Miminko (jen) ,,na chvilku“

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Tetou v SOS vesničkách a dětském domově

Když přišel čas, abych nastoupila do práce, věděla jsem, že bych nejraději pracovala s dětmi. Na to jsem ale neměla kvalifikaci. Přesto jsem si podala žádost do jedné SOS vesničky, kde zrovna hledali ,, tety “ na pomoc maminkám pěstounkám. Zázrakem jsem se na to místo dostala a začala pracovat pro mě v neznámém prostředí náhradní rodinné péče.

Později jsem přešla do dětského domova. Tahle práce mě ale opravdu neuspokojovala. Bylo mi líto dětí, za které nikdo nebojuje, aby byly co nejdřív v rodině. Protože je výhodnější, aby děti v dětském domově zůstaly - pokud jsou děti, jsou i peníze.

Byl to sice dětský domov rodinného typu, tak jako většina dnešních dětských domovů, ale rodinného tam nebylo skoro nic.

Rodinného tam bylo jen to, že tato ,, skupina", jak se části dětského domova říká, sídlila v rodinném domě (respektive domě, který patřil k SOS vesničce, ale je koncipován jako rodinný). Jinak tam mohlo být až sedm dětí a k nim patřilo 5 dospělých - 3 vychovatelé a 2 noční tety.

Já byla noční teta. Děti tam mají pevný řád, lednička a mrazák je často uzamčen, protože děti jedí v přesně stanovenou dobu, přesně stanovená jídla, jejichž názvy visí celý týden na nástěnce v jídelně. Pokud jim něco nechutná, mají smůlu, nic jiného nedostanou.

Někteří vychovatelé nechali děti (malé děti) sedět u stolu i více hodin, dokud jídlo nesnědly. Jiní se ale naštěstí snažili s dětmi i vařit a péct, aby se něco do života naučily.

Pokud dítě mělo splín či noční děsy, lehla jsem si k nim do postele, tak jako bych to udělala u vlastních dětí, jenže to bylo vedením DD vyhodnoceno jako zbytečné rozmazlování (byly tam děti od 3 let, děti týrané a zneužívané...).

Nemocné děti se často posílaly do školy /školky dokud to šlo, protože by vychovatelé museli být v práci již od rána, když jinak chodili až na 13 hodinu.

Trápilo mě, že se s dětmi jedná dle mého zbytečně tvrdě, aby se nerozmazlily, ale přitom není vůle rozvíjet jejich touhy, přání a nadání.

Pěstounkou na přechodnou dobu?

Věděla jsem, že tam dlouho nezůstanu. Mezitím co jsem tam pracovala, zaslechla jsem od pěstounek o institutu pěstounské péče na přechodnou dobu. Nadchlo mě to, protože jsem viděla v praxi, co s dětmi udělá ústavní péče. Že z dětí vytvoří zcela bezcitné jedince, kteří se snaží jen ostatní přelstít a obehrát.

Pěstounské péče je péče o ohrožené dítě, o které se jeho rodiče nemohou nebo nechtějí starat, dokud se nevyřeší jeho tíživá situace. V zákoně je určeno, že může být maximálně na rok od rozhodnutí soudu. Za ten rok by měly úřady vyřešit situaci ku prospěchu dítěte. Nejčastěji děti z této péče odchází do osvojení (někdy i mezinárodního), dlouhodobé pěstounské péče, zpět do biologické rodiny a občas bohužel i do ústavní péče.

Občas jsem se svým mužem o pěstounské péči mluvila už dříve, nikdy ale do toho jít nechtěl. Bál se, že to příliš ,,rozhodí“ naši rodinu a také že nebude mít přijaté dítě rád stejně jako ty vlastní. Když jsem za ním přišla s nápadem, že bychom se mohli stát pěstouny na přechodnou dobu, byl kupodivu pro. A tak začalo vyřizování papírů, školení, psychotesty, pohovory… a vše, co k tomu patří. Trvalo to rok a půl, než jsme byli zařazeni jako pěstouni na přechodnou dobu do evidence pěstounů.

První miminko

Za tři dny už jsme si vezli domů první miminko – týdenního chlapečka. Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě stvořeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.

Děti, které k nám přicházejí, si nesou na svět spoustu problémů. Všechny jsou nechtěné, nepočítalo se s nimi. Nikdo se na jejich příchod netěší, nikdo se z těhotenství neraduje a zřejmě si s miminkem v bříšku ani nepovídá. Pro někoho z těchto rodičů je to, že čeká dítě, velký stres. Některé děti mají různé handicapy, často jsou od matek kuřaček či drogově závislých. U některých je handicap etnikum.

Je jasné, že jsou to děti, které díky tomu, co si do života nesou, potřebují nadstandardní péči. Potřebují hodně mazlit, chovat i opečovávat. To žádný ústav na světě nemůže takovému dítěti poskytnout, i když vím, že personál se tam často opravdu snaží.

Nejtěžší je předání?

Nyní už tuhle práci děláme cca 2,5 roku. V současné době máme v péči již čtvrté miminko v řadě. Je to krásná i náročná práce zároveň. Předávání dětí není lehká záležitost.

Naše zatím úplně nejtěžší předávání bylo u holčičky, která u nás byla celých třináct měsíců. Bylo to tím, že u nás byla dlouho a byl to velmi složitý případ. Spousta lidí si myslela, že si ji už necháme, i když my jsme jim pořád říkali, že věříme, že se pro ni rodina najde. Po pravdě, kdyby se nenašla, nechali bychom si ji! Nedokážeme si představit, že bychom dítě předali do ústavu …

Ale občas se to někomu z přechodných pěstounů stane.

Hodně lidí nerozumí tomu, že můžeme miminko předat dál a občas nás za to někdo i odsuzuje. My ale máme dar vlastních dětí a moc přejeme i ostatním, aby se mohli z takového daru radovat, i když vlastní dítě nemohou mít.

Také jsme šťastní, že tyhle děti získají báječné rodiče, které je přijímají za vlastní, milují je a pečují o ně, jak nejlépe umí. Je to takový malý zázrak, když přijdou vybraní rodiče poprvé k nám se na děťátko podívat … Nejdřív je děťátko nesvé, kouká po nás a cítí, že se něco děje. Ale při každé další návštěvě budoucí rodiče zná lépe a lépe a nakonec s nimi bez problémů odchází DOMŮ.

My se z toho velmi radujeme, ale je nám i smutno zároveň. Protože ten krásný čas, který jsme s dítětem prožili, je nenávratně pryč. Trochu si popláčeme, odpočineme a pak už se těšíme na nové děťátko, které bude potřebovat naši náruč.

Samozřejmě bychom byli nejraději, kdyby žádné takové děťátko nebylo. Kdyby každé dítě mělo milující rodiče, které se o něj dokážou s láskou postarat, ale tak to prostě na světě nefunguje. Velmi si vážím matek, které zhodnotí svou situaci tak, že se o dítě nedokážou dobře postarat, a dají dítě k adopci. Je v tom velký kus kuráže a zodpovědnosti. Ale ne všechny biologické matky toto dokážou, a to pak jejich dětem velmi komplikuje cestu k nové rodině.

Dar lásky ...

Tyto svěřené děti nám toho hodně dávají. Jsou úžasně šikovné, vděčné a často to jsou velcí smíškové. Obohacujeme se navzájem a to je krásné. Baví mě tahle práce i proto, že velmi rychle vidíme výsledek svého snažení. Z dráždivých a plačtivých dětí se brzy stávají spokojená a šťastná miminka. A jediné kouzlo, které je mění, je naše náruč.

Tak jednoduché to opravdu je.

Zkuste se zamyslet, zda i Vy nemáte v srdci kousek místa pro takové děti. Vím, že osvojení a pěstounská péče není pro každého, ale třeba jste se nad tím ještě nikdy nezamysleli. Možná si myslíte, že nejste dost dokonalí, abyste mohli poskytnout takovým dětem stabilní prostředí. Ale věřte, že tyto děti nepotřebují nic než Vaši milující náruč, Vaše otevřené srdce a porozumění pro těžkosti, které mohou přijít, ale nemusí. Tak jako u vlastních dětí. A věřte, že i Vás velmi obohatí.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/