Povinný rok ve školce před nástupem do školy má naučit děti socializaci s ostatními vrstevníky a nastavit tak rovné startovací podmínky pro všechny. Co všechno by umělo dítě umět, znát a ovládat před nástupem do mateřské školky?

Co si vybavíte, když se řekne mateřská školka? Pravidelné svačinky, vycházky, spaní po obědě a hromadu hraček? Také zde vzniklo nejedno přátelství na život a na smrt nebo první lásky z pískoviště. Možná o tom ani nevíte, ale kromě toho všeho vás učitelky formovaly tak, aby jste byli připraveni na nástup do první třídy.

Následující seznam je spíše orientační, každé dítě je jiné a také požadavky školek se liší. Některé jsou striktnější, ty tolerantnější počítají s tím, že děti se mnoho naučí v kolektivu.

I když vám školka nedá seznam dovedností, které by mělo vaše dítě zvládat, může je považovat za samozřejmé. V každém případě se počítá s tím, že paní učitelka dětem pomůže a tyto dovednosti je bude učit. Je důležité, aby rodič spolupracoval.

Dítě by mělo:

• Znát své jméno a příjmení, k dobru by mělo znát svůj věk a kde bydlí
• Poznat svoji značku, kterou dostalo pro označení místa na ukládání věcí
• Poznat svoje oblečení a obuv. Je dobré dítěti ráno při oblékání říkat, co má právě na sobě a jaké s sebou bude mít náhradní oblečení
• Umět se svléknout, při oblékání může mít nedostatky (problémy se zipem, s knoflíky, s punčochami) – mělo by umět říct paní učitelce, s čím potřebuje pomoct.
•  Umět  se zout a obout, pokud má boty s tkaničkami, mělo by umět zavázat tkaničku – čtyřleté děti by ji měly umět se samozřejmostí, mohou potom pomáhat mladším
• Samostatně jíst lžící bez (velkého) bryndání a pít ze skleničky nebo hrníčku. Jídlo by po sobě mělo dojídat, ale pokud opravdu hlad/chuť nemá, nemělo by jíst násilím
• Umět se samo vysmrkat.
• S jistotou ovládat svůj močový měchýř. Ve školce jsou časové intervaly, kdy děti samostatně chodí na záchod, do té doby by dítě mělo vydržet suché nebo by se mělo umět ozvat, pokud potřebuje jít dříve. Paní učitelka dítě utře, šikovnější zkontroluje a také mu pomůže. Není velkou výjimkou, když dítě v zápalu hry prostě zapomene. Některé školky povolují plenu.
• Být zvyklé umýt si ruce, když jde ze záchodu, když jde jíst, když je jakkoliv špinavé, utřít se do ručníku a vyčistit si zuby.
• Umět chodit po schodech bez držení dospělého a také by se nemělo na schodech strkat s ostatními dětmi.
• Umět po sobě uklidit hračky a pracovní nástroje na správné místo.
• Umět pozdravit, poděkovat a pokud o něco žádá, mělo by to umět zdvořile (nevybafnout).
• Umět vyjádřit, co potřebuje nebo co se mu líbí a nelíbí.

"Mám 19 měsíční holčičku a už začínám být psychicky na dně z jejího uspávání. V první řadě se nechá uspat jen ode mě. Je mi jasné, že je to naše chyba, měli jsme se v uspávání střídat. Největší problém ovšem je, že ji uspávám třeba i hodinu a půl. Leží v postýlce, dělá kraviny a ne a ne zabrat. Když na pár minut odejdu (samozřejmě řve) a pak přijdu, hned si lehne a vypadá to, že bude spát, jenže najednou někde nabere sílu a zase blbne. Tu vyřvávací metodu asi nedám, vždycky jsem z toho úplně vyřízená..."

O uspávání dětí by se toho dalo napsat mnoho. Názory i způsoby se různí a mnoho maminek se neshodne. Samozřejmě je ideální, když miminko uložíte,  ono okamžitě usne a spí celou noc, ale každé dítě je jiné. Hodně maminek má potíže s uspáváním svých dětí a zkouší různé způsoby.

Neexistuje univerzální postup vhodný pro všechny děti

Jedna z maminek do diskuze o uspávání dětí přidává svou zkušenost: "Moje dcerka spala bez problémů v postýlce cca do 5.  měsíce, nejhorší byla první noc po návratu z porodnice, nejspíš jí vadilo to nové prostředí. Jako nejpřirozenější mi tenkrát přišlo položit si ji na břicho. Takhle má dcerka strávila první noc doma." V první řadě zkuste poslechnout svůj vnitřní hlas, třeba vám napoví, co máte dělat.

Není žádný univerzální postup, který pomůže každému dítěti usnout. Svou roli hraje věk, zdravotní stav, denní režim i okolní prostředí. Pokud máte potíže se spaním svého dítěte, zkuste se zamyslet, kde by mohl být problém a následně sjednejte nápravu.

Teplota v místnosti, nadměrný hluk, světlo nebo tma, nevhodné oblečení i těžká strava před spaním. To vše může usínání ovlivnit. Nejdříve se tedy zaměřte na tyto zdánlivě nedůležité detaily, které ale svou roli jistě hrají. Vezměte to ze svého pohledu, když jdete spát a je vám zima nebo příliš teplo, tlačí vás žaludek, táhne vám na záda, ruší vás moc světla. Můžete usnout? Pravděpodobně ne. Vaše děťátko to bude mít podobně a umí vám to sdělit pouze pláčem.

Chystáte se s dítětem poprvé do letadla? V každém případě byste měli mít zjištěné konkrétní informace o pravidlech cestování s dětmi u konkrétní letecké společnosti. My se dnes společně podíváme na trochu jinou přípravu - tu psychickou.

Než vyrazíte na letiště

Příprava by měla samozřejmě probíhat přiměřeně věku. S batolaty můžete denně pozorovat letadla na obloze, ukazovat obrázky v knížkách, zakomponovat je do pohádek. S předškolními dětmi se vrhněte například na vystřihovánky nebo malování. Starším dětem můžete na internetu například ukázat aplikaci, kde lze sledovat letový provoz nad Českou republikou a podívat se na detail jednotlivých letů, odkud letí, kam letí. Zkrátka a dobře - seznámit ratolest s tím, jak letadla fungují.

Není od věci také ukázat dětem, jak to funguje uvnitř letadla. Můžete si například hrát na cestujícího a letušku, a to ideálně se vším všudy. Vysvětlit, proč se musí sedět, z jakého důvodu se rozsvítí světýlko bezpečnostního pásu (a co se musí udělat), provést dítě bezpečnostními pokyny, přesně jako letuška. A také si vyměňte role, ať si to váš potomek sám vyzkouší. 

Zároveň také nezapomeňte na to, že cestovat letadlem nemusí být jen příjemné, ale můžete se setkat také s negativními pocity. Například v okamžiku vzletu a přistání. Děti by měly být připraveny na to, že dochází ke změnám tlaku a že můžou cítit tlak v uších. Dítě by mělo také vědět, co jsou to turbulence a samozřejmě to, že z nich nemusí mít strach. Dá se říct, že pokud je s "nebezpečím" seznámeno, lépe pak reaguje, pokud situace nastane. Dítě je klidnější, protože nastalá situace pro něj není něčím úplně neznámá a je už z domova seznámen s tím, co znamená a jak se v té situaci má chovat. 

V žádném případě děti nestrašte a pokuste se vyhnout tomu, aby (i kdyby ze srandy) to dělal kdokoli ve vašem okolí. Stejně tak se vyhněte ventilování svých strachů v jeho blízkosti. Jak je známo - děti jsou houby a nasají všechno, včetně negativním pocitů.

Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Kdo chodí na logopedii, ten ví, kdo ne, možná bude překvapen, že součástí celého procesu není pouhý nácvik jednotlivých hlásek a slov. Pro tento nácvik je velmi důležité správné postavení mluvidel, práce s hlasem i správné dýchání. To si ale málokdo uvědomuje. Pokud má dítě v některé z této oblastí potíž, projeví se to. Proto jsou součástí nácviku výslovnosti i tzv. průpravná cvičení.

Co jsou průpravná cvičení

Průpravná cvičení jsou velmi důležitou součástí celého procesu nácviku správné výslovnosti. Mohou je však s dětmi provádět i rodiče doma, i učitelé v mateřských školách v rámci pravidelných aktivit. Stačí pár minut. Je však nutné provádět je správně a zábavnou formou. Do těchto cvičení řadíme dechová, fonační a artikulační cvičení.

To,  že logopedické cvičení není pouze o samotném nácviku hlásek, potvrzuje i jedna z maminek: "Logo není, že tam jdeš, dítě sedí a něco opakuje. To je souhrn činností, které vedou k tomu, aby se dítě vyvíjelo správným směrem - k dobré výslovnosti. Pracuje se s přiřazováním obrázků, logickým uvažováním, kreslením, musí ovládat motoriku - nejen ruce, ale i ústa, obličej...“

Dechová cvičení

Dechová cvičení mají navodit klid a koncentraci. Zařazují se tedy na začátek hodiny. Lze je provádět vleže i ve stoje, vždy dbáme na správné držení těla, aby docházelo ke správnému nádechu a výdechu. Cílem cvičení je prohloubit správný nádech a výdech a umět s ním pracovat – prodloužit ho a usměrnit.

Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.

Máte doma malého nadšeného sportovce nebo naopak knihomola, který se fyzické aktivitě vyhýbá, jak může? Pro každého z nich se určitě najde vhodný sport i ohledem na to, kolik mu je, co ho baví a v čem je dobrý. V každém případě se české děti hýbou málo a dvě hodiny tělocviku ve škole jim rozhodně nestačí. Dbát by se mělo na různorodost a bezpečí, aby děti rovnoměrně zatěžovaly svaly a nehrozilo jim nebezpečí úrazu.

Malí profesionálové

Pokud vaše dítě touží po profesionální sportovní kariéře, v některých oblastech musí začít už od opravdu útlého věku. Malé fotbalisty nebo hokejisty sdružují sportovní kluby už od zhruba 5 let. S baletem, gymnastikou či tancem se doporučuje začít dokonce už od 3 let.

via GIPHY

Společné zážitky s rodinou

Rekreačních sportů se dnes pro děti nabízí nepřeberné množství. Pro všechny zdravé děti jsou vhodné procházky, běhání, cyklistika nebo jízda na inlinech. Zkrátka veškeré aktivity, které můžou provozovat na čerstvém vzduchu. Určitě se vyplatí je naučit také zimní sporty. Že umí na lyžích, snowboardu či zimních bruslích ocení nejen, až budou moct jezdit na dovolené do hor. 

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Kdy je dítě ideálně připraveno na letní tábor? Na tuto otázku se nedá odpovědět jednoznačně. I když u většiny táborů je v podmínkách hranice způsobilosti stanovená věkem, je to jen hrubá směrnice. Tu správnou chvíli musíte umět stanovit vy sami.

Letní prázdniny jsou dlouhé a často bývá problém, kam děti o prázdninách dát, když rodiče musí chodit do práce. Jako ideálním řešením se může jevit i dětský tábor. Děti se zde něco naučí, užijí si, „vyblbnou se“ a rodiče nemusí řešit po dobu pobytu žádné hlídání.

Kdy můžete poslat dítě na letní tábor?

Dětské tábor nejsou určitě vhodné pro příliš malé děti nebo takové, které nejsou zvyklé být nikde delší dobu bez rodičů. Obecně se dá říci, že vhodná doba pro nástup na tábor je okolo 7 let. V tomto věku se děti rádi seznamují se svými vrstevníky, mají mnoho energie, poznávají sami sebe v kolektivu ostatních.

Někteří lidé, zejména milující maminky, považují dětské tábory za nutné zlo, ale není tomu tak. Tábor, pokud je dobře vedený, umožní objevit dětem nové obzory, nové druhy sportů, naučí se být v kolektivu, objevují přírodu. Získávají přátelství na celý život.

Mnoho dětí se dostane k činnostem, které nemají jinak možnost poznat. Jezdí na kánoi, naučí se pracovat s mapou a orientovat se v přírodě. Stanou se samostatnými, osvojí si různé znalosti. Všechny tyto činnosti mají velmi pozitivní vliv na sociální cítění dítěte. Některé tábory jsou zaměřené i na různé výukové činnosti, například jazyky. Velmi oblíbené jsou tábory s anglickým jazykem.

Máte před sebou cestu s malými dětmi a dopředu se bojíte, že to bude cesta plná utrpení? Připravte se na všechny eventuality a cestu si dobře naplánujte. Sedět doma určitě nemusíte!

„Mami, kdy už tam budem?“ Kdopak by tuhle otázku někdy během cestování nezaslechl. Menší děti ji sice ještě nepokládají, ale také se umí velmi dobře ozvat, pokud je cesta podle nich už nudná a vyčerpávající. V první řadě je tedy důležité si klást cíle cestování, které jsou dětskému věku skutečně přiměřené a zhruba do pěti let dítěte myslet hlavně na jeho zájem. Mladšímu dítěte je totiž zcela jedno, v jak exkluzivním prostředí se nachází. Daleké cesty tedy raději do toho věku vypusťte a soustřeďte se na bližší cíle.

Buďte psychicky připraveni na vše

Cestování je mnohdy náročné pro dospělého, dítě pak unaví a mnohdy otráví dvojnásob. Neplánujte tedy dlouhý přesun, klaďte si reálné cíle. Nehoňte rychlost, naopak počítejte s tím, že s dětmi vám bude vše trvat mnohem déle, neboť se musíte přizpůsobit jejich potřebám a nikoliv naopak. Navíc jsou děti naprosto nepředvídatelné, počítat je možné opravdu zcela se vším, ba dokonce i s krajní variantou, že se odjet z nejrůznějších důvodů nepodaří. Buďte tedy psychicky připraveni na úplně všechny možnosti a nenechte se rozhodit a otrávit. Hlavní přece je, abyste byli spolu a v pohodě!

Autem je to nejlehčí

Cestování s malými dětmi je vždy nejsnazší v osobním automobilu, kdy jste vlastním pánem svého času a také itineráře. Vy sami si určíte, kde a kdy chcete zastavit, na cesty cesty se vydáváte sami, takže nebudete trpět tím, že pobrekávání vašeho dítěte by mohlo rušit někoho jiného. Pokud se vydáváte autem na cestu, dopředu si zjistěte, kde jsou jaká odpočívadla, kde je třeba alespoň mini hřiště pro děti. Určitě za ně budete vděčni. Přebalovací pult a jídelní židlička pro dítě se už dnes naštěstí stává samozřejmostí.

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

Zřejmě už začátkem příštího roku budou mít novopečení tatínci možnost čerpat sedmidenní placenou otcovskou dovolenou. V novele o nemocenském pojištění to v dubnu schválil senát. V úterý 2. května 2017 ji podepsal prezident. Pojďme se trochu detailněji podívat, co nás vlastně čeká a jak to chodí ve světě.

Pravidla otcovské dovolené

Podle novely budou muži moci na týdenní volno nastoupit do šesti týdnů po narození potomka a to i tehdy, pokud bude žena s dítětem v nemocnici. Nárok na otcovskou budou mít muži, kteří jsou v rodném listě uvedeni jako otcové nebo které jako náhradní rodiče určil soud. V takovém případě by mohli tuto dovolenou čerpat až do sedmi let věku dítěte. 

Pokud tatínci odváděli nemocenské pojištění, budou z něj dostávat 70 % vyměřovacího základu svého příjmu (což je stejně jako dostávají ženy na mateřské). 

Od otcovské se očekává, že posílí vztah mezi rodiči a potomkem. Předpokladem je, že bude muže motivovat více se do péče o dítě zapojit.

Názor maminek ve fóru

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Léto už se nezadržitelně blíží a vy možná přemýšlíte, na jaký tábor děti pošlete. I v letošním roce je pro ně připraveno široké spektrum prázdninových pobytů, od těch pro nejmenší, přes speciální, až po rekreaci u moře. Chcete vybrat svému dítku tábor na míru, na který bude ještě dlouho vzpomínat? Připravili jsme pro vás jednoduchý přehled, díky kterému se v letošní nabídce rychle zorientujete.

Klasické tábory jsou vhodné pro děti všech věkových kategorií, které hledají zpestření prázdnin se spoustou zážitků uprostřed přírody. Vyzkoušejte například tábor s organizací Medusa, na kterém si vaše dítě bude moci libovolně volit aktivity a program, který se jim bude nejvíc zamlouvat. V nabídce jsou dva turnusy.

Pokud máte malé dítě, které touží objevovat svět, přihlaste ho na tábor pro nejmenší. Tyto akce jsou určené pro děti od 4 do 10 let a od běžných táborů se liší především tím, že se o děti stará více dospělých a děti nejsou fyzicky přetěžovány, takže vaše ratolest bude mít zajištěný individuálnější přístup a dostatek péče. Můžete vybírat z pestré nabídky různých témat, například Mimoňové, Angry Birds nebo Scooby Doo.

Máte doma akčního kluka nebo holku? Vyzkoušejte adrenalinový tábor, který naplní jejich představy o dobrodružství. Díky velkému množství aktivit zapomene vaše dítko na čas a možná se mu ani nebude chtít domů.  Dobrým tipem je například Březová, kde mají děti k dispozici lanové centrum.

Těšíte se, až s partnerem strávíte romantickou dovolenou ve dvou u moře, ale chcete zdravý vzduch a slanou vodu dopřát i svému potomkovi? Vyberte si z nabídky táborů v přímořských letoviscích. Například s cestovní kanceláří Topinka se vaše dítko může vypravit do Chorvatska, Černé hory, Španělska a dalších jižanských destinací.

Chcete, aby se vaše ratolest vzdělávala zábavnou formou i během prázdnin? Vyzkoušejte jazykový tábor, na kterém si dítě vyzkouší, jaký je to pocit, když musíte komunikovat v cizím jazyce. V dnešním době se mu tato zkušenost jistojistě bude hodit. Jednou z možností je třeba jazykový tábor pro začátečníky a středně pokročilé v rekreačním středisku Kymevo Hrachov. 

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný… Asi nejčastěji odříkávaná velikonoční koleda doprovázející chlapce/děti, kteří drží pomlázku a těší se na vykoledované vajíčko, sladkost, drobný peníz, ti dříve narození na panáka. Ne všude jsou však Velikonoce stejné. Víte, jak to chodí ve světě?

Austrálie

Není lepší místo kde začít, než u protinožců. Austrálie je země mnoha národností a tak vypadají i velikonoční svátky. Nezřídka se stává, že v jednom domě dodržují jiné zvyklosti než sousedé. Přesto je možné najít několik styčných bodů. Jedná se o nejdůležitější svátky v zemi. Tomu pak odpovídá okázalost výzdoby a to, že regály v obchodech se doslova prohýbají pod velikonočním zbožím (dekorace, barevná vajíčka, zajíčci). Australané tyto svátky vnímají jako prázdniny – mají volno stejně jako my, na Velký pátek i Velikonoční pondělí. Celé rodiny se v tomto období scházejí a společně navštěvují mše. Také se peče tradiční pečivo – podobně jako u nás mazance. To má podobu kříže a nazývá se hot cross buns. Z Austrálie se přesuneme trochu severněji, konkrétně na Filipíny.

Filipíny

Jako bývalá španělská kolonie (ještě později americká) jsou téměř výhradně křesťanské. Z toho vychází i velmi nábožensky pojaté oslavy na Velký pátek.

V ulicích hlavního města Manily se v tento den objevují průvody, které napodobují poslední cestu Ježíše Krista. Účastníci nesou na svých ramenou kříže, nechávají se bičovat (případně se bičují sami) a na konci této cesty dochází k ukřižování, a to zcela reálnému. Filipínci si tak připomínají utrpení Ježíše a vykupují své minulé hříchy. V kontextu této zvyklosti se najednou naše šupání pomlázkou už nezdá tak barbarské.

Policie bije na poplach. V Česku se prý rozšířila nebezpečná hra Modrá Velryba, která se šíří po sociálních sítích a přišla z Ruska, kde pod jejím vlivem spáchalo 150 dětí sebevraždu. Máme se čeho bát?

Podle původních zpráv děti vysílají po Instagramu, nebo Facebooku zprávu o tom, že se chtějí do hry zapojit. Na základě toho se jim prý ozve „kurátor“, který jim pošle seznam 50 úkolů, na každý den jeden. Mezi úkoly jsou třeba takové záležitosti, jako chození na střechu, poslouchání depresivní hudby, řezání se do ruky, nebo vstávání každý den kolem půl páté (čas 4:28 je dalším z kódů pro zasvěcené). Vše má vyvrcholit tím, že bude dítěti oznámen datum a čas, kdy má jít na střechu vysoké budovy a vzít si život…

Název hry pochází od zvířete, které v sebevražedné misi migruje na pobřeží, odkud se již nedostane a zde umírá. Hra má původ v Rusku, což je jeden z základních faktů důležitých pro pochopení celého problému. Rusko je totiž značně problematická země, alkoholismus, špatné sociální podmínky si vybírají svou daň, bohužel velmi často i na dětech. A právě pro to je v tomto státě opravdu vysoká míra sebevražednosti dětí. Pro srovnání, zatímco u nás páchá sebevraždu půl dítěte na 100 000 obyvatel, v sibiřské části Ruska je to ale až 20 dětí na 100 000 obyvatel, tedy čtyřicetkrát více než u nás!

V takových podmínkách v Rusku na ruské sociální síti Vkontakt vzniklo několik skupin, které měly Modrou velrybu v názvu a kde děti sdíleli příšerný obsah, který se právě sebevražd týkal. A zde se také hra Modrá velryba začala původně hrát. Její úkoly byly nejdříve neškodné, správci skupin ale postupně přitvrdili. Je faktem, že je zdokumentovaných hned několik sebevražd dětí kolem patnácti let (šlo o dívky), které byly s danými internetovými skupinami spojené, posléze se ale ukázalo, že dívky přišly do skupin už rozhodnuté k sebevraždě a spíše zde zjišťovaly informace, jak ji „úspěšně“ dokonat, což se jim také podařilo.

Policie České republiky vydala nedávno varování s tím, že se tato hra rozšířila i u nás a že by si rodiče měli dát pozor na zvláštní chování svých dětí, ke kterému patří také sebepoškozování. Proti tomu se nedá nic namítat, je určitě dobré s dětmi o nebezpečích mluvit.

Varování Policie a to, že zprávu přebralo mnoho médií ale mělo zatím jeden velký efekt. A to sice značnou publicitu této hry. Pokud se podíváte třeba na Instagram, vepíšete heslo „curatorfindme“, zjistíte, že se zde nachází obrovské množství dětí, které se chtějí do hry zapojit a to asi není dobrá zpráva, i když většina dětí tak činí z nudy, nebo z touhy po něčem zakázaném. Kolik z nich asi čelí skutečným problémům, takže uvažují třeba i sebevraždě?

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.