Ahoj maminky. Chtěla bych se s vámi podělit o zážitek ze svého druhého porodu, protože to nabralo velmi rychlý průběh a málem jsem to do porodnice nestihla.

    Termín podle MS jsem měla 12.5, podle UTZ z 13tt 5.5. Porodnice se řídila podle termínu dle UTZ.

    V útery 2.5 jsem byla na plánované kontrole v porodnici. Byla jsem 39+4. Monitor mi natáčeli na 3x, první dva se jim nelíbily kvůli vysokému tepu miminka a tuším nízké aktivite miminka. Doktoři řešili, jestli si mě tam už mají nechat a porod vyvolat nebo mě ještě pustit domů. Až ten třetí monitor byl ukázkový a nakonec mě pustili domů. Doktorka mi ještě udělala "malého" hamiltona po mém svolení (já, která ho nikdy nechtěla) a objednali mě na pátek na kontrolní monitor.

    V úterý v noci jsem potom najednou začala krvácet jasnou krví. Dost jsem se lekla, tak jsme s manželem radši jeli do porodnice na kontrolu. No bylo to spojené s tím hamiltonem, monitor i vyšetření ok, tak jsme se vrátili domů.

    Ve středu odpo jsem ještě byla víc jak dvě hodiny se starší dcerou Simonkou na hřišti, celkem nic mi nebylo.

    Večer potom začaly bolesti, byly i dost intenzivní, ale interval dlouhý. Nepravidelné, někdy 10 minut, někdy třeba 45 minut. Šli jsme s manželem uspat Simonku a já zjistila, že vleže mi je celkem fajn. Nakonec jsem i spala 2x víc jak 30 minut mezi kontrakcema.

    Někdy po půlnoci jsem se probudila, jednu kontrakci prodýchala a přemýšlela, jestli už jet nebo ješte ne. Pak přišla druhá (ale interval mezi nima dlouhý), fakt to bolelo a kontrakce sama o sobě byla docela dlouhá, tak jsem vzbudila Janka (manžel), ať volá mojí mámě (hlídání pro dceru), ať přijede (bydlí na druhé straně Prahy). To bylo 1:42 ráno. Mezitím jsem se přesunula do obýváku a kontrakce se začaly celkem stupňovat. Zkracoval se interval a prodlužovala se délka každé kontrakce. Nakonec jsem je už musela prodýchávat a hodně bolely.

    No a máma pořád nikde. Přišlo mi, že jí to trvá snad celou věčnost.

    Nakonec Janko 2:24 zavolal záchranku, už se na mě nemohl koukat. Jsem si celé těhotenství dělala legraci, že když má být druhý porod rychlejší než první (první dcera se narodila 4 hodiny od prvních kontrakcí, které ale byly rovnou pravidelné), tak abych neporodila doma nebo v autě. No kdyby Janko tu sanitku nezavolal, fakt mu v tom autě nejspíš porodím.

    Máma konečně přijela, my šli dolů a vidíme sanitku, jak přijíždí. Janko ještě běžel do auta pro kufr do porodnice, měli jsme ho tam z minulého večera.

    Asi jsem nevypadala tak hrozně, ten saniťák mi ani neprišel pomoc (stála jsem u vchodu do baráku). Prostě počkal, než si dojdu do té sanitky sama. Tam mě posadil na sedadlo vedle lehátka, změřil mi tlak, vzal si těhotenskou průkazku, pustil Janka dovnitř a jeli jsme. Žádný spěch přece. Máma koukala z balkónu a říkala, že jsme odjížděli 2:42.

    Simonka se naštěstí neprobudila a celé to prospala. Jen ráno byla překvapená a dělala si legraci z toho, ze usínala vedle maminky a tatínka (spí s námi v posteli) a probudila se vedle babičky.

    Cesta do porodnice byla strašná, měla jsem pocit, že to trvá celou věčnost. Saniťák mi říkal, ať mu hlásím kontrakce, tak usoudil, že je mám po třech minutách. No nevím, během cesty trvající méně než 10 minut jsem jich měla minimálně šest. Tři jsem ještě zvládla prodýchat. Pak ale přišel tlak na konečník (ona mi částečně odtekla plodová voda, ale to mi došlo až později). Že prý ať netlačím, ať dýchám, nádech nosem, výdech pusou. Jako fakt jsem se snažila, ale bylo to peklo. Nakonec jsem se proklínala, že nerodím v Krči, že tam bych už byla. Byla jsem registrovaná v Podolí, tak jsme jeli tam. Nakonec jsem v sanitce křičela, kdy už tam budeme, že umřu. Teď se tomu směju, ale tehdy mi teda do smíchu nebylo. Dojeli jsme do Podolí a nastal problém při vjezdu, vrátný neotevřel závoru. Asi spal, nebo nevím. Jako chápete to? Kousek před cílem s dítětem mezi nohama a my stojíme před závorou? Houkačka sanitky ho neprobudila, tak ho ten saniťák šel hledat. Já myslela, že mě klepne. Rodím a oni hledají vrátného, aby jim otevřel závoru. Začala jsem na ně ječet, ať tu závoru proboha prorazí (tohle je manželova nejoblíbenější část historky). Pak jsem jim radila, ať si dopr**** práce dojdou k té závoře a zmáčknout si čudlík na lísteček jako každej smrtelník, že se jim ta závora otevře. No nakonec se vrátnej našel a závoru otevřel. Přišlo mi, že tam stojíme věčnost.

    Dojeli jsme k urgentnímu příjmu sanitek a když zastavili, tak se ptám, co mám teď dělat. Jako čekala bych, že do Podolí zavolají, že vezou rodíci ženu. Že na mě dole bude někdo čekat s kolečkovým křeslem a s přivolaným výtahem a odvezou mě rovnou na porodní sál. No to jsem se spletla, to by totiž ti saniťáci do toho Podolí museli zavolat, pitomci. Samozřejmě že tam o mě nikdo nevěděl. Takže na moji otázku, co mám dělat, jsem dostala odpoveď, že nejrychlejší budu mít, když si dojdu. Nevěřila jsem vlastním uším, ale fakt jsem neměla sílu je řešit, když už jsem konečně byla v porodnici. Takže jsem si vystoupila ze sanitky, došla k výtahu (byly tam dva, tak ještě řešili, kterým to bude rychlejší), dojeli jsme do 4. patra, zazvonili na příjmu a čekali. Přišla otevřít asi porodní asistentka, nevím. Dali jí mojí těhotenskou průkazku a nějaký záznam ze sanitky a ona mi říká, ať jdu dál. Janko chtěl jít taky, ale že prý má počkat venku. No jistě, nevěděli o mě, tak mě nebrali rovnou na porodní sál, ale na příjem. No comment toto. Jo a zbytek plodovky mi odtekl ve výtahu, to už mi bylo jasný. 

    BTW až doma jsem se od Janka dozvěděla, že jak se za mnou zaklaply dveře, tak se jeden ten saniťák zeptal, jestli jsem pořád tak hysterická. Takže oni mě celou dobu považovali za hysterku a ne za rodící ženu. Skoro mi nakonec bylo líto, že jsem jim neporodila v té sanitce. By se pánové opravdu divili.

    Takže Janko čekal venku a já šla na příjem, který je naštěstí hned za rohem. Měla jsem se svléknout a položit na vyšetřovací křeslo, že mě vyšetří. No zvládla jsem si sundat boty a džíny stáhnout ke kolenům, dál to prostě nešlo. Tak jim říkám, že potřebuju pomoc. Někdo se snažil mi ty džíny sundat, když jsem stála, no nešlo to. Tak mi řekli, ať si sednu na to křeslo i s těma džínama. Ale jak mám na tom křesle roztáhnout nohy s džínama u kotníků mi už nikdo neřekl. To už jsem začala být hysterická a ječet na ně, jak to asi mám udělat a ať mi ty džíny někdo okamžitě sundá. Tak na mě někdo zakřičel zpátky, ať nekřičím (to bylo dobře, celkem me to uklidnilo a vytrhlo z hysterie), tak jsem se omluvila a řekla, ať mi laskavě sundají ty džíny, že s nima to fakt nejde. No džíny mi někdo sundal, já si sedla na to křeslo a najednou začal frmol (že by videli hlavičku miminka?). Ve vteřině jsem seděla na kolečkovém křesle (fíha, já si nemusela dojít) a někdo se mnou sprintoval na porodní sál. Ten samozřejme nebyl připravený, tak rychle dávali ty blbosti na to porodní křeslo a nevím co ještě dělali. Hned za mnou se tam objevil Janko s kufrem, naštěstí na něj nezapomněli.

    Jak už jsem byla na tom porodním křesle, tak jsem se uklidnila a mohla se konečně soustředit na porod. Samozřejmě jsem hned s první kontrakcí tlačila, už se na nic nečekalo. Miminko mi ale vůbec nešlo vytlačit. Mezi kontrakcema jsem se ptala porodní asistentky, co mě rodila, co to tam dole dělá. Měla jsem pocit, jak mělo miminko hlavičku hned před východem, jakoby mi dala prst mezi hlavičku a mojí kůži a jezdila s ním ze strany na stranu a dokola. Bylo to strašně nepříjemné, ale člověk s tím nemohl nic udělat. Tlačit bez kontrakce fakt nemá cenu (zoufale jsem to jednou zkusila, no nemá to žádný efekt). Každopádně porodní asistentka zvedla obě ruce, ať je vidím, že fakt nic nedělá, že to je to miminko.

    Dala jsem si ruku mezi nohy a šáhla si na hlavičku miminka, to je fakt úžasný pocit.

    Vtipné bylo, že mezi kontrakcema mi ještě zvládli napíchnout kanylu do ruky (na jednu kontrakci jsem teda neměla jednu ruku, to mi někdo držel nohu). Asi to těch pár minut, než porodím, nemohlo počkat. Ale tohle mi až tak nevadilo.

    Nakonec mě museli nastřihnout. PA mi řekla, ať další kontrakci zatlačím jenom tak na půl (nestihla jsem se zeptat, co to znamená zatlačit jenom tak na půl, ale nějak jsem to asi zvládla), střihla na 2x a pak ať tlačím a miminko bylo venku. PA říká, že už to chápe, proč nešlo miminko ven, že bylo špatně dorotované.

    Pohlaví jsme nevěděli. Koukám na miminko a říkám Jankovi, že máme dceru Kristýnku. Janko mi pak říkal, že první koukal mezi nohy . Kristýnku mi hned po narození dali na břicho (rodila jsem nahatá) a byla u mě dvě hodiny. Krásnej dvouhodinovej bonding, kdy PA jenom občas chodila kontrolovat moje krvácení a zavinování dělohy. Malá se krásně přisála, no prostě všechno bylo tak, jak mělo být. Apgar 10-10-10.

    Po porodu už bylo všechno v pohodě. Během těch pár minut si našli mojí dokumentaci, věděli o problémech po prvním porodu (špatné zavinování dělohy, velká ztráta krve, revize a transfúze krve, noc na jipce), takže si fakt ohlídali, aby se to neopakovalo. 

    Pak jsem se ptala PA na tu rotaci. Tak malá dorotovala naopak. Že miminka se rodí obličejem dolů a ona byla obličejem nahoru, proto mi nešla vytlačit.

    Jinak příjem do porodnice byl 2:53, Kristýnka se narodila 3:02. A to jsem z těch 9 minut strávila nějaký čas na příjmu.

    V pět ráno mi ji odnesli, já šla do sprchy, přesun na šestinedělí, v půl desáté (už jsem prudila, kde ji mám) mi jí přinesli a už jsme byly pořád spolu.

    Spali jsme spolu v posteli (ani jedna sestra mi na to nic neřekla), mlíko se mi spustilo už druhý den a domů bych klidně šla už v sobotu (po dvou dnech), ale to bych musela na reverz a to jsem nechtěla.

    Ta rekonstrukce v Podolí je fakt mazec, ale mě to bylo úplně jedno. Dostala jsem poslední tehdy volné místo na šestinedělí (Kristýnka věděla, proč tak pospíchala). Porodit o chvilku později, už by mě asi dali na gynekologii a malou mi nosili jen na kojení, no to by mě porazilo. Byla jsem na bývalém nadstandardu, tři na pokoji, úplně v pohodě maminky (s jednou jsme v kontaktu).

    Kristýnka neměla ani žloutenku. Narodila se ve čtvrtek nad ránem s váhou 3500 g. Domů jsme šly v neděli s 3380 g, plně kojená. V 19-ti dnech měla 4180 g. Je to fakt savec.