Svlékat se uměla moje dcerka odjakživa. Už coby miminko se dokázala mně dosud záhadným způsobem vymotat z trička i z pleny, sundavala si ponožky, a pokud měla capáčky, pak je s rozkoší vyhazovala z kočárku, takže se za námi co chvíli ozývalo: "Haló, mladá paní, není to náhodou vaše?"
Protože odjakživa byla ráda nahatá, žádný zájem o to, jak se obléci, do doby blížícího se nástupu do školky nejevila. Jako by si říkala: Když máma mermomocí chce, abych chodila oblečená, musí mě odchytit a do věcí nasoukat sama. Oblékat ji bylo jako snažit se nacpat chobotnici do síťovky. Člověk byl zpocený až na patách, a stále odněkud vyčuhovalo chapadlo. Obvykle z otvoru, kam patřila zcela jiná část těla.
Čas nástupu do školky se tedy blížil a vyvstala nepříjemná otázka, jak naučit naši, oblékání zcela ignorující, dcerku v této oblasti samostatnosti. Vysvětlování nepomáhalo. Věděla jsem, že dcerka ví, který kousek oblečení se jak obléká. Bylo jasné, že teorii zná, ale praxe ji natolik nebaví, že se jednoduše sama neobleče.
Vsadila jsem na její soutěživost a touhu po pochvale. A tato cesta se ukázala býti správnou. Pravidla soutěže zněla: Obléci se co nejrychleji do předem připraveného oblečení. Kdo bude první zcela a správně oblečen, vyhrává. Připravily jsme si obě na pohovku jednotlivé kusy oblečení: kalhotky, tričko, kalhoty a ponožky. Tři - dva - jedna - start! Dcerka popadla kalhotky a začala zjišťovat, do kterého otvoru strčit nohy. Chvilku tápala, ale nakonec si se třemi otvory poradila. Ponožky jí daly zabrat - musela jsem jí ukázat, jak strčit prsty do ponožky, roztáhnout, nabrat na prsty, vsunout špičku nohy až na konec a pak rukama ponožku natahovat na celé chodidlo. Zvládla to za chvíli. Kalhoty s pasem do gumy natáhla bez problémů a na řadu přišlo tričko. V touze být rychlejší strčila do trička najednou hlavu i jednu paži, což, jak záhy pochopila, nebylo nejvýhodnější. Svlékla je a zkusila to znovu - tentokrát šla první hlava a pak jedna ruka po druhé. Ještě stáhnout tričko přes bříško a záda a bylo hotovo.
Během soutěže jsem nejen radila, ale sama se schválně zamotávala do oblečení s jasným cílem nechat dcerku vyhrát. To se nakonec podařilo a spokojené jsme byly obě - já proto, že jsem viděla, že se sama obléci umí, a dcerka proto, že uspokojila svou touhu vyhrát. Od té doby jsme si spolu občas zazávodily v rychlosti oblékání, ale daleko častěji se cestou z pokojíčka ozývalo: "Mami, zavřeš oči a budeš překvapená, jo?", abych o chvíli později otevřela oči a "užasla" nad tím, že mám před sebou svou dcerku oblečenou, připravenou se obout a odejít do školky.
Úkol tak byl splněn.

Zdroj: Slune-cz.cz