Na fórum Modrý Koník jsem se přidala v době, kdy na mě můj první počůraný těhotenský test v životě zařval velké „ano“.

První těhotenství jsem si užila a vychutnala. Na všechno jsem bez dětí měla tolik moc času. Když mi poslední týden v práci kamsi zmizely kotníky, hodila jsem nohy na stůl a odmítla je hledat. Nikdo nevolal pětkrát do vteřiny „Mami, ona mi to bere!“, nikdo mi nekreslil lentilkou po monitoru a na záchodě jsem byla úplně  s-a-m-a. Taky jsem byla dost ujetá na omítky, vyhledávala jsem shnilé mokré zdi a vdechovala ten odér. Doma jsem pak slastně drtila kapsli vápníku mezi zuby a nikdo mi z ní neujídal.

První porod byl brnkačka. Díky zázraku epi-no (o kterém, bych bez Koníka neměla ani pojem) jsem uměla vytlačit cosi o velikosti dobře rostlého grepu otvorem s průměrem pětikoruny už dávno před dnem D. Psychicky mě to neskutečně nakoplo, nějak jsem věděla, do čeho jdu. Navíc celé představení trvalo od prvního náznaku kontrakce až po finální (a jediné) zatlačení jen čtyři hodiny.
A najednou jsem byla máma, máma nejchlupatějšího chlapečka z celého oddělení.

Následoval emoční guláš.
Hrdost. Únava z nevyspání. Euforie. Depka, že už nic nebude jako dřív. Radost, že už nic nebude jako dřív.

V den oslavy synových prvních narozenin jsem zjistila, že se dílo podařilo a na cestě je další ratolest.

Druhé těhotenství mě víceméně minulo, s Dádou v závěsu nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo.
Když nad tím tak uvažuju, já jsem možná ani těhotná nebyla, prostě jsem si jen po devíti měsících odskočila do porodnice.

Druhý porod byl víc než brnkačka, vlastně to jen trošku štíplo.
Tentokrát to trvalo pouhé dvě hodiny, ani jsem si nestihla rozmáznout řasenku. 
A já se stala mámou podruhé, mámou nejvlasatější holčičky z oddělení.

Ten hukot, co nastal po návratu domů se ani nedá popsat slovy. To se musí zažít.
Přestala jsem na pár měsíců žít svůj život a jen jsem asistovala životům těch dvou.
Byl to nekonečný příběh, kolotoč, co neměl konce ani začátku.