😦Měla o něj zájem jedna paní navstevovala ho , posílala mu balíčky dopisy pohledy , koupila nějakou hračku ale nemohl a si ho vzít protože jeho matka posílala každý půlrok pohled 😕 nikdy tu práci dělat nechci protože bych to psychicky neunesla . Nedokázala bych to brát jako práci a vše bych si moc brala . Takže oboru se nikdy věnovat nechci 😕
@lianninna toto mi pripomelo jednu chvili kdyz jsem jako teeneger jezdila do lazni a pocas meho pobytu prijel kluk bylo mu vtedy 9let mne bylo 15. Byl to maly lecebni ustav na jihu slovenskana na exemy a jine kozni nemoci (bohuzel dnes jiz neexistujici). Takze pokud se nesli lecit male deticky s maminkami bydleli jsme na jedne chodbe. Kluk byl z deckeho domova. Delal detem ze sveho pokoje zle, ti ho proste odmitali protoze byl z domova. Jednou jsem videla jak ho zdravotni sesra obima, on ji drzel za pas s hlavou oprenou o jeji hrud. Ptala jsem se pak sestry proc to delala je to predse zle dite (pubertacka no co) a ona mi rekla on neni zly jeho jen nikdo nelubi. Bohuzel deti mu nedali ani sanci zaclenit se a automaticky ho vyloucili z kolektivu ptotoze byl z deckeho domova. Pamatuji si ze jsem pak premlouvila sve dve spolubydlici at ho veme po procedurach hrat schovky do parku nebo jsme jen tak hrali ping pong. Po par dnech to byl normalni kluk a nemel potrebu delat zle detem.
Je mi smutno z tohto clanku ze existujiu kojenecke ustavy, deti predse nejsou psi v utulcich nehladte je nelibejte,nechvalte jeste si na to zvyknou.... ach boze. smutne, vsechno. cele zle.
Je to smutné. Existují i pěstouni na přechodnou dobu, kteří se snaží si dítko vzít k sobě, než se mu najde trvalá pěstounská rodina, aby nemuseli být v ústau. Hlavně ty nejmenší miminka, u kterých je každý den důležitý. Běží teď i petice, na základě dokumentu " V nejlepším zájmu dítěte", aby více upřednostňovali přechodné pěstou ny před ústavy: http://e-petice.cz/petitions/petice-za-omezeni-...
tady je ten dokument: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/104081110...
Hluboce smekám přede všemi, kdo pečují o dítka v "přechodné" péči. Představte si, že vaše vypiplané (byť svěřené) dítko odchází k cizím lidem, bez kontaktu, bez toho, abyste věděli, jak se má dál. A to všechno pořád dokola...nekonečně. Mě by to psychicky odrovnalo při prvním pokusu. Co když to moje milé robě nebudou mít dost rádi? Nebo kuřáci? Nebo nevím, co...😕 Veliká úcta!
Ano je to hrozné některých návyku se už asi nezbaví.Máme chlapečka v PP už víc jak 2 roky .Dva roky trvalo třeba to že po probuzení nemusí křičet na celý dum .Že hned příjdem. Prostě tak byl zvyklí budu křičet co nejvíc pak snad někdo příjde. Do dnes je schopný narvat pulku rohlíku do pusy jen aby na mě zbylo.A nesnědl to někdo jiný.A je to spoustu a spoustu jiných věcí.
To je opravdu smutné, chudáčci děti.😐 Měli by tam dělat lidé, které mají o děti zájem a ne toto.
Je to strašné především pro ty děti. Myslím, že tam hodně vychovatelek jde s cílem dětem pomoct, ale asi za tu dobu vyhořely a nejsou schopné s tím nic udělat... Je zajímavé, že stát chce, aby dětí v ústavech bylo co nejméně, hlásí to snad všude, ale skutečnost je jiná... Hlavně, ať holčička roste a všechen skluz dožene... Přeji Vám hodně síly.
Začni psát komentář...
Juuj chudák mala este ze ji je už lépe. .není to koukám vůbec lehke 😕v