Používáme cookies. Více informací zde. OK
yelowangel
5. bře 2017
838 

Můj porodní boj

Takže jak to vlastně před rokem a půl bylo? Vybavuji si to jako dnes. Měli jsme naplánovaný náročný den, termín porodu jsem měla až v pátek a ten den byla sobota. A přes to si mě objednali na kontrolní monitor a ultrazvuk. Nemohlo to vydržet do pondělí? "Nemohlo!" zněla odpověď doktora. Ani se nedivím, od velkého ultrazvuku mě honili 2x týdně do rizikové poradny, protože náš malý byl prostě malý. Tedy malý na svůj týden. Proč to tak bylo až později. Takže jsem poslušně naběhla na monitor v 10 ráno, kde se zdálo být všechno v pořádku a pak vedle na ultrazvuk s vidinou příjemně stráveného odpoledne u mojí babičky a později oslavy narozenin dcery našeho dobrého kamaráda. Doktor se nejdřív podivně tvářil a pak mě oznámil, že se odpoledne nekoná. Nebo teda vlastně koná ale u nich. "Máte málo plodové vody." A že si mě tam rovnou nechají. Vyprosila jsem si alespoň cestu domů pro tašku. Panebože sice mám většinu sbalenou ale jak znám Dominika půl věcí by mě zapoměl dobalit. To bude fofr, letělo mě hlavou. Takže vyvolávaný porod. Ale já nechci. Já chci být doma, hezky v klidu, až mě začnou bolesti měřit minuty a pak zavolat samitku. Naši se ten den zrovna vrací z dovolené, při čekání na zastávce volám mamce že se otáčíme doma a jedem zpátky do porodnice. Nejdřív překvapení, potom skepse. Achjo, díky za podporu mami. Dorážíme domů. Rychle balím věci. Ještě že jsem si napsala seznam co dobalit, všechno mě padá z rukou. Co když se vrátíme a ozvy už nebudou? Dominik volá tomu kamarádovi jehož dcera má odpoledne oslavu a domlouvá se s ním že nás odveze zpět. Ať to prý netrvá tak dlouho. Mě je to jedno, já tam nechci. Ne takhle. A vím že můj malý taky ne. Jsme zpátky, doktor nás vítá se slovy "Už jste zpátky? Tak rychle?" jakoby to nebyl zrovna on kdo mě před hodinou poháněl zpět co nejrychleji. Sestra se mnou sepíše příjem a pak mě napíchne ruku na zátěžový test. Fajn moje tělo reaguje, apoň něco. Noc mám strávit na oddělení gynekologie s dalšími 4 pacientkami na pokoji. Večer si mě volají na vyšetřovnu u porodních sálů. Všechny jsou plné. Slyším sténání žen v posledních fázích porodu. Panebože! Nebudu rodit! Jakoby to nestačilo doktorka mě sděluje, že noc možná budu muset strávit tam. Ale nejdřív mě připojí na břicho "Moniku" - v podstatě přenosný monitor. Odcházím do pokoje. Ne však na dlouho. Krabička přestává spolupracovat a mě před půlnocí "deportují" na už uklizený porodní pokoj. Oddychuju si že nebudu nocovat na sesterně. A začíná kolečko monitorů. Od půlnoci do půl jedny, od jedny do půl druhý, od dvou do půl třetí...upadám do spánku ze kterýho mě často ruší šeptané "Tak jsem zas tady". Jen odhrnu peřinu a dělej sestro co umíš, je mi to fuk. Ráno mi zavedli první vyvolávací tabletu. Celý den čekám - nic. Monitory se zatím smrskly na jednou za 2 hodiny. I v noci. Další den další kolo. Doktor mě bez předchozího souhlasu provedl Hamiltona. Asi ho zabiju! Nezabiju, omlouvá ho že jinak je tak strašně moc hodnej. Znovu celodenní čekání. Odpoledne mě odešla hlenová zátka a  - nic. Znovu noc plná monitorů. Jsem vyčerpaná. Nemůžu se pořádně vyspat, v pokojích vedle už odrodili 3 ženy, všechno je slyšet. Už je mi to jedno. Jedna křičí tak moc že je to slyšet i na chodbu před porodní část. Každý den za mnou chodí Dominik. Nevím jestli by nebylo lepší kdyby se spíš vyspal, není zrovna ve střízlivým stavu. I tak jsem hrozně ráda že je tam aspoň chvilku se mnou. Další noční monitory. Ráno mě doktor navrhuje že buď mě propustí domů, za což jsem vážně moc ráda po jeho slovech "Teď ozvy jsou, za hodinu být nemusí a už s tím nic neuděláme" a nebo císaře. Probírám to s Dominikem. Jeho stanovisko je " Tak  co se dá dělat když to jinak nepůjde". Domlouvám Míšovi aby si dal ten poslední den říct. Asi málo protože porod se nekoná. Ráno znovu zátěžový test. Bez reakce. Už i moje tělo má dost. A já už toho všeho taky. Chci císaře. Hned. Než si to zas rozmyslím. Otravuju sestry že potřebuju mluvit s doktorem. Chudinky, ptám se jich každých 20 minut. Konečně přijde. Prý to probere na poradě s primářem že bysme to sfoukli ještě dneska. Jsem trochu v šoku jak rychle to jde. Je 1 když mě sestra přijde říct že ve 2 jedu na sál. Volám Dominikovi. Je v práci. "Už? Počkej já jim to tady řeknu a jedu." Na mou otázku kam když u císaře být nechtěl mě odpovídá že mu chlapy vysvětlili že je to v pohodě, že nic nevidí a pak ho poženou za mimčem. Čím poslouchal když jsem mu to samý říkala já? Za chvilku je u mě, pak mě vezou na sál. To je rychlost. Už nikdy mě nikdo nebude nic píchat do páteře! Najednou jsem zarouškovaná a přichází Dominik. Mluví na mě. Je mě špatně. Ozve se " Torecan". Pořád je mě špatně a dostanu ho ještě jednou. Je mě líp. Cítím tlak v oblasti žaludku. Za chvíli bude venku. Pláč. "Je to kluk jak buk" Dominik odchází. Za chvilku mě přinesou Míšu na chvilku ukázat. Pamatuju si jak vypadá. Sestra mě ukáže že máme stejná čísla. Už mě šijou tak dlouho. Není mě dobře. Z hluboka dýchám. Anestezioložka mě uklidňuje že už to bude. Konečně! Vezou mě ze sálu. Přebírá si mě taková metr sestra. Vezou mě na pokoj. Z postele vidím na hodiny. Je půl čtvrtý? Vždyť říkali že to netrvá ani hodinu. Co tam se mnou proboha tak dlouho dělali? Přichází Dominik a nese našeho syna. Pokládá ho vedle mě, nemůžu ho přitulit, nemůžu se zvednout, od pasu dolů ochrnutá...dostávám kapačku a syna mi nesou pryč. Večer si ho ještě jednou na chvilku vyptám. Vyměnili se směny, přichází mladá sestřička s andělským zjevem. Nebo je to anděl? Dlouhý blond zvlněný vlasy, brýle, o polovinu lehčí jak já. Konečně mě přináší polštář. Břicho bolí. Hrozně moc bolí. Podařilo se mě na chvilku usnout. Paní vedle vstává na kojení. Ráno mě sestřička anděl pomáhá vstát. Vážně může něco tak hrozně bolet jak moje břicho? Podpírá mě při cestě na záchod. Drtím jí ruku. Nic na to neříká. Usmívá se a ochotně pomáhá. Pak mě přinesou Míšu na první přiložení. A za další 2 hodiny znovu. Užívám si čas co ho mám u sebe. Mezitím se snažím pohybovat, chodit. Vím že se musím rozhejbat abych byla schopná se o něj starat a dali mě ho napořád. Tak chodím a chodím a chodím. Paní vedle mě říká že jsem úplná atletka, že ona na tom byla první den hůř. Další den už konečně dostávám svýho syna na trvalo. Bez postýlky :D pro tu si musím zajít sama po 2 hodinách co mě sestra řekla že mě ji přivezou. KONEČNĚ!

    Tak to se mu ven vážně nechtělo! 🙂 .. já po tom co jsem po vyvolávačce zažívala jsem děkovala za císaře 😖

    5. bře 2017

    Já na jednu stranu taky na druhou ne. Břicho po vyvolávání mě bolelo tak že jsem měla problém bezbolestně se vyčurat

    6. bře 2017

    No já měla problém vůbec začít cítit nohy. Dvě dávky epiduralu (jedna na bolest, a pak umrtvovaci) nu jestli chces přečti si můj článek. Boj.

    6. bře 2017