to si nemohu nechat pro sebe 😀 😀 😀
Fotografové, pozor !!!

Manželé Smithovi nemohli mít spolu děťátko, a tak se rozhodli využít
služeb náhradního otce, s nímž by počali potomka.
Toho dne, kdy měl zastupující otec dorazit, políbil pan Smith svou ženu
a pravil:
"Odcházím. Ten člověk by tu měl být každou chvíli."
Po půlhodině náhodou zazvonil u dveří podomní dětský fotograf, který
doufal, že se mu podaří udělat nějaký obchod.
"Dobrý den, paní, já jsem přišel, abych..."
"Ne, ne, nic nevysvětlujte. Už jsem vás očekávala," přerušila ho paní
Smithová.
"Opravdu?" podivil se fotograf. "Výborně! Dělám překrásné dětičky."
"To je přesně to, v co s manželem doufáme. Pojďte prosím dál posaďte
se." Po chvíli se s uzarděním zeptala:
"Tak čím začneme?"
"Všechno nechejte na mně. Obvykle to zkusím dvakrát ve vaně, třikrát na
pohovce a párkrát v posteli. Někdy je to docela zábavné i na podlaze v
obýváku... můžete se tam více roztáhnout!"
"Vana? Podlaha v obýváku? Není divu, že nám to s Harrym nefungovalo."
"No, víte, paninko, nikdo vám nemůže zaručit, že se to povede pokaždé.
Ale pokud vyzkoušíme několik různých poloh a já to vezmu ze šesti nebo
sedmi úhlů, jsem si jist, že budete s výsledkem spokojena."
"To, to, to je snad trochu moc..." zalapala paní Smithová po dechu.
"Paninko, při takovéhle práci je třeba si dát na čas. To víte, že bych
to nejraději sfouknul za pět minut, ale jsem si jist, že byste s tím
nebyla spokojena."
"To tedy asi ne," zamumlala paní Smithová.
Fotograf otevřel kufřík a vytáhl album s obrázky dětiček.
"Tohle se dělalo na střeše autobusu."
"Prokristapána!" vykřikla paní Smithová, mačkajíc v ruce kapesníček.
"A tahle dvojčata vyšla výborně, ale s jejich matkou byla potíž."
"Byla s ní potíž?" otázala se paní Smithová.
"Hrozná. Nakonec jsem ji musel vzít do parku, abych mohl odvést svou
práci pořádně. Lidé se tam kolem nás shlukli ve čtyřech nebo pěti
řadách, jen aby pořádně viděli."
"Ve čtyřech nebo pěti řadách?" zeptala se paní Smithová, oči doširoka
otevřené v údivu.
"Ano," řekl fotograf, "však to také trvalo více než tři hodiny. Matka
pořád ječela a vřískala - vůbec jsem se nemohl soustředit! Pak se začalo
stmívat a já jsem s tím začal pospíchat. A když mi pak veverky začaly
ohryzávat to moje nádobíčko, tak jsem to všechno zabalil."
"Vaše...ehm... nádobíčko?"
"No ano. Tak, paninko, pokud jste připravena, tak já si postavím
trojnožku, abychom se mohli dát do díla."
"Trojnožku?"
"No jistě, musím používat trojnožku a položit si na ni ten svůj Canon.
Je příliš velký na to, abych ho udržel dlouho v ruce. Paní? Paní!
Proboha,.................. ona omdlela?!"