Vykořeněná
„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry? V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“
Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?
Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…
Jak začal můj příběh?
Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.
Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.
Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.
Dětství
O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry? V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.
S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.
Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.
Puberta
Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.
Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.
Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.
Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“
Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.
S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.
Hledání kořenů…
Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“
Nenáviděla jsem to.
Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.
Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.
Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.
Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!
Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!
Vykořeněná
Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.
A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova_vzdelani #materstvi
Držím palce, až jste v hledání úspěšná 😉
Díky za článek. 👍 Je super vidět tuto tématicky i z pohledu dětí, to mě moc zajímá. A i když to sem asi nepatří... Připomnělo mi to příběh mého kamaráda z dětství. Je až tak absurdní, že mu lidé nemusí věřit, ale v životě je možné vše. Kamarád byl trochu nečernalý, ne snad cikán, ale měl specifické rysy. Ve stejné ulici bydlela dívka, která vypadala úplně stejně, chodili spolu do školy a byli odjakživa jako sourozenci. Jako děti jsme si dělali srandu, že jsou to sourozenci, on byl jedináček, ona měla mladšího bratra bloňdáka s modrýma očima, jejich rodiče jim nebyli podobní ani v nejmenším. Nikdy by nikoho z nás nenapadlo, že naše srandičky jsou pravdou. O deset let později jsem se s daným kamarádem zase zkontaktovala a řekl mi, že ona dívka je skutečně jeho sestra. Sám, jak mi říkal: mu to všechno připadalo divné a necítil se jako dítě svých rodičů, že se začal pídit po pravdě a rodiče mu ji přiznali. To samé nastalo v případě té dívky. Začali pátrat a zjistili, že jsou sourozenci a že mají dalších asi šest sourozenců. I když s těmi dalšími sourozenci nejsou v kontaktu, dodnes jsou jako dvojčata (a skutečně tak i vypadají fyzicky). Jak se stane, že si dva sourozence adoptují dvě rodiny zcela náhodně ve stejné ulici? Jak vidíte, vše je možné...
@thea777 Ano život je opravdu zvlastni nebo spis nejaky osud či karma. U nas v panelaku jsme meli tez takovy pribeh,ktery byl bohuzel moc smutny. Paní se narodily dvojcatka,ale bohuzel jedno se narodilo s nejakou vadou s travicim traktem. Kdyz ho lekari vylecili a mohl jit domu ke sve matce,tak žena řekla,že jej doma nechce,že se o něj starat nebude. Manžel ho musel dat k adopci. Ona to dite uz neprijala do rodiny. Život šel dál a jednoho dne šel její manžel s tim dvojčatkem,ktery mel bratra už pryc u novych rodicu,ven na prochazku a stala se nehoda. Chlapec vbehl pod kola auta,ktere jelo neprimerene rychle. Neprezil to. Nekdy si rikam,jestli tohle vsechno nekdo nad nami neridi - matka chtela jen zdrave dite a najednou nemela ani jedno.
Začni psát komentář...
Pane jo, doufám, že v dnešní době už není taková "ostuda" mít adoptované dítě. Neříkám, že je to ostuda, rozhodně není, naopak! Ale za mého dětství adoptované děti v mém okolí nevěděly, že byly adoptovány, každý to tutlal. Doufám, že od takové praktiky dnešní rodiče ustoupili.. Zrovna tak, jako já říkám dceři, že po narození nebyla u mě, ale bydlela v domečku (inkubátoru), a když byla natolik silná, aby jí bylo mimo domeček dobře, šla s námi domů.. Myslím si, že to adoptované děti přesně tak muselo ovlivnit, jak je popsáno. Nevěděli odkud jsou, zvlášť, pokud cítili, že s rodičemi nemají nejlepší vztahy, že pak v pubertě dělaly vše natruc, ach jo..