Dnes, tj. 9.9.2019, je to přesně 1 měsíc od operace. Ode dne, kdy náš Alex mohl konečně začít polykat. 1 měsíc, kdy mi spadl obrovský kámen ze srdce. Ale úspěšnou operací to ještě neskončilo. Týden po operaci, u nás to bylo 10 dní (19.8.2019), Alex vypil kontrastní látku a na rentgenu se zjišťovalo, zda jícen někde neprosakuje. Naštěstí se krásně zhojil. A tím dnem už mohl začít přijímat potravu pusou. Celou dobu od narození dostával moje mléko a léky do gastrostomie (hadička vyvedená z/do žaludku). 

Hned 20.8. jsem za Alexem nastoupila do Motola. Učili jsme se oba našemu společnému soužití. Nejdříve bylna boxu s dalšími miminky, druhý den jsme ale dostali box jen a jen pro nás dva. Já teda spala na rozkládací posteli. I tak se mi spalo dobře. A to hlavně díky tomu, že už jsem mohla být s ním a začít se o něj starat. 

Učila jsem se masáže obličeje, dýchací cviky, rourkovat, udělat klystýr. A Alex měl ten nejtěžší úkol. Naučit se sát, polykat a dýchat u toho. Nejdříve mu to moc nešlo. Má gotické patro a uzdičku pod jazykem, takže ta jejich savička byla na něj moc malá. Koumaly jsme se sestřičkou, až nám došlo, že by potřeboval tu savičku větší. Našla nám lahvičku od Aventu a ono to šlo 🙂 Alex začal docela obstojně sát. Samozřejmě začal na menších dávkách a zbytek dostával ještě do gastra. Pak mi docvaklo, že mám u sebe lahev se savičkou od elektrické odsávačky. Tu přijal také a tak jsem ho i krmila. Zkoušela jsem ho i přikládat k prsu, bohužel to se nedařilo. Šíleně řval, jen jak viděl prso. Bylo to pro něj ještě asi moc těžké. 

Možná to bude znít divně, ale jsem teď i ráda, že pije moje mléko z lahvičky. Jednoduše proto, že má dané porce, které nesmí překročit. Ideální stav je 8x denně 100 ml zahuštěných Nutritonem. Kdybych kojila přímo z prsa, musela bych mu do 15ml mléka udělat hodně hustou kašičku, zvážit ho, nakojit, znovu zvážit. Být to prvorozený syn, tak mi to tak nevadí. Ale jelikož už toho jednoho raubíře doma mám, časově mi přijde lepší tento už zajetý systém. To trošku předbíhám.

V úterý 20. jsem tedy k němu nastupovala, přes víkend zvládl vypít z lahve 80-90 ml ze 100 ml. Během pondělí nám paní doktorka porce navýšila, přes noc už dostal plnou porci, celé úterý také a ve středu 28.8. nás pan primář pustil domů 🙂 Nebylo to zadarmo. Gastro hadička je zavedená tak, že když se tam dá, musí se napustit balonek trochou vody a to zabrání lehkému vytáhnutí. A co se nestalo? Ještě než jsme odjeli domů, gastro (ten balonek uvnitř žaludku) prasklo hned po krmení, takže všechno mléko, co tak pracně vypil, vyteklo tou dírkou ven. Sice jsem se učila výměnu, ale v reálu jsem ještě nezažila, jaké to je, když balonek praskne. A abych se to jooooo naučila, nové gastro při dalším krmení prasklo ještě jednou 🙂

Těch 8 dní v nemocnici bylo opravdu náročných. Byla jsem moc ráda, že jsem s ním, chvílemi jsem si připadala i neschopná a občas mi bylo i do pláče. Zvládli jsme to ale docela rychle a už to bude skoro 14 dní, co jsme doma. A jak jsme to těch prvních 14 dní doma zvládali? To dám vědět až po zítřejší kontrole v Motole :D 

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.