Dnes je ti Lexíku 1 měsíc a já mám chvíli čas (nakonec ti je půl roku 🙂, abych sepsala, jak jsi přišel na svět.

Pamatuji si, že ten den jsem si říkala, že je hezké datum a že by bylo fajn, kdyby ses narodil. Dopoledne jsem byla u doktora a dlouho jsem tam čekala. Babička hlídala tvého bráchu Maxíka. Odpoledne jsme šli s bráchou a babičkou ven – na poštu a do města. Pořád jsem se cítila fajn a nic nenasvědčovalo tomu, že by ses měl narodit. Večer si táta hrál s bráchou na řidiče kombajnu a já jsem to natáčela na mobil. Možná že už jsem cítila, že je něco jiného, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Zhruba kolem půl 8 jsem šla bráchu uspávat. Povídala jsem mu pohádku a tam jsem začala cítit pravidelné bolesti. Bráchovi se moc nechtělo spát a já byla už trochu nervózní, protože jsem věděla, že se porod blíží.

Maxík nakonec usnul a já šla do obýváku, kde táta koukal na seriál Vyprávěj. Řekla jsem mu, že mám bolesti a začala si je měřit (byly cca po 4 minutách, což mi přišlo, že je moc unáhlené). Pořád jsem nevěděla, zda to nejsou poslíčci, které jsem občas zažívala v noci poslední týdny. Po půl 9 večer jsem volala babičce a říkala jsem ji, že asi budou muset s dědou přijít, ale že jim dám ještě vědět. Pořád jsem tomu nevěřila, resp. nechtěla věřit, že by se už porod blížil.

V 9 hodin večer přišla babička s dědou a přemluvili mě, ať určitě jedeme do porodnice. Bolesti jsem měla zhruba po 2-3 minutách. Mně se pořád moc nechtělo, protože jsem tomu nevěřila, že by ten nástup bolestí byl v tak krátkém intervalu, ale zároveň jsem se bála, abychom stihli dojet do porodnice. Brácha Maxík byl na světě relativně brzo. Každopádně Jirka (táta) také chtěl jet a tak jsme jeli. Zaparkovali jsme kousek před porodnicí a já ještě Jirkovi říkala, ať tašky nechá v autě, že se třeba vrátím (samozřejmě, že už jsem se nevrátila J).

Zazvonili jsme na příjem a otevřela nám porodní asistentka. Sdělila jsem ji, že jsem v 37+4 tt a že mám pravidelné bolesti po zhruba 2-3 minutách, ale že si nemyslím, že by to bylo už na porod, resp. že mi to přijde moc brzo. Sestřička, která se tam zaučovala, mně dala pásy a zapnula monitor. Kontrakce byly pořád pravidelné a občas už daly fakt zabrat. Na monitoru jsem sledovala, kdy zase přijde bolest (kolem 40). Porodní asistentka se mnou sepisovala anamnézu (hoooodně informací). Když skončily monitory (cca půl hodiny to trvalo), vyšetřila mě paní doktorka (opět ta samá doktorka, která byla u mého prvního porodu). Paní doktorka řekla, že jsem otevřená na 6-7 prstů a že za chvíli půjdu na porodní box. V té době jsem už měla hodně velké bolesti, které přicházely jedna za druhou. U toho jsem musela odpovídat na otázky porodní asistentky a často musela počkat, až kontrakce odezní. Co si pamatuji, tak jsem podepisovala přijímací protokol a tam bylo 22:00 h.

Takže… porodní asistentka mě zavedla do místnosti, kde jsem se převlíkla do nemocniční košile a řekla mi, ať počkám, že za chvíli půjdu na porodní box. Šla jsem si ještě uklidit věci do kabelky a v místnosti pro příjem nikdo nebyl a já už nevěděla, zda při kontrakcích mám sedět nebo stát. Fakt už to bylo náročné. Ale při každé kontrakci jsem myslela, jak už se tam rotuješ, sestupuješ, prostě jak se tělo připravuje na porod. A také jsem přitom myslela na babičku, která zemřela krátce předtím, než jsem začala rodit. Babička se totiž moc těšila na dalšího vnuka či vnučku.